Ministra zdravotnictví jste vyzvali, aby s vámi nejpozději do 1. listopadu projednal situaci nemocnic. Podoba restrukturalizace lůžkové péče je už známá. Stále trváte na setkání s panem ministrem? Co nyní budete od Leoše Hegera požadovat?
Dnes je už 31. října a pan ministr na náš dopis nijak nereagoval. Seznam, který zveřejnily pojišťovny, je hrůzný a předčil i ta nejčernější očekávání nemocnic a krajů. Zrušení hrozí 30 nemocnicím, z toho 12 ihned, dalším během 2 až 3 let.
Stát si myje ruce jako Pilát Pontský – zcela rezignoval na stanovení sítě nemocnic a přenechal je pojišťovnám. To je nezodpovědné a nepřijatelné. Pacientům hrozí výrazné omezení dostupnosti péče, tisíce potřebných, vysoce kvalifikovaných zdravotníků mohou přijít o místo a poté třeba i odejdou do zahraničí. Hrozí destrukce sítě nemocnic s dopady na celý systém.
Je třeba, aby si s námi ministerstvo a pojišťovny sedly k jednacímu stolu a daly na stůl čísla, jež je k takovým drastickým krokům vedla. Všechny mezinárodní i české statistiky totiž jasně říkají, že nemáme nadbytek lůžek ani nemocnic, že s ostatními zeměmi EU máme srovnatelnou obložnost a další parametry sítě. Máme jen třikrát více drahých fakultních nemocnic a to nás všechny stojí spoustu zbytečných miliard navíc.
Zdá se, že pojišťovny a možná někdo v pozadí potřebují „odklonit“ peníze jinam. Proto je také třeba zveřejnit všechny smlouvy, které se týkají veřejných peněz, a dostat pod kontrolu finanční toky ve zdravotnictví. Pro někoho to určitě může být tučné sousto – jde o 300 miliard, které do zdravotnictví rok po roce pravidelně přitékají…
Proto navrhujeme uzavření smluv na dalších 5 let se všemi nemocnicemi a během nich poté vytvořit promyšlenou budoucí koncepci na základě obecného konsensu. O tom všem je třeba velmi zodpovědně jednat. Trváme na setkání s panem ministrem.
Nakonec má dojít k redukci 6 tisíc lůžek akutní péče a s většinou nemocnic mají být uzavřeny dlouhodobé smlouvy. Jak hodnotíte zveřejněné parametry restrukturalizace?
Ve zveřejněném seznamu je pouze ve 21 nemocnicích ze 152 ponechána dosavadní péče. To je jen 13,8 procenta. Ve všech ostatních, tedy u 86,2 procenta, pojišťovny chtějí změny. Z toho ve 12 nemocnicích má akutní péče skončit hned a v dalších 18 v horizontu 2–3 let. To je téměř 20 procent nemocnic! Takový krok nemá ve světě obdoby. Naše síť by se tak ze dne na den dostala se 4,1 lůžky na 1000 obyvatel dokonce i pod Velkou Británii, kterou se 4,6 lůžky na 1000 obyvatel experti považují za velmi poddimenzovanou. Jasně to dokazuje jejich realita s pověstnými čekacími seznamy i na takové banální operace, jako je žlučník, a na řadu naléhavých diagnostických vyšetření. To musíme všichni odmítnout, pokud se s našimi parametry nechceme vracet někam do středověku.
Zdravotnická síť je velmi citlivá, zvlášť u takové péče, jako je nemocniční, kde je třeba vysoké odbornosti personálu, technického vybavení a podobně. Pokud by se sny pojišťoven na dobytí zdravotnictví uskutečnily, zlikvidovalo by to základní péči v celé republice.
Uvádíte, že do konce roku se má uzavřít přibližně 1300 smluv. Může se to podařit?
Podle nás je to naprosto vyloučené. Vydali jsme k tomu i své prohlášení. Navíc VZP přišla s vlastní fintou – chce uzavřít jen rámcové smlouvy bez vymezení rozsahu a struktury péče. Platnost této smlouvy by skončila, pokud by konkrétní nemocnice do 6 měsíců nepřistoupila na podmínky požadované pojišťovnou…
Na něco takového může přistoupit jen negramotný hlupák. A za takové asi sotva můžeme pokládat ředitele nemocnic nebo hejtmany nesoucí zodpovědnost za celé kraje. Takový postup ale ohrožuje nás všechny – pojišťovnám by se podepsal bianko šek a ony by si následně stanovily rozsah péče zcela dle své libosti. To není smlouva, to je diktát.
Jednání mají teprve začít – co když se nemocnice na smlouvách s pojišťovnami nedohodnou včas? Nazýváte se krizovým štábem, jaký tedy máte krizový scénář?
Samozřejmě, že se dají očekávat vleklá jednání. Upozorňujeme na to už rok. 6. listopadu se sejdou ředitelé všech našich i krajských nemocnic, kde se chceme poradit o dalším postupu. Jsou zváni i hejtmani, starostové měst, poslanci a senátoři. Tam zvážíme další kroky. Naše doporučení zní, aby všechny nemocnice postupovaly jednotně a solidárně a nepodepisovaly vynucené, oktrojované smlouvy. V jednotě je síla. Chceme však jednat s ministerstvem i s pojišťovnami. Chceme zabránit možnému chaosu s nepředvídatelnými následky pro obyvatele.
