Takzvaná technická novela zákona o veřejném zdravotním pojištění prošla po dlouhých debatách prvním čtením v poslanecké sněmovně a ministr zdravotnictví Leoš Heger si tak může na svou politickou pažbu udělat první malý reformní zářez.
Mnohahodinová debata, která první čtení novely provázela, však rozhodně nebyla poslední, a než se zákon dostane na stůl prezidentovi, zazní ještě hodně ostrých slov.
Povinné exhibice
Většina jich pravděpodobně bude mít čistě exhibicionistický charakter, podobně jako parlamentní projev místopředsedy ČSSD Lubomíra Zaorálka, který o zdravotnictví nemá ani páru, jenže když se obstruuje, tak se vystupuje povinně.
Zaorálek si tak uřízl děsivou ostudu, když Hegera obvinil z ústavního puče a jeho reformu označil za bolševickou. Zejména ona druhá část hysterického vystoupení byla pozoruhodná. S bolševismem nemá Hegerova představa reformy opravdu nic společného. Na to jí chybí přinejmenším patřičný radikalismus, ideologická vyhraněnost, jasné vymezení cíle i revoluční odhodlání využít k jeho dosažení jakýchkoli prostředků.
Když ovšem Zaorálek blouznil o ústavním puči, shodou náhod se alespoň na dohled přiblížil k problémům, kterým bude Heger muset skutečně čelit.
Je naprosto jisté, že ať již bude novela, kterou prezident podepíše, vypadat jakkoli, opozice ji napadne u Ústavního soudu. V poslední době už dvakrát v Brně proti vládním návrhům zabodovala, a tak není důvod, aby to nezkusila znovu.
A protože je evidentní, že zavedení příplatků za nadstandard může s ústavou, kde se píše o bezplatné péči, na první pohled kolidovat, měla by si vláda a její poslanci dát setsakramentský pozor, aby byl počet argumentů, které bude mít opozice pro brněnské soudce k dispozici, co nejmenší. Měla by k tomu využít především druhé čtení, v němž lze do návrhů zákonů zasahovat pozměňovacími návrhy.
Achillova pata
Asi nejproblematičtějším místem „malé“ novely je totiž samotné určení, co bude a nebude považováno za „ekonomicky náročnější variantu“, tedy nadstandard. Návrh totiž toto rozdělení vkládá do rukou ministra, který standard a nadstandard rozlišuje v rámci sazebníku výkonů, tedy pouhou vyhláškou.
Ústava, přesněji Listina základních práv a svobod, zároveň mluví o nároku na bezplatnou péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění za podmínek, které stanoví „zákon“. Na tento rozpor upozornil i expert na zdravotnické právo Ondřej Dostál.
Kolize mezi zákonem, o němž mluví listina, a vyhláškou, tedy podzákonným opatřením, o němž mluví technická novela, představuje pro potenciální spor před Ústavním soudem zjevné riziko.
Je samozřejmě pochopitelné, že určování hranice mezi standardem a nadstandardem by mělo být pokud možno flexibilní, aby dokázalo sledovat technologický vývoj ve zdravotní péči. Proto ministerští legislativci zřejmě pracovali s vyhláškou, nikoli se zákonem, jehož schválení může trvat dlouhé měsíce.
Jenže listina je listina a ministerstvo nebo koaliční poslanci budou zřejmě muset tento právní rébus vyřešit.
Je to otázka jednoho pozměňovacího návrhu, jenž změní jednu větu. Ale bude potřeba jej dobře promyslet.