Do konce roku 2013 by dle plánů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR neměl v Česku fungovat žádný kojenecký ústav. Jaký na to máte názor?
Samozřejmě, že redukce by stejně tak jako tak přišla, ale styl, jakým jsme byli informováni, je přinejmenším zarážející. Možná to předznamenává novou dobu, že se důležité záležitosti dovídáme zprostředkovaně, přes různá média, a nikoli od resortního ministerstva, tedy ministerstva zdravotnictví. Nikdy jsme nebyli vyzváni k jednání ani debatě o tom, jakým způsobem bude rušení probíhat. Tady platí „o nás bez nás“ dvojnásob.
Dle ministerské zprávy prý dětem kojenecké ústavy škodí…
Dlouhodobě statistiky ukazují, že v ČR je každý rok přijato zhruba stejně dětí a stejný počet dětí je propuštěn do domácí péče nebo náhradních rodin (v průměru 2.700 – 2.800). Opakuji tedy - ne jsme žádná přestupní stanice do dětských domovů. Ministerstvo má tyto informace k dispozici. Otázkou je, zdali je v této době pro ně kladná informace potřebná… Ano, dlouhodobý pobyt v ústavu se jistě může projevit záporně, může dojít k vážnému narušení sociálních vazeb. Současně ovšem neexistují v ČR výzkumy, jak bylo poškozeno dítě, jež zůstalo v rodině, která selhala.
V jednom článku jste uvedla, že má veřejnost o kojeneckých ústavech scestné představy. Můžete přiblížit v čem?
Reklama, kde vypadne kojenecká lahev z oprýskané železné postýlky a koulí se po špinavé ulici a pak se objeví nápis “pomozte dětem z kojeneckých ústavů“ s logem Terezy Maxové svědčí o čem? Žádný systém není ideální, tvoří jej především lidé, osobní míra zodpovědnosti, a také to, jakým způsobem jste do chodu instituce zainteresován citově, jakou zpětnou vazbu dostáváte. Systém je napadnutelný a kritizovatelný a samozřejmě má sám v sobě mnoho rezerv. Ale to se týká všeho kolem nás. Jsou to výzvy, které řeší všichni ve svých povoláních. Řeším je já stejně jako vy.
Jak tedy vypadá realita?
Jsme zdravotnické zařízení, které pečuje o děti, které jejich rodina nechce nebo není schopna z objektivních důvodů vychovávat a starat se o ně. Kromě dětí, které jsou právně volné a mohou do náhradních rodin, se staráme také o těžce nemocné děti, které potřebují intenzivní zdravotní péči. Pokud probíhá ideálním způsobem proces právního uvolnění, lze dítě ve velmi krátké době vypravit do nové rodiny. Jsou to týdny, ale to, že proces podléhá určitým právním pravidlům, a má své náležitosti, to my neovlivníme. Snad si nikdo nemůže myslet, že máme zájem držet děti v ústavech? To zase podléhá tak přísným kritériím, že každý, kdo dělá v téhle branži, si upřímně přeje, aby se dětem rychle našla nová milující rodina, o tom jsem přesvědčena. Ovlivnit rychlost nějakého procesně daného úředního úkonu je zcela nemyslitelné.
Co říkáte na „profesionální“ rodiče (pěstouny), kteří by se měli o děti starat?
Panuje zde zvláštní stav, jakési informační vakuum. Nejsme přímo informováni o krocích ministerstva. Neviděla jsem ani manuály, podle kterých se mají profipěstouni školit, snad ale prý bude stačit proškolení o délce 52 hodin. Pokud bude mít dítě zvláštní zdravotní potřeby a péči, nikdo nemusí mít obavy, ministerstvo všechny proškolí. Tak to mě, lékařku, opravdu moc zajímá. Bude to takový rychlokurz ve zdravotnictví? Pro tohle všechno mám oprávněné obavy, jak budou probíhat zaškolení, kdo bude garantovat péči a kdo ji bude kontrolovat. Nedělejme si iluze o tom, že systém nebude zneužíván.
Hlavním argumentem zastánců této cesty je to, že profipéče bude levnější…
Myslím si, že pokud by se vybudoval systém terénních ambulantních služeb, bude možná ve finále i dražší než ústavní péče. Je krize a ta na nás ještě plnou silou nedolehla, nedělám si iluze, že bude na zaplacení všech ambulantních služeb. Pokud berete profipěstounství tak, že je to určitý způsob zajištění živobytí, je to špatně. Použiji větu z přednášky psycholožky doc. Sobotkové: „Pěstounství je o přebytku lásky a zajištění, které je pěstoun připraven dítěti dát, v této podobě je profi pěstounství spíš o nedostatku obojího.“ Máme tolik úžasných pěstounů, kteří se obětavě starají o svěřené děti, jejich motivem je láska a pomoc dětem a ne finance a nikdy by prý o profipéči ani neuvažovali. Tito lidé mají moji velikou úctu a smekám před nimi.
Máme tolik pěstounů, kteří by mohli dětem péči zajistit?
Nemáme dostatek pěstounů pro naše děti, pěstounství se lidé bojí pro možnost kontaktu původní biologické rodiny a jejího vlivu na výchovu, možnost ovlivňování dítěte a dalších nepředvídatelných zásahů. Pokud máme v ústavní péči 2.700 dětí, potřebovali bychom, aby byl naplněn atribut bezvýhradné lásky a přijetí dítěte do rodiny ideálně 2.700 rodin. Ale jedno dítě profipěstouna neuživí, nejlépe by finančně uživily profipěstouny čtyři děti. Také se zapomíná na to, že přes polovinu dětí v ústavech jsou děti, které jsou zde na základě dobrovolného pobytu a o tom, kam dítě půjde, je zcela v kompetenci jejich vlastní rodiny. Jak to zasáhne jejich vlastní děti, partnerské vztahy atd. Ptám se, proč tedy nemůžeme pro naše děti najít pěstouny a v momentě, kdy se zvýší peníze za služby, se najednou pěstouni najdou? Nevypovídá to dost o nás samých, o tom, jak je nastavena společnost?
Dá se podle vás se současnou situací nějak bojovat?
Bojovat? Proti čemu chcete bojovat, když se vlastně přesně neví, jak to celé bude probíhat? Máme všichni tolik důležitější práce, kterou za nás nikdo jiný neudělá, našim pacientům nemůžeme říci, ať počkají, než si to vyříkáme s ministerstvem… Na druhou stranu máme denně tolik pozitivních odezev od našich dětí, dávají nám svými pokroky tolik radosti, kterou mnozí, co o nás rozhodují, nikdy nezažili a nezažijí. Řekla bych, že celá transformace je umně definované úsporné „manažerské rozhodnutí“, a byla bych velmi ráda, kdyby předcházela celé změně odborná debata. To, co se ušetří, je jen zlomek všech těch různých výdajů a kauz, které plní stránky novin. Přála bych si, aby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině plné lásky. Nežijeme v ideálním světě, a tak někde zbude jen spáleniště. Naším úkolem je tedy, v přeneseném slova smyslu, dětem foukat bolístky i velká trápení a doufat, že jejich vnitřní plamínek víry v lásku a budoucnost nezhasl. Nic víc nechceme.