Odkud pocházíte a co vás přivedlo ke studiu medicíny?
Odpovědět na první část otázky není pro mne jednoduché. Narodil jsem se sice v Brně, ale naše rodina zde pobyla jen velmi krátce a pak jsme se stěhovali na Slovensko (Kameničná a Bratislava) a zpět na Moravu. Na Moravě jsem prošel několik základních škol v různých městech a městečkách, až jsem trvale zakotvil v Třebíči, kde jsem absolvoval tamní reálné gymnázium. Sám se považuji za rodilého Moravana.
Na gymnáziu mým oblíbeným předmětem byla biologie, jistě také zásluhou vynikajícího profesora P. Šilhavého. Ten ve mně vzbudil hlubší zájem o přírodní vědy a bylo jen otázkou času, kdy se tento zájem přenese na příbuzný obor – medicínu. Toto moje rozhodnutí krystalizovalo několik posledních tříd gymnázia. Byl jsem proto rád, když jsem byl v roce 1951 přijat na Lékařskou fakultu tehdy ještě Masarykovy univerzity v Brně.
Vzpomínáte na studentská léta v Brně a kdo byl vaším nejoblíbenějším profesorem?
Vysokoškolská studia v dobách tvrdého stalinismu byla sešněrována mnoha nesmyslnými pravidly a výukou nemedicínských předmětů. Jako jeden z mnoha příkladů mohu uvést, že jednou ze tří otázek z lékařské fyziky - první zkoušce na medicíně – byla otázka z dialektického materialismu. Přesto vzpomínám na studentská léta v Brně rád s nostalgií stárnoucího člověka. V ročníku jsme dovedli mezi přáteli a spolužáky vytvořit mikroklima, které nás do určité míry chránilo před nesmyslností této epochy. K dobré pohodě přispíval i můj zájem o kulturní život v Brně, především divadlo a operu stejně jako aktivní sportovní činnost. Studiem jsem prošel bez jakýchkoliv prospěchových potíží, jen na začátku IV. ročníku jsem byl dočasně vyloučen ze studia proto, že jsem neuposlechl příkazu děkana a neodešel studovat na nově zřizovanou Lékařskou fakultu hygienickou do Prahy.
Pokud se týká profesorského sboru, byl v mé době nejoblíbenějším a nejpopulárnějším pedagogem profesor farmakologie Jiří Štefl. Široké veřejnosti je znám jako úspěšný autor několika detektivních příběhů. Posluchárny při jeho přednáškách – a to i nepovinných – z klinické farmakologie pro vyšší ročníky byly vždy zaplněny do posledního místečka. Profesor Štefl dovedl neotřelým a humorným způsobem přednášet i zkoušet.
Po odborné stránce jsem si velmi vážil profesora Kruty, přednosty fyziologického ústavu. Možná to bylo také proto, že jsem pod jeho vedením začal s vědeckou a pedagogickou prací jako studentská vědecká síla. Zde je možné hledat původ mého celoživotního zájmu o patofyziologii a vnitřní lékařství.
Proč jste si jako specializaci zvolil právě internu? Přivedl vás k tomuto rozhodnutí někdo konkrétní?
Po skončení studia jsem na umístěnku odešel do okresní nemocnice v Děčíně. Důvodem, proč jsem si vybral zrovna Děčín, byla skutečnost, že zde bylo vypsáno volné místo na gynekologii, které jsem se chtěl původně věnovat. Když jsem ale přišel do Děčína, bylo již místo na gynekologii obsazeno prominentním kolegou z Prahy, a tak jsem byl přijat na interní oddělení. Byla to tvrdá, ale velmi užitečná škola široké interny nejen na lůžkovém oddělení, ale po krátké době i na interním oddělení polikliniky a v rámci „sjednocené nemocnice“ i v závodní ordinaci n.p. Česana v Boleticích. K tomu, abych u interny zůstal, přispěla moje narůstající obliba tohoto oboru a přesvědčování krajského internisty docenta Duba, abych se interně dlouhodobě věnoval. Mojí tehdejší představou bylo stát se později venkovským primářem na některé z okolních nemocnic.
