Moderátor (Zoja Franklová):
Vítám vás při poslechu rozhovoru se zajímavou osobností. Hovořit budu s prezidentkou Asociace domácí péče ČR Blankou Miskoniovou. Domácí péče se už před časem stala velmi významnou složkou zdravotní a sociální péče na západě. U nás si své místo na slunci ještě tak úplně nevybojovala. Znamenalo by to totiž přestat uvažovat o pacientovi jako o pasivním příjemci svobodné léčby, do níž v podstatě nemá co mluvit, a naopak brát mnohem více v úvahu jeho osobní lidské potřeby. Ale o tom už bude hovořit můj host. Jak vypadá správná domácí péče?
Blanka Miskoniová:
Domácí péče vypadá tak, jak si každý z nás představuje, jak by mělo být o nás a o naše blízké postaráno ve chvíli, kdy potřebujeme péči, pomoc a podporu. Domácí péče vlastně v té filosofii, kterou dáváme společnosti, obsahuje všechny výkony a všechny charakteristiky činnosti sester, lékařů, rehabilitačních pracovníků a sociálních pracovníků, které jsou obvykle poskytovány lidem v průběhu hospitalizace. My jsme schopni v domácím prostředí zajistit stejnou kvalitu, stejný rozsah péče pro naše klienty, jako jsou naši kolegové v nemocnicích schopni poskytnout na lůžku.
Moderátor (Zoja Franklová):
Jak je to možné? Protože přece jen v nemocnicích k tomu mají také určité vybavení. Různé přístroje. Je možné tam držet službu, pohotovost, to jste schopni také?
Blanka Miskoniová:
Samozřejmě. Domácí péče je ovlivněna několika faktory. Jeden faktor je dán intelektem poskytovatelů. To znamená rozsahem znalostí, zkušenostmi, předcházející prací. Správně jste řekla, že je závislý také na přístrojích. A právě přístroje, miniaturizace přístrojů, těch, kterými můžeme monitorovat stav klienta, přístroje, které slouží pro diagnostiku, je v horizontu 90. let minulého století a v horizontu třetího tisíciletí tak příznivá, že my vlastně všechny intervence, které dřív byly vázány na lůžková zdravotnická zařízení, dnes jednoduše zvládáme ve vlastním sociálním prostředí klienta, ve vlastním domově klienta. Samozřejmě ještě můžeme říci, že se nejedná o vyšetřování typu computerové tomografie, to rozhodně ne, ale všechny běžné vyšetřovací metody, monitoring a diagnostiku jsme schopni zvládnout doma.
Moderátor (Zoja Franklová):
Můžete uvést nějaký příklad?
Blanka Miskoniová:
Důležité je říct, že my jsme schopni zajistit péči pro všechny věkové kategorie klientů a protože se většinou věnujeme klientům, kteří potřebují dlouhodobou péči, tak doménou našich klientů jsou klienti s chronickým onemocněním. Mezi chronická onemocnění patří onemocnění metabolická, jako je diabetes melitus, neurologická onemocnění, kdy je změna hybnosti klienta, kardiovaskulární onemocnění i další civilizační choroby, které způsobují dlouhodobé nebo chronické onemocnění, ale mezi naše klienty patří i lidé umírající. A tam vstupují do domácí péče určité etické aspekty, kdy my se snažíme vytvořit takové podmínky pro naše klienty a jejich blízké, abychom zajistili prostřednictvím domácí péče nejen vysoký komfort v oblasti odborné péče a pomoci, ale i kvalitu zbývajícího života člověka.
Moderátor (Zoja Franklová):
To znamená, že vy vlastně svým způsobem nahrazujete léčebny dlouhodobě nemocných?
