Pak nastoupí kupecké počty, zda je levnější celý podnik koupit, nebo se od něj zcela odstřihnout (případně koupit, a pak se od něj odstřihnout).
Jako by se ale kvůli jedné šikovné machinaci dvou europoslanců stále zapomínalo na dekádu nezodpovězenou otázku: Jak by vlastně mělo vypadat v Česku elektronické zdravotnictví?
Kauza IZIP je dvojnásobným smrtelným hříchem politiků. Ti totiž zkombinovali v celé Evropě viditelné neúspěchy s různými zdravotnickými elektronickými kartami. K tomu však ještě přidali bytostně českou hloupost, když nechali tajemného soukromníka s akciemi na doručitele zařídit si výkonný vysavač eráru. IZIP si na svých stránkách stěžuje na „nepříliš vstřícný postoj exekutivy“ a „neodůvodněnou politizaci“.
Bez házení klacků pod nohy by prý už dávno projekt přinášel úspory VZP. Pravda je však prozaičtější. IZIP dosud nedokázal nabídnout lékařům, pojišťovnám, ani pacientům smysluplný produkt. Ani nesmyslné finanční pobídky bílé pláště k elektronickým knížkám nepřivedly.
V Česku tak vidíme podobný příběh jako například v sousedním Německu. Místo IZIP tam mají Gematik. Náklady na tamní zkrachovalou elektronickou kartu se vyšplhaly na 1,7 miliardy eur. Minulý rok raději ministr zdravotnictví projekt pozastavil.
A problémy se nevyhnuly ani rakouské obdobě e-card či francouzské Carte Vitale. K tomu ale přičtěme český vynález vše svěřit soukromníkovi, byť zjevně jde o pionýrský projekt, v němž stát potřebuje plnou kontrolu. V zahraničí může ministr či vláda systém zastavit, v Česku však po stamilionech pro soukromníka řešíme případné arbitráže a práva k duševnímu vlastnictví.
Celosvětové opojení z takzvaného eHealth byznysu zjevně opadá. Vedle států si na něm vylámali zuby i mnozí soukromníci. V červnu tak třeba zkrachoval projekt Google Health, který kromě medicínských záznamů lákal třeba i na plánování životosprávy. Prostě nesehnal dost klientů, ani spolupracujících amerických pojišťoven.
Krach elektronických zdravotnických knížek v Česku tak stát postavil před rozhodnutí, kudy vlastně dál.
Nechat doktory dál papírovat a posílat pacienty s žádankou ke specialistovi? Nebo vybudovat zcela státní systém elektronických knížek přístupný pro všechny pojišťovny? Nebo vše nechat na chystané zostřené soutěži o pacienta mezi pojišťovnami?
Odpověď na tyto zásadní otázky je za víc, než za ony dvě miliardy promrhané v IZIP.