Pod tíhou povinností a požadavků se dítě může rychle ocitnout ve stresu. Pro zdravý rozvoj dítěte je stimulující prostředí nutností, nicméně přílišná stimulace mu může vážně ublížit. Zejména to hrozí, pokud velice ambiciózní rodiče už na prvním stupni dítěti téměř veškerý volný čas rozdělí mezi zájmové kroužky a přípravu do školy. V tomto věku si dítě se vzniklým stresem ještě neumí dobře poradit. Častěji se pak u něj vyskytují různé psychosomatické obtíže, špatně spí nebo se může začít v noci pomočovat.
S pociťovanou nepohodou se doma dítě nemusí svěřit, obává se totiž zklamání rodičů. Naopak může volit různé únikové strategie: zapírá špatné známky, chodí za školu nebo v brzkém věku začíná experimentovat s cigaretami a alkoholem. Neadekvátní tlak na výkony mu tak může spíš než spokojený život přinést do budoucna duševní potíže: nízké sebevědomí a deprese.
Zažít pocit úspěchu
Nejdůležitějším úkolem pro školní období je získání zdravého sebevědomí. Tak o dětech přibližně ve věku od 6 do 12 let uvažuje i Erik Erikson. Tento slavný psycholog rozdělil lidský život do osmi etap a pro každou určil jeden stěžejní úkol. Jeho splnění dává dobrou naději na úspěšný postup dalšími stadii, selhání naopak zanechává handicap. Pro mladší školáky je podle jeho názoru nejdůležitější, aby si zažili pocit úspěchu po cílevědomě vykonané práci.
Musejí prostě zjistit, že pokud o něco usilují a věnují tomu dostatek času a energie, podaří se jim dosáhnout žádaného cíle. Splnění tohoto vývojového úkolu přináší do života pocit vlastní kompetentnosti, výborný základ zdravého sebevědomí. Opakem je pocit méněcennosti spojený s beznadějí a bezmocí: ať budu dělat cokoli, stejně se mi nebude dařit.
Odhalit, čí cíl to je
Jak tedy u dětí v mladším školním věku ladit nároky na jejich školní prospěch a volnočasové aktivity tak, abychom u nich vypěstovali zdravé sebevědomí namísto méněcennosti? Především: Dítě má realizovat vlastní sny, ne nenaplněná přání rodičů. V rámci terapie se setkáváme s příběhy dětí, které realizují nedosažené cíle svých rodičů. Často tomu tak bývá ve sportu či umění. Mluvíme o tzv. přenosu. Ten někdy může fungovat i ob generaci. Cíle babičky, které dosud nikdo nenaplnil, jsou skrze dceru-matku přenášeny na vnučku.
Tlak na dítě pak nabírá na síle o strach matky, že v očích babičky selže vlastně již podruhé. Poprvé, když se sama nestala třeba dobrou pianistkou, a podruhé, když se to nepodaří docílit ani její dceři. I malý neúspěch pak vnouče může prožívat jako fatální selhání. Proč by však mělo být talentovanější a schopnější než jeho předchůdce?
Úlevu přináší, když se tento ne zcela uvědomovaný přenos vynese na světlo a tlak na dítě poleví. Nápomocná bývá rodinná psychoterapie.
Hledání reálných aspirací
Vedle přenosu v rodinách panuje očekávání, že dítě musí ve škole či zájmových kroužcích dosáhnout alespoň stejných výsledků jako jeho rodiče. Jindy bývají vzory děti přátel. Pokud dítě výrazněji zaostává, bije se na poplach. Rodiče začínají mít strach, že při přípravě dítěte do života něco zanedbávají a tlak se rychle stupňuje.
Strachu z potenciálního neúspěchu dítěte v životě je dobré se bránit. Každý člověk přece nemusí dojít k vysokoškolskému titulu. Také srovnávání jeho výkonu s vrstevníky bývá vzhledem k budoucnosti zavádějící, mnohdy odráží víc úzkostnou povahu rodiče než reálné šance dítěte.