Blanka Miskoniová:
My nemůžeme říci, že nahrazujeme. My dáváme alternativní řešení problému konkrétního člověka. Jsou stavy, kdy, myslím zdravotní stav člověka, kdy všechno by odpovídalo tomu, aby klient mohl být převezen domů a my bysme mu mohli poskytovat domácí péči, pokud by to bylo jeho volbou. Ale jsou i takoví klienti, kteří nechtějí svou nemocí, svým umíráním obtěžovat rodinné příslušníky. I takoví jsou. Jsou i takoví klienti, kteří nemají vhodné sociální prostředí pro to, aby jim mohla být zajištěna kvalitní domácí péče. Jsou lidé bez domova, jsou lidé, kteří jen velmi obtížně hledají místo, kde by mohli být umístěni.
Moderátor (Zoja Franklová):
Znamená to, že ti lidé, kteří mají nějakou takovou nemoc chronickou nebo velice těžkou, kde vyhlídka už není příliš dobrá, že abyste se o ně mohli starat, tak potřebují určité rodinné zázemí, že by neměli žít sami?
Blanka Miskoniová:
Můžou žít sami. Můžou žít sami. To není překážkou pro domácí péči, ale pro nás je zásadní překážkou jiná volba klienta. Pokud on s tím nesouhlasí, pokud my nejsme schopni, a teď myslím na naši společnost, ne na domácí péči, pokud naše společnost není schopna mu zajistit takové sociální zázemí, aby v něm mohla být poskytována kvalitní domácí péče, tak o tuto péči neusilujeme.
Moderátor (Zoja Franklová):
Působí tady takové tradiční pojetí, že ta správná péče je poskytována institucí, když tam jdu, lehnu si a nechám prostě ostatní, aby se o mne starali. Přežívá to?
Blanka Miskoniová:
Já bych řekla, že budování socialismu a budování baráků na zdraví a nemoc a na umírání, už myslím, že se přežilo. Dneska vlastně každá vyspělá sociální skupina ukazuje, jak se dovede postarat o své bezmocné, nemocné, malé a staré. Já bych řekla, že pokud hovoříme o tom, že naše společnost je vyspělejší než před 10 lety, měla by se snažit i v oblasti péče o tyto potřebné lidi ukázat světu, že jsme schopni zajistit péči i jinak, než jsme ji poskytovali, že už nestavíme baráky, ale jdeme za našimi potřebnými do jejich vlastních sociálních prostředí. A jen pro ty, u kterých nejsme schopni zajistit vhodné sociální prostředí, ty po určitou dobu, než zajistíme to sociální prostředí tak, aby byla poskytována kvalitní péče, ty domy, nemocnice a další následnou péči stavět budeme. Já bych řekla, že výstavba těchto zařízení je stigmatem společnosti, které vypovídá o neschopnosti společnosti se postarat o potřeby každého člověka.
Moderátor (Zoja Franklová):
U nás se teď příliš mnoho nových nemocnic asi nestaví a ten problém je v tom, že už ta kapacita, kterou jsme zdědili z dřívějška, je zřejmě velmi silná. Celá léta se o tom hovoří, že máme příliš mnoho lůžek. Byl tam také ten problém, že byl velký počet těch lůžek akutních a nedostatečný počet lůžek právě pro dlouhodobě nemocné. Znamená to, že vy byste část těch dlouhodobě nemocných, péči o ně, mohli převzít a ta lůžka už by nechyběla. Já se chci zeptat - nebrání se vlastně ty stávající nemocnice tak trošku i tomu, aby vy jste mohli pronikat mezi ty pacienty a nabízet tu péči?
Blanka Miskoniová:
Já bych neřekla, že se brání nemocnice. Brání se ten systém. Koncepce systému se brání, protože tvůrci koncepcí jsou si dobře vědomi toho sociálního neklidu, který by způsobil radikální nástup systému domácí péče. Ale myslím, že ta obava je lichá, protože my kvalitní sestry, kvalitní lékaře, rehabilitační pracovníky a všechny ty, kteří jsou dnes navázáni na lůžka v nemocnicích, jsme schopni převzít mezi sebe, jsme schopni adaptovat, vzdělat pro podmínky poskytování domácí péče. Myslím, že ta obava je lichá.
