Proč jste zvolil jako svoji specializaci obor otorinolaryngologie? Byla to náhoda, nebo jste byl již za studií o výběru oboru jednoznačně přesvědčen? A co vás na něm lákalo?
Specializaci otorinolaryngologie jsem zvolil téměř náhodou. Zajímal jsem se spíš o speciální chirurgické obory (urologie, plastická chirurgie, oftalmologie a podobně). Navštívil jsem ale jednou profesora Sedláčka, tehdejšího přednostu ORL kliniky 1. LF UK, který mi po rozhovoru nabídl místo. I potom jsem se domníval, že strávím jako otolaryngolog jenom několik měsíců a odejdu jinam. Obor mě však pro svoji pestrost a zejména pro rozmanité chirurgické možnosti velmi zaujal a o odchodu jsem pak již nikdy nepřemýšlel. Rozhodně svého tehdejšího rozhodnutí nelituji.
Jak vzpomínáte na studentská léta na lékařské fakultě? Kdo z vašich učitelů vás nejvíce ovlivnil?
První ročníky studia se mi nezdály příliš zajímavé, ale později, když jsme se začali věnovat preklinice a klinice, mě studium zaujalo. Je však třeba objektivně přiznat, že více než na samotné studium se pamatuji na se studiem jdoucí zábavy a na veselý studentský život. Rád jsem jezdil na hory, na vodu a vychutnával jsem i další radosti, které k tomuto věku patří. Při studiu mně utkvěli v paměti zejména svérázní učitelé, kteří do našeho studia dokázali vnést i trochu humoru. Vzpomínám např. na pana profesora Černého, který mezi jednotlivými operacemi cvičil na ribstoli a ukazoval nám svoji sbírku archeologické keramiky. Později se mezi námi dvěma vyvinul nejenom přátelský, ale i kamarádský osobní vztah. Pana profesora Černého však jmenuji za mnohé vynikající individuality, které mě bezesporu ovlivnily.
Od roku 1986 jste přednostou kliniky ORL 1. LF UK. Na co se klinika specializuje? Jsou pro ni vyhovující nové prostory v motolském areálu?
Klinika se snaží provozovat otorino laryn gologii a chirurgii hlavy a krku v celém rozsahu a souběžně rozvíjet všechny programy. Věnujeme se onkologii, rinologii, otologii, tyreologii, otoneurologii, sluchadlům, fonochirurgii, hlasovým protézám, syndromu spánkové apnoe, chirurgii báze lební, kochleárním implantacím (včetně mozkových implantátů) a dalším subspecializacím v oboru. Klinika se specializuje na dospělé pacienty. V motolském areálu sídlí i ORL klinika 2. LF UK, která se naopak specializuje na dětské pacienty. Zdejší klinika působila ve Všeobecné fakultní nemocnici do listopadu roku 1997. Bohužel prostory ve Všeobecné nemocnici byly pro další rozvoj kliniky nevyhovující a využili jsme nabídky na přemístění do tehdy nově otevřeného „modrého pavilonu“ v Motole. Současné prostory kliniky jsou velmi dobré a rozhodně přispěly k rozvoji pracoviště. Posledním problémem byly prostory pro výuku, které se nám však v současné době ve spolupráci s vedením motolské nemocnice podařilo vyřešit. V Motole jsme spokojeni.
Zabývá se vaše pracoviště též postgraduální výukou?
