Personální vybavení českých nemocnic
● Je běžné, že noční sloužíme o jedné sestře a i přes den je nás sotva pár. Pro pacienty děláme, co je v našich silách, ale mnohdy padáme na pusu. A v domovech důchodců? Klidně jedna sestra na dvě patra. Je to čím dál horší a horší. Na všechno nakonec doplatí hlavně pacient - limity na pleny, podložky. Jedna sestra na noční velmi často pro velkou náročnost nezvládá veškerou potřebnou práci, málo lůžek a pak je pacient nucený ležet uprostřed pokoje mezi dalšími šesti lůžky. Sama se kolikrát opravdu stydím před pacienty, ale bohužel systém, který vymysleli úředníci, nás k tomu nutí.
● U nás na interně je na noční pouze sama jedna sestra na 23 lidí! U nás na interně jsem dnes na noční napočítala z 23 pacientu pouze 5 soběstačných a orientovaných, zbytek imobilní a inkontinentní, samozřejmě na všechny pouze jedna sestra.
● Když jsem sloužila v domově důchodců, tak na 180 obyvatel byla 1 sestra a 2 sanitářky. Ovšem ne spolu – každá na 3 patra. Když jste v nemocnici o noční sama a někdo vás napadne, tak se pomoci nedovoláte.
Nezajištěná služba znamená nebezpečí pro pacienty i personál
● Na noční sloužím sama s jedním sanitářem, který ale odchází ve 22 hodin, pak jsem na 40 lidí úplně sama a navíc mám na starosti další patro s 35 lidmi, kde jsou sice lidé samostatní, ale někdy se i jim udělá zle.
● Ti nahoře nikdy nepochopí, jak to chodí v praxi. Kolikrát je sestra na pokraji fyzického a psychického zhroucení, protože je sama na noční. Snaží se, aby vše bylo tak, jak má být a všichni pacienti byli spokojeni. Bohužel dost často se stavy zhoršují v nočních hodinách, tak to je potom neúnosné, když máte akutní zhoršení stavu, exitus a do toho hned příjem, protože tím, že máte exitus, je automaticky na ambulanci nahlášeno volné místo! Potom jak vysvětlit ostatním pacientům, co se děje a že zrovna hned na zazvonění nedoběhnete na pokoj? To už je na ministerstvu pochopitelně nezajímá. Ale kdyby na ministerstvo přišla nějaká stížnost, tak pochopitelně by to byla chyba sestry.
● Já pracuji na oddělení se 40 – převážně imobilními – pacienty. Přes den je mají na starost 2 sestry, 1 sanitář a 1 sanitářka obsluhuje kuchyňku. V noci slouží 1 sestra a 1 sanitář je k dispozici pro 2 oddělení (zkušenost je z jedné pražské LDN).
● Vrchlabí, interna – na noc jedna sestra, jedna ošetřovatelka víkendy to samé, 30 lůžek + příjem a pohotovost v té době interna Kutná Hora – noční jedna sestra na oddělení sanitárka pro dvě oddělení dohromady, průměr 25 pacientů. A v plánu – přes den staniční (8 hodin), jedna sestra (8 hodin), druhá 12 hodin, sanitářka 12 hodin. Třetina pacientů imobilních. Na 32 lůžek 1 sestra na noční (12 hod) i při tak náročném oddělení plicní i mimoplicní TBC. Ležící pacienti s podezřením na TBC a komplexní starost a péče kolem jejich komfortu… Přehršel nesmyslné administrativní práce a stupidní harmonogramy práce – uklízečka by se mohla učit.
