Příbram - Za porušení Listiny základních lidských práv považuje sdružení Paracelsus skutečnost, že rodiče nemohou rozhodovat o tom, zda jejich dítě bude nebo nebude očkováno. Petici chtějí předložit Ministerstvu zdravotnictví ČR. Na toto téma jsme hovořili se zdravotním radou okresu Příbram MUDr. Pavlem Marčekem, který se profesně v Nemocnici s poliklinikami Příbram věnuje pediatrii.
Jak vidíte protesty proti očkování vy?
Názory na nepovinné očkování se mnohdy skutečně liší. Například očkování proti klíšťové encefalitidě není povinné a dospělí musí vždy zvážit míru expozice prostředí, ve kterém se dítě - většinou o prázdninách - pohybuje. Když rodič ví, že děcko nebude ve městě, ale chce s ním být v exponovaných oblastech, například v Povltaví, tak by jej určitě měl nechat přeočkovat.
Jsou názory na očkování ve všech zemích stejné?
Stoprocentně obecně platný názor, ani odborník ani pediatr nemůže mít. Názor je ovlivněn epidemiologickými studiemi hygieniků. Každý systém zdravotnictví má prevenci zavedenu jinak a na včasnost očkování jsou i různé názory - ve Francii očkují proti tuberkulóze daleko později, než je tomu u nás, protože tvrdí, že imunitní systém na to není připraven. Některé choroby už byly téměř vymýceny a i u nás se uvažuje o vyškrtnutí ze seznamu povinného očkování. Mám na mysli takové nemoci jako je dětská obrna, kdy díky očkování není více než čtyřicet let jediný případ v republice, nebo spalničky či pravé neštovice. Nyní se soustřeďuje pozornost na ochranu proti hemofilu, což se ukazuje jako velice nutné a účinné, protože tato bakterie působící zánět příklopky hrtanové může být pro děti do tří let věku velmi nebezpečná. Patří k jedné z mála smrtících infekčních příhod. Velice účinné, které chrání dětskou populaci, je také očkování proti žloutence typu A i B, které se v populaci vyskytují a mohou mít pozdní následky. Přínos je podle mého názoru mnohem větší než možná rizika. Podobné je to při očkování proti meningokokům. Očkuje se dvěma kmeny A a C, což sice nechrání proti kmenu B, a nejde tedy o stoprocentní ochranu. Přesto většina rodičů, v jejichž okolí se takový případ vyskytne, dostane strach a dá dítě naočkovat.
Podle jakého klíče by se v tom měli dospělí orientovat?
Každý rodič by se měl především kontaktovat s pediatrem a probrat očkování podle imunitního stavu dítěte. Domnívám se, že očkování doporučit nebo nedoporučit paušálně nelze.
Jak přistupujete ke svým pacientům vy osobně?
Já vždy byl spíš pro přirozený vývoj imunity. Ale mám takovou zkušenost, že když rodiče o určitém druhu nepovinného očkování začali přemýšlet, je lepší dítě naočkovat. Jde spíš o psychologické hledisko. Je jasné, že pochyby už z mysli nevymažou, a kdyby se dítěti něco stalo, do smrti by si to vyčítali.
Setkal jste se z hlediska zdravotního rady nebo pediatra s vyhrocenou situací právě kvůli očkování?
Nesetkal. Je to asi tím, že každý pediatr řeší případy individuálně, popřípadě ve spolupráci se sociálním odborem. Odmítavý postoj rodičů k povinnému očkování může být pokládán za důvod ke zvýšené pozornosti v hodnocení péče o dítě.
Představuje odmítnuté očkování riziko také pro okolí, v němž se jedinec pohybuje?
Určitě ano. Od roku 1956 nebo 1960 nebyl zaznamenán žádný případ dětské obrny v republice, a to právě díky plošnému a povinnému očkování. Jedinec, který z takového systému vypadne, může chorobu šířit. Na druhou stranu nelze úplně přehlížet volání po svobodě rozhodování. Já bych za nejschůdnější cestu považoval lepší vysvětlování ze strany lékaře. Lékař musí umět rodiče přesvědčit, podat mu dostatečné informace, zbavit jej předsudků, laických názorů. Povinnost nechat se očkovat nelze paušalizovat, ale v určité situaci a pro určité choroby je to nutné a dítěti prospěšné.
MARIE BŘEŇOVÁ, Příbramský deník, 29.4.2002