Působíme jako katedra postgraduálního vzdělávání IPVZ. Na klinice máme denně několik stážistů a pravidelně pořádáme kurzy postgraduální medicíny. Tyto kurzy jsou vždy zaměřeny na některý konkrétní problém, např. mikrochirurgii středního ucha, chirurgii štítné žlázy, syndrom spánkové apnoe ap. Pořádání těchto kurzů je i pro nás velmi motivující a stimuluje zdejší pracoviště ke sledování současného dění v celém našem oboru. Snažíme se, aby stážisté byli zapojeni i do našich chirurgických programů a často se i od nich dozvíme velmi zajímavé a podnětné věci pro naši práci. V postgraduální výuce si velmi vážíme mezinárodních vztahů, které máme, a například v příštím roce jsme byli pověřeni Evropskou školou onkologie uspořádat v srpnu na našem pracovišti Master Course on Head and Neck Surgery, který bude věnován blokovým disekcím, totálním a parciálním hrtanovým operacím, orofaryngeálním resekcím, chirurgii slinných žláz a chirurgii štítné žlázy. Očekáváme 40 zájemců ze zahraničí a budeme hostit několik lektorů z různých zemí Evropy i Severní Ameriky. Tuto mezinárodní spolupráci považujeme za velmi prestižní.
Mají lékaři kliniky možnost vzdělávat se v zahraničí?
Naštěstí máme velké možnosti k získávání zkušeností v zahraničí. Lékaři zdejší kliniky pravidelně jezdí přednášet a zúčastňují se vědeckých akcí v zahraničí. Snažíme se jim zprostředkovat střednědobé i dlouhodobé studijní pobyty na předních světových pracovištích. Musíme se však i smířit s tím, že využijí nabídek na těchto pracovištích zůstat trvale, a tak o ně přicházíme. Je to pro nás svým způsobem pocta. Musíme si uvědomit, že se na Českou republiku naši sousedé přestávají dívat jako na rozvojovou zemi a berou nás jako svého partnera, což samozřejmě nepřináší jen radosti, ale i povinnosti. Mám na mysli, že nemůžeme spoléhat na slevy v kongresových poplatcích, levnější ubytování apod. Prostě pokud chceme být partnery, tak se vším všudy. Na druhé straně jsme vyzýváni k tomu, abychom učili i naše kolegy z méně rozvinutých zemí. Tak se stává, že jezdíme operovat např. do zemí bývalého Sovětského svazu.
V čem vidíte budoucnost oboru?
Náš obor je velmi úzce spjat s technickým pokrokem. Využíváme rutinně chirurgické mikroskopy, endoskopy, stimulátory nervů, lasery, vakuové odsávačky a další technické vymoženosti moderní medicíny. Též diagnostické metody se každý rok výrazným způsobem zdokonalují. Další převrat v medicíně lze očekávat od okamžiku, kdy do klinické praxe vstoupí medicína na buněčné úrovni. Myslím, že medicínské hranice můžeme jen velmi obtížné stanovit a spíše než nad těmito hranicemi bychom se měli zamýšlet nad etickým rozměrem technického pokroku.
Jistě máte možnosti porovnat úroveň české medicíny se zahraničními pracovišti. Jaká je úroveň české otorinolaryngologie ve srovnání se světem?
Současné možnosti otevření světa se velmi pozitivně odrazily v rozvoji medicíny obecně. Myslím, že česká otolaryngologie byla vždy na velmi dobré úrovni, ale nově otevřená možnost vytvářet profesionální mezinárodní kontakty je neocenitelná. Máme stále několik našich kolegů, kteří působí v zahraničí, a není výjimkou, kdy i zahraniční kolegové navštěvují naše pracoviště. Myslím, že se nám daří držet krok se světovým vývojem. Doufejme, že světový vývoj v posledním roce se negativně neodrazí na slibně se rozvíjející mezinárodní spolupráci.
Co považujete za nejdůležitější při denním provozu na klinice?
To je těžká otázka. Měli bychom pochopit, že každý pacient je individualita, že si ho vážíme, chápeme jeho problémy a snažíme se mu maximálně pomoci. Tím nechci říct, že bychom se měli s našimi pacienty sžívat, měli bychom s nimi soucítit. Tedy za nejdůležitější považuji, aby každý zaměstnanec kliniky, lékaři, sestry, sekretářky a všichni ostatní měli svoji zodpovědnost, povinnosti, ale i práva a snažili se toto vše co nejlépe plnit. Myslím si, že i pracovníci kliniky by měli být se svou prací spokojeni a nebrat ji jenom jako nutnou povinnost.
Michaela Luňáková, Foto Vladimír Brada