Jak stát zajišťuje péči o psychiatrické pacienty
● Když jsem pracovala u mentálně postižených, na noční jedna sestra na 140 klientů s různým mentálním postižením a jedna sanitárka… Někdy bylo opravdu ouvej! Zřízenec našel sestřičku na noční na zemi - kolapsový stav. O tomto rozhodují lidi, kteří nemocnému v životě nepodali vodu. Nelze snižovat stavy obzvlášť u ležících pacientů = už stačilo „jen“ přibývající administrativy sestrám, aby mohly trávit u pacienta normální potřebný čas a ne lítat od prvního k třicátému a pak od třicátého rovnou zas k prvnímu… Neděláme s krabicemi, ale s lidmi. Nemohu pacienta odbýt (i když to žádná sestra neudělá) ale jsme lidi a já bych chtěla mít čas pohladit pacienta po ruce, nejen dělat léčebné úkony.
● Pracuji na dětské psychiatrii a sice nemáme ležící a imobilní pacienty, ale ti agresivní nebo s poruchami chování jsou také velmi nároční na péči. Na nočních, o víkendech a svátcích jsme tam také samy – maximálně s jedním sanitářem na výpomoc pro tři oddělení.
● Pracuji na psychiatrii na ženském oddělení jako diplomovaná sestra-specialistka ve 12 hodinových směnách. Nevím, jestli jste zaregistrovali minulý rok případ úmrtí pacientky, který se stal právě na našem oddělení. V té době bylo na „ženském oddělení akutního neklidu“ 46 velmi špatně zvladatelných pacientek.
Tehdejší personál: 2 diplomované sestry, 1 sanitář a 1 sanitářka do kuchyně, na pochůzky a špatný systém monitoringu. K této situaci došlo vzhledem nedostatečnému zajištění oddělení – ať už co se týče vybavení, organizace nebo personálního obsazení. Samozřejmě snaha ředitele a jiných byla dokázat pochybení personálu, který však nemohl této události nijak zabránit – systém přeci nechybuje. Tato událost stále není došetřena.
Došlo k drobné změně – naše oddělení bylo překvalifikováno na chronické ženské oddělení a snížili nám počet pacientek na 38. Nejtěžší případy jsou umísťovány sice na jiné oddělení, kde je k dispozici psychoterapeutická odluka (nejlepší řešení ke zklidnění neklidného pacienta), ale po krátkodobém zklidnění jsou opět umísťovány na naše oddělení. Byla u nás komise pro lidská práva, které ředitel tvrdil, že pacienty nepřijímáme. Přitom přijímáme přibližně 10 pacientek měsíčně a pacientky nám z jiných oddělení překládají již 1 den po příjmu, což je velmi krátká doba pro posouzení stavu.
Naší klientelu tvoří z velké části i pacientky s mentální retardací, chronické schizofreničky, pacientky zneužívající návykové látky a pacientky se soudně nařízenou ochrannou léčbou. Tedy velice náročná skladba pacientů. Umísťování pacientek s různým typem onemocnění vede ke zvyšování tenze a nárůstu konfliktů mezi pacienty. Přibližně 10 pacientek je inkontinentních, u většiny je nutný dohled na hygienu, úpravu zevnějšku a pomoc při těchto úkonech. Nadále dochází k agresivním neklidům, potyčkám a konfliktům, kdy je vyžadován zásah zdravotnického personálu. Přitom nám byl odebrán zvýšený rizikový příplatek 300 korun.
Vedení nás nechává sloužit po třech lidech, protože máme přesčasové hodiny, které jsme si nuceni vybírat v náhradním volnu, neboť naše zařízení nemá dostatek prostředků pro jejich vyplácení. Jsou situace, kdy na oddělení není mezi personálem jediný muž. Na zklidnění neklidného pacienta, tak aby nedošlo k poranění jeho, ostatních pacientek nebo personálu, je třeba zásahu minimálně tří lidí – jeden musí volat lékaře, nebo aplikovat injekci. Nedávno nám bylo nám řečeno, že letos naše zařízení přijde o zhruba 30 milionů a tudíž tu situaci musí řešit takto. Dle nové vyhlášky o minimálním počtu personálu je nás prý nadbytek.