Měřítkem aspirací má být vždy samotné dítě. Je třeba jej podporovat, ne srážet výroky: „Když nebudeš mít skvělé výsledky, tak budeš v životě jen těžko spokojený.“ Stejně tak srovnávání s vrstevníky dítě sice může na chvíli motivovat k vyššímu výkonu, pokud však často vyznívá v jeho neprospěch, následuje masivní rozvoj pocitu méněcennosti.
Jde o cestu, ne o z námku
Jak ovšem poznat, zda se u dítěte např. s trojkou z českého jazyka spokojit, nebo trvat na jejím zlepšení? Je třeba si s dítětem v klidu promluvit o důvodech horší známky, dát mu najevo svůj zájem a podporu.
Na názor se lze zeptat učitele. Je možné se obrátit i na odborníky z pedagogicko-psychologické poradny, kteří mohou pomocí testů rozpoznat slabé i silné stránky dítěte. Při dobrém zmapování situace dítěte tak získáme nejen správnou představu o jeho reálných možnostech, ale také praktické rady, jak mu pomoci známku zlepšit nebo alespoň udržet.
Jen málo při tom pomáhá rada typu „Musíš se víc snažit!“, kdy dítěti de facto nedáváme žádný návod, co a jak má dělat. Naopak je dobré s ním vytvořit plán zlepšování ve škole. Například kdy a jak dlouho se bude látce věnovat, z čeho se bude učit a kdo mu bude pomáhat. Dítě tím získá nejen lepší známku, ale především pocit vlastní zdatnosti (kompetence), o který v tomto věku jde na prvním místě.
Čas pro sebe
Vedle lpění na skvělém školním prospěchu je zdrojem stresu pro děti i velké množství zájmových kroužků či kurzů.
Děti musejí mít čas samy pro sebe, chvíle, kdy si řídí své aktivity, případně se scházejí doma nebo venku s kamarády. Tato potřeba narůstá s věkem a už na prvním stupni ji není možné podceňovat s tím, že dítě je nutné naplno zabavit.
Naopak, schopnost samostatně řídit své činnosti přispívá k růstu autonomie, dospělými neorganizovaná hra dětí pak k rozvoji sociálních dovedností. Obojí dítě potřebuje a v budoucnu se mu bude hodit stejně jako například znalost cizího jazyka.
Talent a dril nestačí
Řada velice úspěšných lidí přiznává, že za svou kariéru vedle vrozeného nadání vděčí i rodičům, kteří je v dětství k jeho rozvoji nekompromisně vedli. Doporučení psychologů, být v nárocích na dítě uvážliví a střídmí, zde dodržena nebyla. Přesto toho dnes jako dospělí nelitují. Je však nutné zdůraznit, že tito lidé jako děti museli být dostatečně silní na to, aby přetěžování ve zdraví ustáli.
Mezi talentovaným dítětem a úspěšnou kariérou stojí vedle podpory i náhoda. Jak podotýká Abraham J. Tannenbaum, americký profesor zabývající se mimořádně nadanými dětmi, právě nedostatek štěstí může dítě bez ohledu na jeho talent a pečlivé vedení svést z cesty k úspěchu. Co si pak má dítě, jemuž rodiče vtiskli do hlavy velkolepé plány a velkou část jeho dětství obětovali jejich naplnění, samo o sobě myslet?
Jinde bude outsider Vždycky je otázkou, co rozvoji talentu padlo za oběť. Varujeme před mistrovstvím pouze v omezeném okruhu oblastí. Dítě, které sice báječně preluduje na klavír, ale neumí hrát fotbal nebo dokonce ani navazovat kamarádství, má docela těžké handicapy. Získalo sice pocit vlastní kompetence, ale pouze v určité oblasti. Negativně pak může prožívat, když mu v ostatních teče do bot.