Jako občasný čtenářZdraví.Euro.cz jsem si nemohl nevšimnout narůstající kritiky neschopnosti či snad nevůle politiků principiálně něco v českém zdravotnictví změnit.
V článcích pokoušejících se navrhnout nějakou změnu vždy někdo kroutí hlavu nad tím, že se věci nenazvou pravým jménem, a když se tak proti všemu očekávání přece jen stane, kompetentní osoba nebo úřad nenaslouchá. (A zase se kroutí hlavou - u kroucení hlavou v tomto článku i zůstane.)
Posezení na posvátné půdě
To, že případně vyřčené odborné pravdě nikdo nenaslouchá, je samo o sobě nemalá katastrofa.
Katastrofa o to větší, že probojovat se k vyřčení jednoduchého pragmatického principu může být pro politika (nebo pro politiku jako takovou) bolestný porod. A o jednom takovém nezdařeném porodu, kdy hora neporodila ani myš, bych se chtěl zmínit. Bylo to takhle.
V jakémsi záchvatu mesiášského altruismu jsem se nechal přemluvit spolužákem Václavem aktivním v jedné (nejmenované) etablované politické straně, abych „pomohl jako lékař ve zdravotní komisi“ této strany.
Prý to spočívá v občasném posezení v přátelské rundě na posvátné půdě parlamentu, prý se to koná většinou kvečeru, ale ještě v křesťanské době, a že se to neplatí. I řekl jsem si: „Kamaráde, v parlamentu jsi ještě nebyl a živý politik tě ještě neoslovil ani vážně nevyslechl, koukni a uvidíš.“
Slovo dalo slovo, do e-mailu mi přišla objemná pošta. Byly to „základní teze strany“ se zvýrazněním odstavců týkajících se zdravotnictví. Příjemci se zdvořile žádali, aby litanii pročetli a „připomínkovali“.
V průvodním dopise bylo uvedeno několik v jádru nesrozumitelných otázek, k nimž se měl obeslaný „dobrovolný člen“ vyjádřit. Hrál jsem si s myšlenkou otázky zodpovědět bez čtení té litanie, ale nakonec jsem se rozhodl tu úřední češtinu nečíst, a přesto do komise zajít s tím, že jsem domácí úkol zapomněl doma.
Zvědavost byla silnější než špatné svědomí z nesplněné povinnosti. V pět odpoledne za horkého letního dne jsem na Malostranském náměstí přišel na vrátnici ve vchodu do budovy vlády.
Ozbrojený vrátný se mě zeptal na jméno, občanku a poslal mě kamsi do patra. Po kratším hledání jsem ve ztichlém objektu místnost konání schůze akusticky lokalizoval a zaujal místo na něčem mezi židlí a křeslem.
Byl jsem třetí z asi devíti pozvaných, jenž se dostavil. Ti ostatní se pomalu trousili. Nakonec nás devět bylo. Nikoho jsem neznal. Asi polovina členů se vzájemně znala.
A čas plynul jako voda…
Pan poslanec předsedal a moderoval. Začal čtením otázek a pak se snažil nenápadně vyzvědět, zdali jsme přečetli zaslanou litanii, tedy onen „návrh zákona o finančních tocích ve zdravotnictví“. V rámci profesionální zdvořilosti nakonec přestal se čtením i s opakováním zaslaných dotazů.
Věc byla jasná. Nikdo z přítomných text nečetl a zaslané otázky evidentně nebral vážně. (Text nečetli ani tři lékaři stálí a snad i placení členové komise.) Na tento rituál „vzájemného očichávání“ padla slabá hodina.
Tou dobou - kromě ubíjejícího čtení textu - nepadlo ani jedno konkrétní slovo na téma zdravotnictví. Pohled na hodiny a vedro způsobily, že se přítomní nějak uvolnili, zbavili ostychu a oprostili od zdvořilostních frází. A asi také začali myslet na návrat domů.
Jeden kolega neurolog přijel na tuto sedánku až z Mariánských Lázní s tím, že po sezení zase pojede domů. Konečně promluvil jeden z přítomných „profesionálů“, tedy stálých členů této komise.