Moderátor (Zoja Franklová):
Z čeho pramení ta obava?
Blanka Miskoniová:
Myslím, že ta obava plyne ze sebekritického náhledu každé sestry, každého lékaře nebo každého profesionála, který vlastně hodnotí schopnost své flexibility změnit životní přístup k poskytování péče. To znamená je mnohem jednodušší jít dveře od dveří v nemocnici za klienty, kde klient je naším hostem. Než přejít do role toho, kdy my jsme hosty ve vlastním sociálním prostředí klienta a tam se radikálně mění role. My už nejsme mentory, kteří poučují klienta o tom, co má dělat. My už nejsme těmi, kteří rozhodují o jeho právech a povinnostech, ale my jsme těmi, kteří vedou s lidmi dialog o jejich právech, o jejich potřebách a pokud souhlasí s našimi návrhy a získáme je, tak tu péči také poskytujeme. A to je velice náročné.
Moderátor (Zoja Franklová):
Čili jde o jiný vztah k nemocným lidem, než je v našem zdravotnictví stále ještě běžné?
Blanka Miskoniová:
Jde o naprosto jiný vztah člověka k člověku, kdy ta naše role není v první řadě sestra a pacient, ale v první řadě v domácí péči je člověk a člověk.
Moderátor (Zoja Franklová):
Kolik asi lidí u nás se léčí tímhle způsobem? Je tedy v té domácí péči?
Blanka Miskoniová:
Průměrně ročně my poskytneme péči, teď my - agentury domácí péče, které jsou většinou nestátními zdravotnickými zařízeními, poskytnou průměrně péči od 140 tisíc do 170 tisíc obyvatel ročně. Teď myslím na obyvatele ve vazbě na rodné číslo, to znamená jednotku, ne frekvenci ošetření, které těmto klientům poskytneme. Já jsem tou jednou jednotkou a může se stát, že za mnou dochází sestřička každý den, je u mne třikrát denně a od pátku až do neděle. a nebo také jednou za týden, nebo také jednou za měsíc, protože jen monitoruje, zda můj stav odpovídá předpokládanému stavu, který prognózoval můj lékař, pod určitou meditací, například mám vysoký tlak a je třeba sledovat, zda předpoklad lékaře o stabilizaci mého stavu v určitém období byl splněn. Tak mne přijde sestřička přeměřit, okamžitě vyšle signál k lékaři, pokud by stav nebyl uspokojivý, a tak dále.
Moderátor (Zoja Franklová):
Kolik je těch agentur?
Blanka Miskoniová:
Agentur domácí péče v ČR je okolo 480. To jsou tedy ty subjekty, které jsou registrovány pro poskytování jak zdravotní domácí péče, tak i sociální péče, poskytované ve vlastním domově klienta. Tady je důležité říci jednu skutečnost, že domácí péče zasahuje svými aktivitami, svými výkony, svou péčí a svými službami do systému jak zdravotní, tak sociální péče. Jedná se tedy o integrovanou, spojenou formu péče, která v sobě vlastně váže potřeby člověka. A teď pro jednoduchost vysvětlím. Máme nemocnou diabetičku doma, u které máme z rozhodnutí lékaře aplikovat inzulín, protože je slepá a protože je neschopná sebeobsluhy. Tato diabetička potřebuje mimo aplikaci inzulínu i dohled nad dietním, pitným režimem, hygienou těla, prostředí, a tak dále. Pečovatelská služba doveze jídlo, my, když tam jsme, tak klientku i sestra s vysokou specializací a univerzitním vzděláním prostě nakrmí, protože tam zrovna je a my chceme mít jistotu, že ta klientka to jídlo dostala, nejen, že jí bylo přivezeno.
Moderátor (Zoja Franklová):
Jak to vypadá finančně, musí ti klienti za to platit?
