Za každou reformou musí být hora dávno hotové práce. Samotné „bojové“ odhodlání politiků nestačí.
Vím, o čem mluvím. Členové expertních týmů se musejí dobře znát a vzájemně se respektovat. Tým musí být schopen komunikovat nejen uvnitř, ale i s okolím. A hlavně je třeba vědět, o čem už se diskuze nepřipouští, kde a kdy musí diskuze skončit, aby se mohlo přejít k činům.
Nebýt této opomíjené schopnosti nediskutovat, dodnes by se vedly spory, zda terapie z devadesátých let měla být šoková, nebo gradualistická. U členů týmů musí dominovat loajalita k věci pramenící z pocitu odpovědnosti za její úspěch. Partajní loajalita se nedá pominout, ale musí být až na druhém místě.
Nejlepší předpoklad pro úspěch má penzijní reforma. Nic lepšího než to, co vytvořila Bezděkova komise, tu není. Vše, co mělo být napsáno a spočítáno, je napsáno a spočítáno. V zádech jsou i zkušenosti Slovenska a výstupy týmů OECD. Je možné přejít k činům. Na tahu jsou politici.
S reformou zdravotnictví je to horší. Žádný ostře ohraničený expertní tým neexistuje. Hodně se toho ví, ale v šuplíku toho moc není. Na úrovni kvalifikovaného žurnalismu se ví, že peníze ze zdravotnictví mizí přes farmaceutické firmy a přes nákupy drahých přístrojů.
Ví se, že je nesmyslné, aby nemocnice poskytovaly zdarma hotelové služby a aby se pojištěncům hradilo i to, co si mohou obstarat sami. Každý vlastník selského rozumu ví, že se musí pojistit pro případ velké zdravotní havárie typu rakoviny či výměny kyčlí, zatímco na léčení řady běžných lapálií pojištění nikdo nepotřebuje.
V reformě veřejných financí se zatím nepokročilo než k rozpočtovým škrtům. Škrtá se všude v Evropě, jenže to je jen úklid po euforickém hýření posledních deseti patnácti let. Reforma musí být odpovědí na fundamentální otázku ohledně úlohy státu a musí přinést pojistky proti deficitům. Dokud se bude věřit, že úlohou státu je zajistit každému blahobyt, žádná reforma nebude. Bude zde zase jen vyhazování peněz a pak zase jen škrtání.
Vůbec nejmenší šance dávám reformním krokům proti korupci. Dobře jsem četl reakce politiků na iniciativu mého bývalého kolegy Michálka. Ukázalo se, že bez výjimky všichni politici ODS počínaje místopředsedou Senátu a konče premiérem se bojí reakce svých spolustraníků, kdyby se bez vytáček postavili na stranu práva. Vůbec se ale nebojí reakce občanů - voličů. A to je velmi zlé.