Na 38 pacientů je nás celkem 22 (5 psychiatrických sester, 5 všeobecných sester, 5 sanitářek, 5 sanitářů, 1 staniční sestra na „osmičku“). POdle nové vyhlášky by prý stačilo, kdyby nás bylo 15. Pro často nesmyslnou administrativu téměř nezbývá čas s pacientkami hovořit, provádět psychoterapii, či ergoterapii, vše se redukuje na základní zajištění péče.
Když se člověk snaží zvládnout nemožné, tak ho brzy dostihne pocit bezmoci a vyhoření – domů chodíme s pocitem totálního vyčerpání. Už jednou jsem se přesvědčila, že pokud dojde k selhání systému, obviněni jsou lidé dole, přestože opakovaně upozorňují vedení na nedostatky.
(Vzhledem k informacím, které jsem Vám poskytla prosím o zachování anonymity.)
Jednou nohou v kriminále
● U nás na ARO sloužíme denní v 5 lidech na 8 lůžek a noční ve 4. Když je třeba někde resuscitovat či převézt pacienta v kritickém stavu na jiný pavilon, tak sestry musí na tu dobu opustit své pacienty. Někdy se nám také stává, že nás je 6 na 10 lidí + příjem traumat od záchranky – to už je teprve „peklo“. Vím, že i my sestry máme svá práva a povinnosti, ale také vím jak by to dopadlo, kdybychom se ozvaly – „Nelíbí se ti to? Tak běž, na tvé místo čeká pět dalších.“ Lidé se zkrátka bojí ozvat, nechtějí přijít o práci.
● Zkušenější mohou porovnat. Po snížení stavů zůstane v ÚSP zaměstnáno 5 sester a 15 PPS (ošetřovatelek) na 90 klientů, z toho zhruba 40 leží na ošetřovatelském úseku, jsou nechodící, inkontinentní, část je nutné krmit. Je to v pořádku?
● U nás je situace následující: V noci 1 sestra a 2 ošetřovatelé, přes den 2 sestry a 7 ošetřovatelů na 90 lidí s diagnózou Alzheimerova choroba.
● Na denních službách jsme normálně 1 sestra a 2 ošetřovatelky, ale mnohdy se stane že pouze 1+1 na 32 pacientů a podle toho ta péče také vypadá. Na nočních slouží pouze 1 sestra bez pomocného personálu na celé oddělení – domů chodíme jak spráskaní psi.
● Kvůli snižování stavů je nás na oddělení jen 12, a to včetně staniční sestry. Služby vypadají tak, že sloužíme 8 služeb v 10 dnech. Domů chodíme úplně vyčerpané a je jen otázkou času, kdy někdo udělá chybu.
● Porodnice, šestinedělí: Dříve 5 sester na 2 porodní sály, 4 rodičky, ambulanci. Dnes jsme na to samé 3. Nejde jen o péči, obnáší to i běžnou administrativu, úklid sálů, mytí a dezinfekci nástrojů atd. Na šestinedělí je 1 sestra na 14 rodiček a na 2 další pacientky na monitorovaném lůžku po císařském řezu. Fasuje se nekvalitní materiál, pomůcky…
● Nemocnice hradeckého kraje: Na lůžkové onkologii je v noci na celé oddělení pouze 1 sestra - nemá k sobě sanitáře, přítomen není ani lékař. V případě komplikací se volá lékař z jiného oddělení. Stává se, že při zhoršeném stavu pacienta sestra ve službě neví, zda má dříve běžet k telefonu a volat lékaře nebo pomáhat pacientovi – 4 ruce bohužel nemáme. Každou noční se modlíme, aby se nic vážného nestalo, do služeb chodíme se strachem.
●Fakultní nemocnice v Praze, interní oddělení: Jeden zdravotnický asistent sám na 28 pacientů. Odpovědná sestra je na jiném poschodí nebo v jiném pavilonu.
Svazující limity
● Brno, interna: Bohužel je to zde rok od roku horší. Od letošního roku máme nařízené denní limity na počty použitého ložního prádla a plen. Snižuje se počet personálu ve službách, v noci slouží pouze 1 sestra a bez sanitářky. Při takové skladbě pacientů a počtu personálu není možné poskytovat dostatečně kvalitní péči.