Blanka Miskoniová:
Ne, domácí péče, a to je právě, co je důležité neustále opakovat a co neustále řada klientů nechápe, není péčí, která je určena kastám tak, jak to bylo v minulosti, kdy lékař a sestra za klientem chodili pouze, pokud měl vysokou funkci na úrovni státní správy. Ne, dnes všechny zdravotní pojišťovny běžně platí péči poskytnutou v rámci domácího prostředí, ale v případě, že je indikována nebo ordinována nebo předepsána ošetřujícím lékařem, ošetřující lékař, a to může být lékař z nemocnice, který propouští klienta, například po jednodenní chirurgii, po provedení jednodenního zákroku. Poslední týden se o tom hodně mluví. Napovídáte také o tom, že domácí péče není jenom pro chronicky a dlouhodobě nemocné, se lékař rozhodne pro propuštění klienta po jednodenní chirurgii, předepíše domácí péči až na dobu 14 dnů a my tu péči poskytujeme.
Moderátor (Zoja Franklová):
Takže vám vlastně musí teď jít o to, aby ti lékaři o tom věděli, o tuhleté možností a využívali jí.
Blanka Miskoniová:
Oni o tom ví, ale zatím nebyl ze strany zdravotních pojišťoven a zase tvůrců koncepcí systémů zdravotní péče vyvinut patřičný tlak na to, aby byli motivováni k tomu, aby ty klienty z těch lůžek co nejdříve propouštěli.
Moderátor (Zoja Franklová):
Jak si tedy představujete tu koncepci, že by měla vypadat?
Blanka Miskoniová:
Koncepce by měla vypadat podle toho, jaké jsou možnosti společnosti, jaké jsou poznatky vědy a výzkumu a také podle toho, na co naše společnost má.
Moderátor (Zoja Franklová):
Dobře, to je hodně obecné, ale když zazlíváte té současné koncepci, že tomuhle neprospívá, tak v čem by se měla změnit?
Blanka Miskoniová:
Koncepce je pohled dopředu. Současná koncepce není žádná. Koncepce by měla být a ta by měla ukazovat směr přesunu právě klientů z těch lůžkových zdravotnických zařízení do primární péče, a to zdaleka není jen domácí péče, to je zejména praktický lékař, to je komunální politika obce ve vztahu zajištění sociálních potřeb občanů v obci, to je pečovatelská služba, to je bezbariérový přístup lidí do obchodů, to všechno je primární péče. U nás se někdy stává, že primární péče je vysvětlována pouze jako činnost praktických lékařů. Je to segment primární péče.
Moderátor (Zoja Franklová):
A domácí péče se řadí tedy k této primární péči?
Blanka Miskoniová:
My si vnitřně domácí péči řadíme do primární péče nebo do komunitních forem péče. To je jedno, jak to nazveme. Důležité je, že jsme nejblíž ke klientovi a snažíme se řešit problémy v první linii. Pokud teprve tehdy, když se nám nedaří ty problémy vyřešit a je tady veliká skupina diagnóz, které my nemůžeme v domácí péči vyřešit, tak teprve tehdy by měl být klient přemístěn do lůžkového zdravotnického zařízení, nebo k ambulantnímu specialistovi, a tak dále.
Moderátor (Zoja Franklová):
Proč je to pro toho klienta lepší, když o něj pečujete vy, než když si jde lehnout někam do nemocnice?
Blanka Miskoniová:
Teď si vzpomeňte na své děti, když jste je měla dát do špitálu. Proč je to lepší? Nejen pro ty klienty, ale i pro ty jejich blízké. Já sama jsem se stala klientem jen v době, kdy jsem dvakrát rodila a byla jsem ráda, když jsem musela lůžkové zdravotnické zařízení opustit. Proč? Protože prostě vlastní sociální prostředí, vlastní domov, moje prostředí, můj pes, můj manžel, mé děti, jsou nenahraditelné. To je moje klima, ve kterém se cítím dobře a ve kterém se i lépe uzdravuji.
Moderátor (Zoja Franklová):
Platí to i pro ty, kteří jsou doma sami?