Tou dobou se v médiích diskutovalo o tom, mají-li hospitalizovaní pacienti peníze ušetřené za to, že nemusejí kupovat stravu ze svého, „věnovat“ nemocnici formou padesátikoruny za den hospitalizace.
Kolega-stálý člen nějakým způsobem nakousl toto téma. Pan poslanec zvedl obočí a i ostatní se částečně probudili z tropické letargie. Zvednuté obočí pana poslance zasvěceným stálým členům signalizovalo, že s věcí nesouhlasí. Jenže nás šest politických amatérů a externistů to nechápalo.
Jeden z nás se ujal slova a velmi zdvořile, nicméně jednoznačně, se pro zavedení poplatku vyslovil. Prý by to mnoho pacientů odradilo prodlužovat si pobyt v nemocnici. Několik dalších přikyvovalo. Další hovořící byl proti poplatku, ještě další byl pro.
Pan poslanec nechal všechny „vymluvit“ a kolem půl sedmé (90 minut po zahájení schůze) vznesl svou první konkrétní otázku. „Jak může běžný pacient délku pobytu v nemocnici ovlivnit nebo vůbec tlačit na její prodloužení?“
My externisté jsme se snažili panu poslanci vysvětlit, že možnosti sahají od oslovení lékaře („Pane dochtore, nechte mě tu ještě pár dní, manželka je taky nemocná, byl bych doma sám…“) až po vyslovenou simulaci a že toto chování některých pacientů vede k přeměně lůžek akutních v drahá lůžka sociální.
Pan poslanec pak po zralé úvaze a po 120 minutách schůze pronesl další konkrétní větu. „Pokud jsou pacienti skutečně takoví, na vině jsou příliš tolerantní lékaři a celá záležitost je spíše věcí lékařské komory, etiky, disciplíny a samosprávy, a nikoli věcí politiky.
O podobném chování pacientů jsem ještě neslyšel.“ Po tomto jeho monologu nastalo na chvíli rozpačité ticho. I stálí členové komise, očividní poslancovi oddaní přátelé, raději ztichli. I oni si asi uvědomili, že pan profesionální politik je lehce mimo realitu. Diskusi jsme dále vedli my, naivní externisté.
Uváděli jsme tvrdošíjně příklady z praxe, přehrávali různé scénky z nemocničního života. Stálí členové zarytě mlčeli nebo občas pronesli nicneříkající zdvořilostní fráze, jaké známe z televizních přenosů z parlamentu. Pan poslanec také mlčel a snad i přemýšlel.
Když se pacientovi „přitíží“
Olej do ohně přilil jinak zdrženlivě působící kolega neurolog z Mariánských Lázní, jenž se vnitřně osmělil (nebo snad tiše naštval) a rozpačitě se přihlásil o slovo. Asi na třetí zvednutí ruky přišel na řadu. Jako neurolog v lázeňském městě prý ví velmi dobře, že nezanedbatelné a v jádru stálé procento pacientů se snaží pobyt v nemocnici účelově prodloužit.
Vůbec v jeho neakutním oboru že není (pro „zkušeného“ pacienta) problém stávající už vyléčenou potíž popsat jako lehce zhoršenou a o hospitalizační týden navíc je hned postaráno. Klidným, vyrovnaným hlasem popisoval barvité detaily ze zákulisí chodu nemocnice a chování pacientů.
Naznačil, kolik peněz by přinesla či nepřinesla ona „padesátikoruna spoluúčasti za den na lůžku“ a jaký by byl pekuniární přínos snížené poptávky pojištěnců po oněch nechvalných „několika dnech/týdnech ve špitále navíc“. Všichni bez výjimky jsme mu uctivě naslouchali.
Jeho projev byl velmi zajímavý, a především velmi konkrétní a pravdivý. Já si v duchu říkal „ten do toho řeže, tolik pravdy najednou, co na to pan poslanec…“. Čas na nástěnném orloji se blížil hodině dvacáté. Tři hodiny trvalo, než se náš personálně i politicky nehomogenní ansámbl propracoval k tomu, aby se začala probírat pravda.