Při noční nikdy nevíme dopředu kolik bude příjmů nových pacientů.
Mohou nastat situace, kdy jedna sestra musí zvládnout kromě náročné péče (plnění ordinací, polohování imobilních pacientů (u nás zhruba polovina klientů), řešení stavů zmatenosti až agrese u starších pacientů, přebalování, chození na zvonky atd.) i akutní příjmy nových pacientů (někdy i 5 za noc). To už se opravdu nedá zvládat.
Přes den slouží 1–2 sestry s 1 sanitářkou celou 12hodinovou službu a staniční sestra „osmičku“. Ovšem každý si musí někdy vybírat dovolenou, takže někdy sloužíme i bez sanitářek. Naše vedení teď přišlo s novinkou, že v polovině roku nemusí být na výplaty – jsme zvědaví, jak se to bude řešit.
Dnešní situace ve zdravotnictví je skutečně hrozná. Rozhodla jsem se změnit povolání a podávám si přihlášku mimo obor. Zničit si tělo a žít pod neustálým stresem mi za ten plat opravdu nestojí.
● Zlín, Domov pro seniory – 108 míst, 1–3 patro. Domov se zvláštním režimem (uzavřená oddělení) – 64 míst, 4–5 patro. Na noční směně je na 5 poschodí jedna sestra, 1–3 patro obstarává 1 pečovatelka, v uzavřené části (4–5 patro) je na každém patře jedna pečovatelka, která nesmí opustit své pracoviště. Jsme bez lékařského zabezpečení a tak při problémech voláme záchrannou službu, pohotovost u nás nefunguje.
Tvrdí nám, že bude hůř a přijde i doba, kdy tento komplex bude úplně bez sester, protože „sociálky“ sestry nepotřebují. Mám za sebou několik let praxe v nemocnici u akutního lůžka, na LDN a v domácí péči. Když vidím, jak to tady vedou mladé holky bez praxe, které přišly ze školy s ještě horkým diplomem a honí si své ego na personálu, co je zde X let, tak je mi zle.
Ztráta iluzí
● Dva roky jsem pracovala v krajské nemocnici a tam byla noční sestra sama na 30 pacientů. Když se něco stalo, tak to byl hned průšvih. Podotýkám, že se reálně jednalo o 13honinové směny, protože ráno jsme dělali ještě „úpravku“. V současnosti již rok pracuji v jiné, menší nemocnici na LDN – i tady se šetří, kde se dá. O Vánocích jsme kvůli přesčasům sloužili denní i noční službu ve složení 1 sestra + 1 sanitář. O tom se ale nesmí mluvit, to se musí tutlat. Jsme sice na dvě poloviny (na každou cca 25 pacientů na 2 sestry), ale ve 14 hodin jedna odejde a když se pak něco stane, tak je to „o hlavu“. Samozřejmě, pokud se někomu něco nelíbí – vyhazov.
Je to naprosto famózní atmosféra. Malý plat, hrozba tzv. zápisů a následné snižování osobního ohodnocení (které je i tak mizerné) a odpovědnost sestry za cokoliv co se stane. Jde o zdraví a život pacientů, ale i o zdraví personálu. Taky je u nás zřetelný mobbing, ale nikdo s tím nic neudělá, pouze to, že si neustále hledá něco jiného…
Když jsem studovala, měla jsem za vzor svou matku, která už přes 30 let usilovně pracuje na LDN. Své děti – které zatím nemám – bych po svých zkušenostech na „zdrávku“ nikdy nedala. Jde to tady těžce do kytek. Doufám, že se s tím něco bude dělat. Sestry už nejsou prestižní povolání, ale pouze sluhové.
(Do redakce zaslala: Dana Krásová, zdravotní sestra)
Své zkušenosti a názory můžete zasílat také na email kut@mf.cz