Blanka Miskoniová:
Určitě. Protože to klima, ten domov si vytvářeli sami. A velice často domácí péče je i jakousi pupeční šňůrou člověka s vnějškem. My nejen přinášíme péči a výkon odborný. My přinášíme zprávy zvenčí, o tom, co se děje, koho jsme potkali, kdo nám co řekl. Co se říká a co bude. takže klient, člověk v domácí péči není sám. Je spolu s námi. My jsme schopni toho člověka motivovat pro každodenní aktivity. My jsme schopni mu ukázat, že i on, když je sám, i když je neschopný sebeobsluhy, že pořád je ještě pro společnost prospěšný. My jsme schopni klientovi nejen poskytnout péči, ale i naději. My jsme schopni ho motivovat k tomu, aby se cítil užitečný a důležitý.
Moderátor (Zoja Franklová):
Těch agentur domácí péče je 480, jste řekla. To je poměrně velké množství. Jak taková agentura hospodaří? Jsou to neziskové organizace?
Blanka Miskoniová:
Agentury domácí péče jsou zakládány jak fyzickými osobami, pro posluchače, to jsem třeba já, tak právnickými osobami, a to je třeba křesťanské sdružení, Červený kříž, diakonie, a tak dále. Agentury jsou obvykle nestátními zdravotnickými zařízeními, to znamená, že jsou vystaveny velkému konkurenčnímu prostředí, ale také tomu, jakým způsobem je nastavena zdravotní politika státu, jakým způsobem k nim přistupují zdravotní pojišťovny, jak je nastavena úhrada za poskytnutou zdravotní péči, jakým způsobem se vyvíjí komunální politika v daných obcích, které je mají svěřeny do své působnosti, a tak dále. Každý, kdo chce poskytovat domácí péči, ať už je to Blanka Miskoniová nebo ta diakonie třeba, tak musí mít registraci, registraci u příslušného zdravotního rady, který zhodnotí, zda ten subjekt odpovídá všem předpokladům, co se týká personálního, materiálního, hygienického a věcného vybavení. V případě, že všemu tomuto odpovídám, získám registraci, ale ještě nemám smlouvu se zdravotní pojišťovnou. A to je důležité, protože kdybych ji neměla, tak se stane domácí péčí pouze pro kasty, který si to můžou zaplatit. A to my nechceme.
Moderátor (Zoja Franklová):
A s tím jsou problémy?
Blanka Miskoniová:
Já si myslím, že ne. Já ne myslím, ale jsem přesvědčena, že ne, protože důvěryhodný partner, ten, který skutečně hodlá poskytovat péči v těch rozměrech, o kterých tady hovoříme, pokud není kapacita v dané lokalitě, daném místě, okrese, naplněna, tak pojišťovna smluvní vztah naváže.
Moderátor (Zoja Franklová):
Jak to je s celkovou finanční náročností té domácí péče? Je to dražší nebo levnější, než péče poskytovaná někde v nemocnici?
Blanka Miskoniová:
Když si spočítáte, že mezi parametry, kdy je, nebo mezi ty jednotlivé složky, ze kterých se skládá pobyt klienta v nemocnici, mezi to patří nejen ta odborná zdravotní péče, ale i administrativa, hotelové ubytování, stravování, a tak dále, provozní náklady, zařízení, které jsou u domácí péče minimální. My vlastně, náš produkt je jen ta odborná péče, protože to hotelové ubytování v domácí péči má klient sám, stravování taky a ty další položky, administrativní, ty jsou v domácí péči redukovány na minimální únosnou míru, proto ale, aby byla naše péče také kontrolována. My ji musíme precizně dokumentovat, aby ji mohly pojišťovny revidovat, protože to je náš účel, pokud ony nám proplácí péči, musí ten účet být věrohodný a ta dokumentace také je svým způsobem zahrnuta do těch nákladů domácí péče.
Moderátor (Zoja Franklová):
Přesto je levnější.
Blanka Miskoniová:
No několikanásobně. A to nejen v ČR, ale všude ve světě, od Ameriky počínaje, až po státy EU konče.