Tento původní plán byl narušen v roce 1960 výzvou docenta Dvořáka z Vše obecné fakultní nemocnice v Praze, který byl na kontrole mediků v Děčíně, abych si podal žádost do konkursu na místo sekundárního lékaře na III. interní kliniku akademika Charváta v Praze. To jsem tehdy netušil, že se III. interní klinika na dlouhých 30 roků stane mít pracovištěm a druhým domovem. Zde jsem prošel všemi kariérními stupni až po jmenování profesorem pro obor vnitřní lékařství v roce 1989. Zde strávená léta byla vynikající školou v obecné interně, vědecké a pedagogické práci. Proto jsem asi zůstal oboru obecného vnitřního lékařství věrný až doposud.
Své odborné znalosti jste si prohloubil i dvěma dlouhodobými studijními pobyty v Kanadě. Ovlivnily tyto pobyty váš hlavní vědecký zájem v interně a čemu se nejvíce věnujete?
Od počátku svého pobytu na III. interní klinice jsem se zajímal i o možnosti laboratorní diagnostiky a výzkumu v laboratoři pro endokrinologii a metabolismus. Proto jsem uvítal v roce 1969 nabídku profesora Genesta k dlouhodobému studijnímu pobytu na Clinical Research Institute of Montreal (CRIM) v Kanadě. Původně naším ministerstvem školství povolený tříletý studijní pobyt byl po dubnovém plénu v roce 1970 zkrácen na 14 měsíců. Znovu se mi podařilo překonat byrokratické obstrukce socialistického režimu až v roce 1984 a strávit v tomto ústavě dalších 6 měsíců. Osobně jsem měl tehdy možnost podílet se na badatelském úsilí o izolaci a detekci tehdy nově popsaného atriálního natriuretického faktoru. Oba tyto pobyty v CRIM mi umožnily získat bohaté zkušenosti a naučit se metodikám studia humorálních mechanismů regulace krevního tlaku (stanovení reninu, aldosteronu, katecholaminů apod.) na předním světovém pracovišti. Tato problematika prolíná celým mým vědeckým vývojem, jen se, po mém nástupu do funkce přednosty II. interní kliniky v roce 1990, přenesla na úroveň molekulární kardiologie, která mne zajímá dodnes. Mým hlavním vědeckým zájmem je studium humorálních mechanismů regulace krevního tlaku a objemu spolu s jejich aplikací v praktické diagnostice a léčbě hypertenze. Toto moje vědecké snažení mne sblížilo s nefrology, hypertenziology, kardiology a endokrinology a přinutilo mne se zajímat i o tyto interní obory.
V anketě Lidových novin jste byl svými kolegy označen jako internista, ke kterému by sami měli největší důvěru, protože jste představitelem celistvosti oboru. Jak se díváte na dnešní atomizaci medicíny?
Takováto pochvala od kolegů jistě potěší každého. Ale jsem stále niterně přesvědčen, že obecná interna má své specifické místo v klinické medicíně, a to jak v diagnostice a léčbě polymorbidních nemocných, nemocných s obtížnou diferenciální diagnostikou, v předoperačních vyšetřeních, tak také v ambulantní praxi a při pregraduální a postgraduální výuce lékařů. Pokroky v diagnostice a léčbě nutně vedou k určité specializaci. Ale nadměrná atomizace vnitřního lékařství může být škodlivá. I specialisté v některém úzkém interním oboru se neobejdou bez solidních základů interní medicíny. Pacienti přicházející k lékaři nestůňou jen podle úzce vymezené diagnostické šablony, ale trpí celou řadou chorob. Většina nemocí má také multifaktoriální etiologii, kterou je nutno chápat v určitých souvislostech a jednotlivé poznatky generalizovat. Domnívám se na základě svých více než 45letých zkušeností internisty, že dobře vyškolený internista dovede pokrýt svým univerzalistickým přístupem více než 70% nemocných s chorobami vnitřních orgánů. Pouze u 30 % nemocných je nutná superspecializovaná péče orgánových specialistů. Týká se to především některých akutních stavů, invazívních či intervenčních diagnostických a léčebných výkonů. Specializace pracovišť ve velkých fakultních nebo regionálních nemocnicích je pochopitelná při existenci více interních pracovišť v jednom lůžkovém zařízení. Na úrovni menších a okresních nemocnic se přimlouvám za zachování jednotné lůžkové základny pro vnitřní lékařství s jednotlivými profilovanými stanicemi (včetně jednotek intenzívní péče) vedenými specialisty v některém speciálním oboru interny.
