Jednou z nedotažeností transformačního procesu devadesátých let je (ne)nastavení systémových vazeb mezi zdravotní a sociální péčí. Při demontáži státního monopolu bylo potřeba obnovovat základní stavební kameny pluralitní společnosti v uchopitelných segmentech.
Tehdejší rozhodnutí o odděleném budování systému veřejného zdravotního pojištění a systému sociálního zabezpečení bylo správné. Tekuté písky složitosti problému by nás jinak s jistotou dostaly. Dnes, kdy máme položeny základy obou systémů a z rybí polévky zpátky akvárium, je na čase si udělat malou inventuru a napravit případné hříchy minulosti.
Zmatené hranice
Oddělení obou systémů v oblasti zdravotních a sociálních služeb přináší občanům více starostí než radostí, státu potom problémy v efektivitě rozmístění a užití zdrojů. Nejvíce to skřípe na pomezí zdravotnictví a sociální péče, s dopady na vývoj sítě zdravotních a sociálních služeb.
Rozdíly v pravidlech upravujících přístup ke službám, výši jejich ocenění a způsob hrazení v míře spoluúčasti pacientů/klientů vytvářejí v hraničních oblastech mezi systémy nepřehledný terén, ve kterém se špatně orientuje. Výsledkem je, že občané často nedostávají právě ten typ péče, který pasuje k jejich aktuálním potřebám, bují šedá ekonomika, účelově se pracuje s daty a v obou resortech roste pocit, že jeden doplácí na druhého.
V reálném životě tvoří zdravotní a sociální služby kontinuum, vzájemně do sebe přecházejí, nebo se dokonce prolínají. Bylo by proto logičtější tomu přizpůsobit jejich organizaci a financování než se stále pokoušet o vytyčení přesné hranice.
Zajišťování potřebné péče dnes často připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce.
Neužitečně se spotřebovává spousta energie a času, na rozdíl od pohádky však bývají důsledky časové prodlevy občas nevratné. Bez souvisejícího zajištění adekvátní rehabilitace a bez odpovídající sociální péče přicházejí často vniveč báječné výsledky vítězné medicíny. Jako příklad mne napadá péče o pacienty po výkonech na velkých kloubech, po mozkových příhodách, celá péče o křehké seniory, komunitní psychiatrická péče nebo i domácí paliativní péče.
Jedním z faktorů, které ovlivňují vzájemnou průchodnost zdravotních a sociálních služeb, je rozdílná výše spoluúčasti ve zdravotnictví a v sociálním systému. Ve zdravotnickém zařízení platí občan jen regulační poplatek 60 korun (100 Kč po přijetí novelizace) denně, v ústavním zařízení sociálních služeb ale odevzdává až 85 procent svého důchodu (maximálně 330 Kč na den) a celý případný příspěvek na péči (až 12 tisíc Kč měsíčně).
Není divu, že na zdravotnických lůžkách tráví čas lidé, kteří tam být nemusejí, a že se ve zdravotnictví neujala zdravotně-sociální lůžka. Určitě by se nám lépe žilo, stonalo, pracovalo i umíralo v schengenském prostoru zdravotně-sociálního systému s jedněmi pravidly a jedněmi daty.
Návrh do dvou let
V současné době můžeme ve zdravotnictví očekávat pokles počtu akutních lůžek pod tlakem DRG (úhrada za odléčení pacienta, nikoli za jednotlivé úkony nebo paušál), zvyšování kapacit navazující následné péče a nabídku uvolněných kapacit poskytovatelům sociálních služeb. Současně stoupne poptávka po ambulantních službách, které by se měly včas a spolehlivě postarat o lidi s problémy, které už nevyžadují ústavní péči.
Poskytovatelům sociálních služeb by nepochybně velmi ulehčilo život, kdyby byl současný cyklický a nejistý dotační systém nahrazen stabilním smluvním vztahem s plátcem. Specifickou oblastí, do které by propojení obou systémů vneslo správné motivace, je vstup nových technologií do zdravotnictví. Zatím jim dvířka do systému otevírá medicínská užitečnost a meziroční růst výběru pojistného, ale na misku vah jistě patří i peníze na jedné straně ušetřené v příspěvcích na péči či na invalidních důchodech a na straně druhé odvedené do systému při zachované schopnosti pracovat.
Dobrou zprávou nakonec je, že zmíněné úvahy už neslouží k intelektuálnímu zpestření odborných konferencí, ale staly se tématem, kterému se společně věnují obě ministerstva, kraje, plátci a poskytovatelé služeb. Do dvou let bychom se mohli dočkat nejen sady konkrétních kroků, ale možná i návrhu integrovaného systému zdravotně-sociální péče.
Autor je poradce ministra zdravotnictví