Ale moje radost z nefiltrované verbalizované reality byla předčasná a má původní pochybnost o v posvátných zdech nejvyššího úřadu neakceptabilní koncentraci pravdy přesahující koncentraci zdvořilosti se ukázala býti správnou. Pan poslanec přece bude muset nějak reagovat.
Po dobu projevu kolegy neurologa z něj vyzařovala nonverbální negativita. Vnímal jsem to a průběžně mě napadala přísloví o hledání včerejšího dne či loňských sněhů, o házení hrachu na stěnu či perel jatečním sudokopytníkům.
Modlil jsem se o ukončení sedánku a kromě sebe jsem proklínal i spolužáka (docenta) Václava, jenž mě (obvoďáka) do tohoto podniku uvrtal a připravil o příjemně propocené odpoledne na kole. Večerní vedro zůstávalo na stejném stupni Celsia, atmosféra byla z nejrůznějších hledisek hustá.
Takhle by nás ale nikdo nevolil
Kolega neurolog domluvil a pan poslanec po chvíli zase jednou promluvil. Pronesl: „Pánové, nejspíš to asi všechno bude pravda, ale takhle by nás nikdo nevolil.“ Jo, tak to byla také elementární pravda, tedy pravda politická, přímo axiom. Ano, to přesně se hledá!
Řešení nepříjemného a drahého problému, které má být zadarmo a pro voliče příjemné. Po posledním výroku páně poslancova nastalo minutové dusné ticho. Stálí členové komise mlčeli profesionálně, protože věděli své. Externí členové zdravotní komise mlčeli naivně, protože nechápali.
Jak říkají latiníci: „Si duo faciunt idem, non est idem.“ Když dva dělají totéž, není to totéž. To může v politice platit i pro mlčení. Latinsky by se dalo ještě dodat: „Cum tacent, clamant.“ Kdo mlčí, křičí - víc přísloví už neznám, ale tato sem asi patří. Já osobně jsem svým mlčením zvracel, ale nevím, jak se to latinsky řekne.
Tak či onak, všichni jsme v té chvíli pocítili bezobsažnost a naprostou zbytečnost celé schůze a snad i (takové) politiky. Pan poslanec se již k původní tematice, k tomu stupidnímu pokusu o připomínkování stupidního textu, naštěstí nevrátil.
Správně vycítil, že chceme domů a že další diskuse na dané téma sice směřuje k řešení nějakého problému, ale současně ohrožuje volitelnost strany. A my se opravdu zoufale chtěli vrátit k normálním lidem, dokonce k vlastním rodinným příslušníkům, které občas za normální nepovažujeme. Hlavně pryč z té blbárny.
Co k tomu říci? Snad jen pár rétorických otázek. Čtou vůbec poslanci zprávy odborných komisí, než zvednou končetinu pro nějaký paskvil nového zákona? A kdo jsou odborníci v těch odborných komisích? Jaká diskuse, když se pravdivý popis reality nemůže otevřeně verbalizovat ani v rámci odborné komise?
Jaký musí mít tito lidé žaludek a nervy, aby tam vydrželi, a jak dlouho trvá, než se těm tolerovaným chytřejším z nich podaří prosadit, aby nějaké konkrétní technické řešení vůbec někdo z kompetentních politiků vyslechl, neřku-li pochopil a snad i realizoval? Chtěl bych být moucha, abych si tajně vyslechl ty diskusní kecy na dnes aktuální téma o bodech do řidičáku!
To musí být psina, dávný kabaret „HOHE“ (hostujících herců), zrovna jako Šimek s Grossmannem, musí být nuda proti hlodům, které v kuloárech (a možná i na pisoárech) padají z úst volených zástupců ohledně návrhů zdůvodnění „počtu bodů“ za špatné parkování. Možná je lepší, že to jejich „přípravné žvatlání“ předem neslyšíme.
MUDr. Richard Stein
Zdravotnictví a medicína