Deklarujete, že se restrukturalizaci sítě zdravotnických zařízení jako takové nevyhýbáte. Jak by tedy měla vypadat?
Naše současná síť zhruba odpovídá našim potřebám. Je však třeba kultivovat její strukturu a optimalizovat finance. Proto musí být všechny smlouvy týkající se veřejných peněz také veřejné.
Máme přebujelou sít velkých, zejména fakultních nemocnic. Ty jsou mimořádně drahé. Kdybychom nebyli zemí s tunelářskou tradicí, dalo by se říci, že je to s podivem. Za dané situace v naší zemi to ovšem budí údiv jen těch, kdo na této situaci neparazitují. Ti, kterých se to týká, se pochopitelně bojí změny. Znamenalo by to, že „odkláněné“ peníze přestanou téct. Restrukturalizace má řadu dalších aspektů. Určitě bychom se měli dívat na zkušenosti v těch zemích EU, kde má zdravotnictví podobnou historickou tradici jako my, a přitom dobře funguje.
Sám prezident České lékařské komory Milan Kubek připouští, že lůžek „tvářících se jako akutní“ máme více, než je nezbytně nutné…
Nevím, co přesně má prezident ČLK na mysli, to byste se museli zeptat jeho. Možná to jsou právě lůžka ve fakultních nemocnicích, těch máme skutečně několikanásobně víc, než je únosné jak z hlediska efektivnosti, tak i potřebnosti.
Ale věc má ještě jeden aspekt – po roce 1989 jsme neprozřetelně opustili tradiční a odzkoušenou strukturu nemocnic, která je obvyká i v EU. Kolem 75–80 procent veškeré medicíny tvoří rutinní péče. Tu bez problémů zvládnou i menší nemocnice. Jejich vybavení nestojí žádné velké peníze – laboratoř, sono, rentgen… běžné vybavení na běžnou medicínu, žádná těžká technika. Jsou blízko pacientům, takže nenabíhají ani zbytečné náklady na dopravu.
Komplikovanější případy, na které menší nemocnice nestačí, tvoří 10–15 procent a o ty by se měla postarat specializovaná oddělení, dejme tomu na úrovni krajských nemocnic. Teprve zbývajících 5–10 procent lůžkové kapacity by měla tvořit oddělení fakultních ne-mocnic, kde by se běžná medicína měla dělat jen v rozsahu nezbytně nutném pro výchovu lékařů a dalších zdravotníků. Typickými odděleními tohoto typu jsou popáleniny, transplantace a podobně.
Když se podíváte do vyspělých zemí EU, právě takovou strukturu nemocnic tam mají.
Nadbytečné množství předražených fakultních a podobných lůžek jako u nás si žádná normálně fungující ekonomika nemůže dovolit. Naše zdravotnictví tak připomíná jeden velký, grandiózní tunel – dokonalé perpetuum mobile na průběžné „odklánění“ co největšího objemu peněz z oněch 300 miliard ročního zdravotnického rozpočtu. Je to tak nepochopitelná a nesdělitelná skutečnost, že ji nikde na západ od nás rozum nebere. Normálním lidem tam něco podobného vůbec nepřijde na mysl.
A naopak, velmi dobře ji chápou na „divokém východě“, kde se určité, často stále stejné finanční skupiny snaží zdravotnictví vytěžit tímto způsobem. Dělají u nás to, co jim na západě nikdo nedovolí.
Debata na dané téma by jistě byla nadmíru užitečná. Ale u nás se dnes žádný dialog nevede, s převahou diktují ti dočasně mocní, jako před rokem 1989.
Proč je pro vás způsob, jakým k problému přistoupilo ministerstvo společně se zdravotními pojišťovnami, nepřijatelný?
Pro svou nápadnou podobu s postupem velmocí vůči Československu v roce 1938 se i nyní začíná mezi nemocnicemi hovořit o Mnichovské dohodě pojišťoven s ministerstvem – opět „o nás bez nás“. A samozřejmě, jako tehdy, pod mocnou ochranou těch, kteří to s nemocnicemi i pacienty myslí „jen a jen dobře“…
Jaké kroky tedy Krizový štáb nemocnic, pacientů a odborů chystá v následujících týdnech?
Dostali jsme se do bezprecedentní situace, jaká tu od revoluce nebyla, proto jsme utvořili krizový štáb. V současné době probíhají jednání se všemi lidmi dobré vůle. Rádi bychom jednali jako rovnocenní partneři i s ministerstvem a pojišťovnami. Proto jsme oslovili ministra zdravotnictví a dále poslance, senátory a další zodpovědné orgány. Zatím jen čekáme na odpověď.
Pokud ji v nejbližších dnech nedostaneme, zvážíme další kroky. Krizový štáb bude fungovat do té doby, dokud bude existovat reálné nebezpečí destrukce nemocniční sítě, jež je páteří celého našeho zdravotnictví.