Moderátor (Zoja Franklová):
Co vlastně dělá ta Asociace domácí péče?
Blanka Miskoniová:
Asociace domácí péče se snaží právě spojovat potřeby našich klientů s možnostmi poskytovatelů. Snaží se to dělat tak, že my sdružujeme nejen poskytovatele, ale i ty, kteří tu péči potřebují.
Moderátor (Zoja Franklová):
To znamená, že někdo je zastupuje.
Blanka Miskoniová:
Může je zastupovat organizací zdravotně postižených, organizace paraplegiků, organizace lidí s roztroušenou sklerózou, organizace diabetiků, a tak dále, kteří s námi vedou dialog o tom, jaké nové metody můžeme používat pro zlepšení kvality domácí péče, jaké nové potřeby vznikají a my se tomu snažíme přizpůsobovat. Vedeme dialog také se zdravotními pojišťovnami, vedeme dialog s těmi ministerstvy, kterých se dotýkají problémy zdravotní a sociální péče, snažíme se kultivovat poskytovatele domácí péče, všimněte si, že mluvím o poskytovatelích, nejen o sestrách, přestože jsem sestra.
Moderátor (Zoja Franklová):
Takže to bude pravděpodobně víc ženská záležitost než mužská.
Blanka Miskoniová:
Přesně tak. Nicméně snažíme se vzdělávat je proto, abychom ukázali tomu systému, že nejsme schopni jen poskytnout levnější péči, ale kvalitnější péči. A ta kvalitnější péče se dá poskytnout jen tehdy, když jsme pořád skoro před těmi ostatními, kdy ty metody, procedury, výkony, služby, které poskytujeme, jsou skutečně na nejvyšší možné úrovni. A proto my máme velice tvrdé podmínky i pro vzdělávání těch, kteří přísluší do naší organizace. My nejsme organizace, která reprezentuje všechny poskytovatele, protože jedině lékaři, stomatologové a farmaceuti mají své profesní sdružení ze zákona, tudíž každý musí být členem. My jsme organizace unikátní tím, že my máme tzv. fakultativní členství. A fakultativní členství znamená výběrové. To znamená, že ne každý poskytovatel domácí péče se může stát naším členem.
Moderátor (Zoja Franklová):
Vy si vybíráte ty lepší?
Blanka Miskoniová:
My si vybíráme ty, kteří plní v prvé řadě etické aspekty, které jsou stanoveny v našem etickém kodexu, ty, kteří jsou ochotni se podrobit našemu vzdělávacímu řádu a pak ho také plnit. To znamená my jsme sami na sebe přísní proto, abychom mohli ostatním říci, podívejte, naši členové musí to či ono. Je tady někdo, kdo se s nimi chce srovnávat? Dobře, konkurujme si.
Moderátor (Zoja Franklová):
Teď, když jste vykreslila tak krásně vaši asociaci, řekněte ale, co vás osobně přivedlo k té domácí péči a k tomu, že veškerý svůj zájem této péči věnujete?
Blanka Miskoniová:
To, co jsem řekla úplně na začátku. Ta zkušenost člověka s pobytem v nemocnici, ta zkušenost matky, která má nemocné dítě a dítě má jít do nemocnice a ta zkušenost sestry, která pracovala 13 let na alergologii a viděla, že řada problémů dětí, které tou alergologií procházely, se dá řešit doma bez zbytečné hospitalizace jen tím, že já nebo lékaři, se kterými jsem spolupracovala, za těmi rodinami vyjedou, podívají se, v jakém prostředí žijí. Upozorní rodiče na některé chyby, kterých se nevědomky dopustí a potom také snaha o řešení problému těch dětí přímo tam, kde žijí, to znamená bez hospitalizace. My jsme se snažili v té ordinaci, ve které jsem pracovala na Praze 10, už tehdy, hluboko v 70. a 80. letech řešit problémy našich pacientů primárně tam, kde žijí. A vyplácelo se to.
Zoja Franklová, Rádio Svobodná Evropa, 17.6.2001