Brzy začnete využívat 48 nových sanitek. Stačí jich tolik?
Ano,je to dost. Ale takéjsme na ně čekali dost dlouho. Bylo to za minutu dvanáct, ale se starým vozovým parkem jsme vystačili do poslední chvíle. Od začátku jsem upozorňoval, že bychom jich potřebovali alespoň deset ročně a byl bych rád, kdyby se tak šlo domluvit s novým vedením kraje.
Co očekáváte od nového vedení kraje?
Já doufám, z hlediska záchranné služby, že bude tak vstřícné jako to minulé vedení. Když to mohu srovnat s jinými záchrannými službami a obdobími, minulé vedení kraje se k nám chovalo velmi dobře.
Jak velký je nyní vozový park středočeských záchranářů?
Liší se to o víkendu a v noci. Máme šedesát posádek v permanenci. Lékaři, kteří dojíždějí k případům zvlášť v rámci takzvaného systému Rendez¬Vous, pak mají dalších 20 plně vybavených aut, jen bez nosítek.
Jsou vozy nějak speciálně vybaveny?
Podle mne je důležitý pohon na všechna čtyři kola. Jinak se spíše snažíme o standardizaci, například na vybavení a uspořádání interiéru nových sanitek se podílela prakticky celá naše záchranná služba. Také mají nové technologie polepů a jsou ještě lépe viditelné. Jednu speciální sanitku však plánujeme. Bude určena pro převoz extrémně obézních pacientů, nosítka tam budou mít nosnost přes 300 kilogramů a budou elektricky ovládaná. Normální nosnost nosítek je 230 kilogramů. Budeme ji nabízet hlavně pro pacienty v rámci plánovaných převozů, při neodkladných případech tyto pacienty vozíme ve spolupráci s hasiči.
Kdo ještě ovlivňuje práci záchranky?
Když se řekne záchranka, tak každý vidí a představí si posádky a sanity, ale neví, že hlavou je vždy dispečink tedy operační středisko, kde je výzva přijata operátorem, vyhodnocena a následně je vyslána ta či ta posádka. Jsou školeni v základech psychologie a psychologických přístupech tak, aby se dohodli pokud možno s každým a dostali z něj, pro volajícího kritické situaci, co nejvíce informací v co nejkratším čase.
Jaké jsou největší komplikace práce záchranářů?
V každodenním provozu jsou pro nás problémem bezohlední řidiči. Usnadnit sanitce průjezd by měli předvídatelným chováním a hlavně by nám neměli vjíždět do cesty, když nás vidí. Bohužel není týdne, kdy by se nestala nějaká dopravní nehoda sanitky. Špatné parkování hlavně v sídlištích také může zkomplikovat dojezd sanitky.
Jsou časté i útoky na záchranáře?
Ano, agresivita ve společnosti stoupá. Za poslední roky se počet útoků zvýšil mnohonásobně. A výsledkem násilí bývá i dočasná pracovní neschopnost záchranářů. Z osmdesáti až devadesáti procent jsou útočníci pod vlivem psychotropních látek, většinou alkoholu.
Myslíte si, že se tomu dá nějak zabránit?
Posádky procházejí školením asertivity, protože nejlepší je konfliktům předcházet. Nejvíce by nám pomohlo, kdyby záchranáře na komplikovaných výjezdech doprovázela policie. Ale záleží na penězích.
Stává se vám, že nějaká nemocnice odmítne pacienta?
S krajskými nemocnicemi problém nemáme, ale s některými menšími soukromými ano. Velmi často se stává, že pacienta přivezeného do malé nemocnice za půl hodiny sekundárně transportujeme do větší nemocnice, protože ta malá se zkrátka o něj neumí postarat. Nemá třeba rentgen, CT, laboratoř, neurologa, transfuzní oddělení a podobně. Radši už pacienta příště vezeme jinam, kde máme jistotu.
Co říkáte na rušení lůžek v nemocnicích?
Nemá smysl paušálně rušit deset procent lůžkového fondu téměř ve všech lůžkových zdravotnických zařízeních, jak to činí současné ministerstvo zdravotnictví, význam máspíše restrukturalizace. Po tomto kroku by naopak bylo potřeba rozšířit počet lůžek těch zařízení, která v systému zůstanou.
Jak je to se zájmem lidí pracovat u záchranky?
Co se týče řidičů a záchranářů, tammámenaprostý převis poptávky. Na čekací listině je asi 300 lidí. Co se týče lékařů, tak s tím bojujeme jako každá zdravotnická záchranná služba. Potřebovali bychom jich víc, ale jiné kraje jsou na tom hůř. U lékařů nyní těžko vyjdeme s přesčasovými hodinami. Nedovedu si představit, až se pravidla pro přesčasy ještě zpřísní. Urgentní medicína v terénu je velmi náročná a nyní nastal úbytek lékařů v akutní přednemocniční péči. Každodenní setkání se smrtí, resuscitace dětských pacientů, to nejsou věci, které může člověk po práci vypustit.
Zneužívají lidé záchrannou službu hodně?
Jedním z úskalí, které nám komplikuje naši činnost, je neustále stoupající trend zneužívání záchranné služby a linky 155.
Blíží se Vánoce, posilujete nějak služby?
Není to třeba, síť máme natolik hustou, že to zvládáme.
Stýská se vám po aktivní lékařské práci?
Určitě ano, dříve jsem občas k případům vyjížděl, ale měl jsem v létě vážný úraz, a tak ještě budu muset alespoň ještě půl roku počkat.
Martin Houdek
Narodil se 14. září 1961 v Praze. Pomaturitě strávil jeden rok jako pracovník na soudním lékařství, protože politický profil jeho rodiny nebyl ideální. Chvíli uvažoval, že by u soudního lékařství zůstal, ale rodiče byli proti. Medicínu dokončil v roce 1987, ale už při studiích začal jezdit se záchrankou. Poté nastoupil do kladenské nemocnice. Dobuvojny strávil v Janovicích nad Úhlavou, kde bývaly pomocnétechnické prapory. Nabytých zkušeností ale nelituje. Pracoval na odděleníAROv Kladně, pak zde dělal lékařského náměstka, pracoval také několik let v nemocnici na Bulovce. Odroku 2009je ředitelem Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje. Je ženatý,mádvě dcery (13 a 16 let). Nyní žije v Kladně.