Českému zdravotnictví se opět zhoršila „ekonomická“ kondice a už poněkolikáté se na pořad jednání dostávají návrhy na možné řešení. Paní ministryně přišla s několika nápady, mimo jiné jde o redukci nemocnic a následným krokem má být zavedení finanční spoluúčasti pacientů.
Z logiky věci bych očekával opačný postup, neboť finanční spoluúčast hraje významnou regulační roli a po jejím zavedení by mělo být lépe vidět, o čí služby je mezi občany zájem a kdo nebo co se naopak stane méně vyhledávaným zdravotnickým zařízením.
Toto je obecně známý fakt a trochu mně uniká důvod opačného postupu. Současně mně není úplně jasný důvod masivní redukce nemocnic. Finance to být nemohou, neboť počet lůžek není přímo úměrný nákladům na zdravotnictví, což lze doložit následujícími příklady.
USA vynakládají na zdravotnictví naprosto největší finanční částky, přičemž mají velmi málo lůžek - 4,5 na 1000 obyvatel. V roce 1991 bylo v naší republice 8,5 lůžka na 1000 obyvatel a nyní se pohybujeme tak okolo 6,3 lůžka na 1000 obyvatel, což je pod průměrem zemí EU, kde se udává 7 lůžek na 1000 obyvatel. Náklady na zdravotnictví u nás od roku 1991 raketově narůstaly, přičemž počty lůžek klesaly.
Moderní a účinná medicína je čím dál tím dražší. Též záměr předělat celé nemocnice na léčebny starých a dlouhodobě nemocných mi nepřipadá nejšťastnější.
Předně z krátkodobého ekonomického pohledu tato zařízení stojí víc než původní „běžná“ nemocnice. Za druhé je nehumánní vytvářet „ghetta“ starých a nemohoucích jedinců.
Je to nehumánní jak pro pacienty, kteří se ocitnou v těchto „domech smutku“, ale je to nehumánní i pro personál, neboť každodenní práce v takovém zařízení je neuvěřitelná fyzická dřina a nepopsatelná psychická zátěž.
Moderní západní společnost jde právě opačným směrem. Snaží se tyto pacienty co nejvíce integrovat mezi ostatní. Jednak v takovém prostředí nemá skoro nikdo pocit, že byl odložen a čeká už jen na smrt a ošetřující personál nepodléhá tak rychle pocitům beznaděje a syndromu vyhoření.
Druhý návrh paní ministryně je už poněkud z jiného těsta. Jde o finanční spoluúčast pacientů. Chápu, že málokdo je jím nadšen, včetně ČSSD, která ho označila za její soukromý názor, ostatně, kdo by rád platil za něco, co měl dřív zdarma.
Na druhou stranu všichni, kdo alespoň trochu znají, jak funguje náš zdravotní systém, musí dát Marii Součkové za pravdu. Česká republika má snad nejnižší finanční spoluúčast pacientů ze všech zemí světa.
Na každého z nás připadá 15 kontaktů s lékařem v roce, za což nám patří stříbrná medaile, neboť průměr zemí EU je 7 návštěv. Jsme jednou z mála zemí, kde rodina uloží babičku či dědečka do nemocnice, pronajme jeho byt a pravidelně si chodí pro jeho důchod, aby vnouček měl na diskotéku.
Jako jedna z mála zemí hospitalizujeme lidi jen proto, že venku mrzne a nemá kdo jim ze sklepa přinést uhlí. O odložení babičky na dobu dovolené ani nemluvě. Osobně jsem zažil i pacienta, který mě v prosinci přemlouval, abych jej nechal ještě týden v nemocnici, protože ušetří za jídlo a bude moci koupit příbuzným dražší dárek k Vánocům. Ten dárek jsme mu vlastně měli zaplatit my všichni ze zdravotního pojištění.
Jsme snad jediný stát, který platí výjezd záchranné služby s lékařem k rýmě, nebo cestu sanitkou na plánované vyšetření těm lidem, co stejnou trasu denně jezdí vlakem a nakonec na ně po vyšetření ještě sanitka čeká, až si v místní samoobsluze nakoupí.
Zažíváme i pacienty, kteří skončí v ordinaci lékaře jen proto, že u něho v čekárně zahlédli známou a tlachali s ní tak dlouho až na ně přišla řada a když už, tak proč by toho nevyužili. To všechno platíme ze zdravotního pojištění, ale když nás srazí auto, dostaneme infarkt nebo rakovinu, pak jsme konfrontováni se situací, že nejsou peníze, což je mnohdy ortel mezi životem a smrtí.
Ministr zdravotnictví musí hájit vážně nemocné pacienty, a proto je snaha paní ministryně Součkové zavést finanční spoluúčast tolik žádoucí a potřebná.
David Rath, Právo, 11.09.2003
Autor je prezidentem České lékařské komory