V ambulantní, ale i v lůžkové péči přílišná specializace hned od promoce vede k nárůstu indikovaných diagnostických a léčebných výkonů dalších a dalších specialistů (diagnostická a léčebná turistika), a tím ještě více zvyšuje ekonomickou náročnost medicíny založené jen na specialistech. Je proto třeba i k otázce poměru obecného vnitřního lékařství a orgánových specializací přistupovat s určitým nadhledem.
Studium medicíny je náročné a studenti jsou dnes zahlceni množstvím informací. Domníváte se, že jsou v praxi schopni je spojit do žádoucího celku?
Tato otázka úzce souvisí s otázkou předchozí. Příliš mnoho specialistů se snaží, aby studenti vstřebali do sebe co nejvíce z jejich oboru a vede to pak k přetížení studentů i při využití moderních vyučovacích technik. Celosvětově se hledají nejvhodnější přístupy k pregraduálnímu studiu medicíny, zda má být studium problémově nebo oborově zaměřené. Zatím nebyla jednoznačně prokázana přednost jednoho nebo druhého směru. Hlavním problémem je zvážení kvanta znalostí, ale také zručností, které by měl student zvládnout v pregraduální, které v postgraduální fázi studia a které jsou předmětem kontinuálního celoživotního vzdělávání. Pokud jsem měl možnost srovnávat se studenty v zahraničí, tak naši studenti mají více knižních teoretických znalostí a méně se orientují v praktickém přístupu k pacientům. Ideálním stavem by bylo, kdyby každý student na klinice měl pro praktika svého vlastního „tutora“. Ale k tomuto stavu se neblížíme ani v postgraduální přípravě před specializační atestací.
Jste hlavním pořadatelem Lékař ského repetitoria, které by mělo vyjít v roce 2003. Co vás vedlo k tomu, že – ač pracovně vytížen - jste se ujal tak náročné práce?
Poslední vydání repetitoria vyšlo před mnoha lety. Od té doby v medicíně došlo k zásadním změnám v nazírání na celou řadu chorob. Zcela nově vznikly obory jako molekulární biologie či molekulární genetika. Změnilo se nazírání na řadu patologických stavů, diagnostických a léčebných postupů. Byly popsány no vé symptomy a chorobné stavy, se kterými se nestačíme vždy podrobně seznámit. Záměrem nového vydání Lékařského repetitoria je zaplnit tuto mezeru a poskytnout co nejširší obci zájemců stručnou informaci o jednotlivých syndromech a chorobách. Repe titorium nelze chápat jako učebnici s vyčerpávajícím zdrojem informací nebo přesný návod na diagnostiku a léčbu jednotlivých onemocnění, ale jako orientaci pro neodborníky v příslušném oboru. Vzhledem k počtu autorů je to práce náročná, ale chtěli bychom, aby přinesla stejný užitek jako dřívější vydání Charvátova repetitoria. Svými dlouholetými zkušenostmi bych k tomu chtěl přispět i já se svými spolupracovníky. Kdyby vyšlo v r. 2003, byl by to hezký dárek k mým kulatým narozeninám.
Celý život jste se věnoval medicíně. Máte i záliby, které s ní vůbec ne sou visí?
I když mi medicína a vědecká práce zabíraly a zabírají velmi mnoho času, nedovedu si představit, že bych zapomněl na svoje záliby a koníčky. Jsou to především vážná hudba symfonická, operní i komorní. Škoda, že na četbu krásné literatury nezbývá tolik času, kolik bych si představoval. Relativně slušná tělesná kondice je asi pozůstatkem mých aktivit v Sokole od žákovských let a dovoluje mi ještě v tomto věku si občas zajet do Alp za sjezdovým lyžováním. Jako kompenzace sedavého způsobu života mi v posledních letech v průběhu celého roku slouží intenzívní práce na chatě a na zahradě, i když ekonomickým výsledkem mého snažení je jedno rajče za 10 Kč.
Foto Anka Feldeková
