Ministerstvo zdravotnictví stále nepředložilo návrh zákona o reformě zdravotního systému i přesto, že na jeho styčných bodech se koalice dohodla již koncem června. Shoda mezi koaličními partnery panuje pouze v diagnóze: německé zdravotnictví churaví. Recepty na jeho vyléčení se ovšem značně liší. Největším problémem je neustálý růst nákladů. Téměř devadesát procent Němců je pojištěno u více než dvou set padesáti “ zákonných“ zdravotních pojišťoven. Ty si nelámou hlavu s výdělečným hospodařením a při ročním obratu kolem 120 miliard eur prodělávají přibližně jednu miliardu. Pojistné, na němž se rovným dílem podílejí zaměstnanec a zaměstnavatel, přičemž se jeho celková výše vyšplhala na 14,5 % platu, neustále roste. Spolu s dalšími vedlejšími náklady je jednou z příčin, které dělají práci v Německu drahou, a má tak vliv i na vysokou nezaměstnanost.
VEŘEJNOPRÁVNÍ, NEBO SOUKROMÉ?
Paralelně na trhu existuje padesát soukromých zdravotních pojišťoven. Jejich obrat se pohybuje v posledních letech kolem 25 milliard eur. Ačkoliv musejí ze zákona část svých příjmů ukládat jako finanční rezervu pro krytí budoucích rizik, jsou ziskové. A to i přesto, že soukromé pojišťovny hradí lepší péči než zákonné. Výše pojistného se u nich totiž neorientuje podle příjmu pojištěnce, ale je kalkulována na základě významných parametrů, jako jsou věk a jeho zdravotní stav. Aby členové zákonných pojišťoven masově nepřeběhli k soukromým jako dříve občané NDR do západního Německa, vystavěli politici i zde vysokou zeď: k soukromé pojišťovně mohou pouze lidé, kteří vydělávají více než 47 250 eur ročně. To je necelých 18 % populace.
ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ HORKÉ POLITIKUM
Systém zdravotního pojištění je jednou z nejožehavějších otázek německé politiky. Obě vládnoucí strany měly už před volbami problém přinutit své vlastní členské základny k formulaci jednotné zdravotní politiky. CDU a CSU potlačily rozdíly mezi svými koncepcemi stejně tak jako levicové a středové křídlo v SPD jen pod tlakem voleb. Po nich roztržky propukly o to dramatičtěji.
Napětí se automaticky přeneslo i do koaličního jednání o zdravotní reformě. Místo hledání optimálního řešení a odstranění systémových chyb vyjednavači obou stran nevraživě bojovali o uhájení svých stranických pozic. Výsledkem je paskvil. Obě strany se totiž dohodly na zřízení zdravotního fondu, do kterého mají nejdříve téct veškeré příjmy, aby byly posléze opět přerozděleny. Ty se skládají z příspěvků vybíraných od pojištěnců, jejich zaměstnavatelů a daňových subvencí. Jen v roce 2008 se počítá s daňovou injekcí ve výši 1,5 miliardy eur, v roce 2009 již se třemi miliardami. Z tohoto fondu dostanou pojišťovny paušální příspěvek na každého ze svých pojištěnců. Zároveň získají právo vybírat další poplatek, pokud s přidělenými penězi nevyjdou. Kdyby náhodou hospodařily dobře, mohou příspěvky vracet svým pojištěncům. Naštěstí už i těm pomalejším jak v řadách SPD, tak i CDU/ CSU pomalu začíná svítat, že řešení neodpovídá původně plánovanému zredukování byrokracie, zvýšení transparence celého systému a snížení nákladů. Jakkoliv nepochopitelný se tento kompromis na první pohled může zdát, je přesným odrazem německé politické scény. Ani politici velké koalice nejsou schopni provést nezbytně nutné reformy. Při svých polovičatých pokusech zabředávají stále hlouběji do bahna své vlastní neschopnosti, nátlaků lobbingových skupin a průzkumů veřejného mínění.
TEXT PETR BYSTROŇ, Reflex