„Pracuji ve zdravotnické záchranné službě a do situací, které článek popisuje v teoretické rovině, se my dostáváme v praxi. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou obvykle na místě příhody, k situacím dochází v bytech, při autonehodách, nemůžeme si vybrat zda rodiče na místě chceme či nechceme, prostě jsou tam a počítají vteřiny do našeho příjezdu.
Tyto situace jsou po všech stránkách jedny z nejsložitějších. Jsou to vždy mimořádně emočně vypjaté chvíle, většinou jde o nečekané, náhlé události, na které rodina není připravena. Situace na nás klade vysoké nároky, a to nejen po stránce odborné, ale také ve vztahu k přítomným rodičům, prarodičům a podobně.
V cizím prostředí nemáme takovou možnost režírovat situaci jako v nemocnici. Situace je obrácená - oni jsou doma a my jsme v cizím prostředí.
Přítomní lidé často z pokynů, které si navzájem během KPR udělujeme, vyvozují naprosto neodpovídající závěry.
Je třeba, aby mluvil jen lékař, ostatní by se měli pokud možno zdržet komunikace. Každé slovo, které příbuzní oběti zachytí, může být podkladem pro pozdější stížnost.
| Protože rodiče jsou obvyklena místě nehody, nemůžemesi vybrat, zda je na místě chceme či nechceme. Prostě jsou tam a počítajívteřiny do našeho příjezdu… |
Každý musí zvažovat co říká, komu to říká, jak to říká, jak se při tom tváří.
U dětí se dostáváme k resuscitaci při nehodách a při náhlých úmrtích doma, nejčastěji jde o kojence a batolata v postýlkách.
Pocity viny
Na všech těchto situacích má často skutečný nebo domnělý podíl některý z rodičů. U dopravní nehody je to ten, kdo řídil nebo nepřipoutal dítě, doma ten, kdo několik hodin nekontroloval dítě v postýlce, atd.
Mezi rodiči vznikne napětí, konflikt, obviňování, protože hledají viníka svého neštěstí. Vyřizují si v tu chvíli účty mezi sebou, obviňují se.
Ve snaze zbavit se pocitu viny hledají však mnohdy také vinu ve zdravotníkovi. Je to pro ně v takovém okamžiku pohodlnější. Zejména muži dokážou být v takovém okamžiku velmi nebezpeční a fyzická agrese je často velmi blízko, především v některých společenstvích.
Rodiče odmítají přijmout verdikt, že dítě je mrtvé. I v situacích, kdy je smrt dítěte naprosto zjevná, naléhají na další léčbu, na převoz dítěte do nemocnice, někdy i překážejí při oživovacích pokusech. Velmi málo často se setkáváme s tím, že by před příjezdem našich týmů někdo na místě zahájil resuscitaci.
| Zdravotníci by měli rodičezatáhnout do děje a přijatelněkomentovaným postupem jepomalu připravovat na možnýnepříznivý závěr. Měli by jim dátjim čas, aby skutečnost pochopilia snad i uznali, i když smířit ses tím samozřejmě nemohou. |
Myslím si, že zdravotníci by měli rodiče zatáhnout do děje a přijatelně komentovaným postupem je pomalu připravovat na možný nepříznivý závěr. Měli by jim dát jim čas, aby skutečnost pochopili a snad i uznali, i když smířit se s tím samozřejmě nemohou.
Měli by být přítomní, aby viděli, že s dítětem se něco po celou dobu dělá, a že se stav nelepší a nelepší. I když je zde riziko, že jakoukoliv maličkost, slovo, problém při resuscitaci později použijí pro stížnost. Ale domnívám se, že ze dvou zel je toto to menší.
Jak vysvětlit rodičům situaci
Byli jsme voláni k dítěti nalezenému v postýlce které nereagovalo. Při příjezdu byla na těle naprosto zřetelně vyjádřená posmrtná ztuhlost na končetinách i čelisti.
Protože atmosféra v rodině byla velmi emoční a otec agresivní, rozhodli jsme se nekonstatovat smrt ale zahájit resuscitaci (z etického hlediska jistě přinejmenším sporné rozhodnutí protože byly evidentně přítomné jisté známky smrti).
Během asi 30 minut jsme opakovaným, velmi šetrným způsobem upozorňovali rodiče na zřetelnou ztuhlost, ptali jsme se rodičů, kdy dítě naposledy viděli, komentovali postup resuscitace a poukazovali na stále se neobjevující srdeční akci na monitoru.
Pomaličku jsme tak připravili rodiče na smutný závěr. V okamžiku, kdy bylo evidentní, že jim tato myšlenka vůbec dochází, jsme resuscitaci ukončili.
Ke všem takovým úmrtím v rodinách voláme běžně policii, která prošetřuje možnost zanedbání péče - často je to však jen o formální postup.
Kromě diskutovaného problému je zde také ještě problém jak pomoci rodičům, pokud se některý z nich opravdu nedokáže se situací vyrovnat a je třeba zvážit možnost nějaké léčebné intervence, pomoci psychologa, psychiatra…
Pro řadu situací je těžké hledat návod, jak postupovat, když například po dopravní nehodě, při které zemřelo tříleté dítě.
Snažíte se ho na silnici alespoň přikrýt, nemůžete od mrtvého dítěte odtrhnout zraněnou matku, jejíž stav vyžaduje ošetření, a k oběma vás nepustí nezraněný otec, viník nehody.
Resuscitace dítěte v terénu je pro nás všechny nejvíce obávaná situace.
MUDr. Milan Ticháček, www.Zdravi.Euro.cz
autor je předseda České společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
Uživatel: Jana Pajdová
Myslím, že rodiče by měli být resuscitaci dítěte přítomni. Bylo by přece strašné zemřít a nemít blízko sebe nikoho blízkého! Zvláště pro dítě!