Výrazné omezení možnosti souběhu provozování privátní lékařské praxe s prací v nemocnici má být jedním z opatření, kterými chce ministryně zdravotnictví Marie Součková zlepšit finanční situaci nemocnic. Nevím, proč právě lékaři, kteří dopoledne pracují v nemocnici a odpoledne provozují soukromou praxi, leží paní ministryni tolik v žaludku. Na rozdíl od řady jiných nápadů, totiž touha po likvidaci této skupiny svých kolegů, pronásleduje mysl doktorky Součkové od jejího příchodu na ministerstvo. Co tím chce získat? Je pravda, že díky deformovanému systému úhrad zdravotní péče výnosy z provozu ambulancí snižují nemocnicím ztráty generované lůžkovými odděleními. Patrně zde je třeba hledat příčinu, proč, na rozdíl od zvyklostí vyspělých zemí, je celá čtvrtina ambulantní péče u nás poskytována v rámci nemocnic. Místo snahy o nápravu těchto úchylek však ministryně chce likvidovat ty lékaře, kteří ve svých ambulancích navzdory všeobecnému marasmu dokáží poctivou prací vydělávat. Uším závistivých mohou snad takové návrhy znít libě. Pacienty by však jejich realizace poškodila. Pokud by vysoce kvalifikovaní lékaři stáli před volbou, zda zůstat za mizerný plat v zaměstnaneckém poměru a nadále poslouchat příkazy různých nevzdělaných pseudomanažerů, a nebo zda nemocnici opustit a plně se věnovat své soukromé praxi, pak by většina z nich utekla. Nemocnice by tak přišly o odborníky. Je zajímavé, jak chce ministryně Součková kormidlovat naše zdravotnictví proti světovým trendům. Jestli totiž něco brání rozvoji české medicíny, pak je to právě bariéra mezi nemocnicemi a soukromým ambulantním sektorem. Ve vyspělých zemích je tomu právě naopak. Nemocnice zůstávají otevřené soukromým ambulantním lékařům, kteří se tak mohou podílet na péči o své pacienty i během jejich hospitalizace. Tato zvyklost je pochopitelně pro nemocné velmi příjemná. V čase, kdy je člověk stresován strachem, je jistě vděčný za přítomnost známého lékaře, k němuž má důvěru. Doktora, který zná dopodrobna jeho anamnézu a často má i přehled o nemocech v širokém příbuzenstvu. A naopak. Z účasti na vizitách a práci v nemocnici mají samozřejmě nemalý prospěch i ambulantní lékaři, kteří díky tomu neztrácejí kontakt s moderními trendy léčení, které se vždy uplatňují především v nemocnicích. Zejména pro lékaře chirurgických oborů je z profesního hlediska možnost operovat v nemocnicích nenahraditelnou zkušeností. Každý kvalifikovaný lékař by zkrátka měl mít možnost otevřít si soukromou praxi bez rizika, že ztratí kontakt s prací v nemocnici. Riziko profesního zakrnění je u doktora odkázaného pouze na stereotypní práci ve své vlastní ordinaci velmi vysoké. Vzájemná spolupráce lékařů z lůžkových oddělení s kolegy z terénu přináší lepší komunikaci mezi oběma částmi medicíny, které jsou jistě navzájem nezastupitelné. V řadě států si soukromí lékaři dokonce pronajímají části lůžek v nemocnicích přímo do vlastní režie. Jinde nemocnice alespoň využívají ambulantní specialisty jako konzultanty. Nemohou si totiž dovolit zaměstnávat odborníky ze všech oborů, protože by je nedokázaly zaplatit. Ne omezování, ale naopak rozvoj spolupráce mezi nemocnicí a soukromými lékaři specialisty je cestou, po které bychom měli vykročit. Dosud to byla zejména smluvní politika zdravotních pojišťoven, kterým zůstává kvalita zdravotní péče lhostejnou, co neumožňovalo souběhy práce v nemocnici s provozováním soukromé ambulantní praxe tak, jak je tomu v civilizovaných zemích běžné. Do budoucna se chce mezi škůdce české medicíny zařadit i ministryně Součková. Nám lékařům nezbývá než doufat, že k realizaci těchto svých vizí nebude mít čas ani sílu. Pokud by se naopak podařilo zbourat pomyslné zdi mezi nemocnicemi a ambulantním sektorem, bylo by to výhodné nejen pro lékaře, ale z vyšší konkurence a kvality by měli prospěch především naši pacienti. A to je podle mého názoru to nejdůležitější.
Milan Kubek, Právo, 29.9.2003
(Autor je předsedou Lékařského odborového klubu)