Schizoidní porucha osobnosti není totéž co schizofrenie. Projevuje se hlavně sociálním distancováním

Co je schizoidní porucha osobnosti?

Schizoidní porucha osobnosti představuje duševní stav jedince, který je charakteristický konzistentním nezájmem a odloučením od jakýchkoliv sociálních vztahů včetně omezeného projevování emocí během interakce s jinými lidmi. Osoby, jimž byla diagnostikována tato porucha, působí zpravidla velmi rezervovaně, otupěle, izolovaně a neangažovaně. Samy si však problém neuvědomují a jejich chování jim nepřijde neobvyklé.

Tento druh duševního stavu se řadí mezi osobnostní poruchy skupiny A (takzvaní podivíni), jež mají společný znak, kterým je nestandardní až podivínské a výstřední jednání i smýšlení. Jedná se o dlouhodobé dysfunkční vzorce chování vedoucí v některých případech i k úzkostem a k sociálnímu vyloučení.

Někteří lidé si však pletou pojmy schizoidní porucha a schizofrenie, což jsou dva odlišné psychické stavy. Schizoidní porucha na rozdíl od schizofrenie nezpůsobuje žádné bludy ani halucinace a zpravidla nijak významně neomezuje pacienta v jeho každodenním fungování. Oproti tomu schizofrenie je závažné onemocnění, pro které je typické narušené vnímání reality spolu s poruchami jednání a myšlení.

Skupiny osobnostních poruch

Vedle osobnostní poruchy klastru A se pak dále rozlišují ještě skupiny B a C. Skupina B přitom zahrnuje duševní stavy, pro které je charakteristické emotivní, náladové a dramatické vystupování. Pacienti spadající do této kategorie se proto jinak nazývají také „afektovaní“. Ve skupině C (tzv. úzkostní) se nachází osoby vyznačující se úzkostlivým, nutkavým nebo vyhýbavým chováním. Konkrétně pak jednotlivé kategorie zahrnují následující poruchy:

1. skupina A: schizoidní, schizotypální a paranoidní porucha osobnosti,
2. skupina B: emočně nestabilní porucha osobnosti – typ hraniční a impulzivní, narcistická, histrionská a disociální porucha osobnosti,
3. skupina C: vyhýbavá, závislá, pasivně agresivní a anankastická porucha osobnosti. [1, 2, 3, 4, 5]

Jaké má schizoidní porucha osobnosti příčiny?

Osobnost každého člověka je tvořena kombinací tří hlavních složek, kterými jsou emoce, myšlenky a chování. Jedná se o způsob, jakým dotyčná osoba pohlíží na okolní svět, lidi v něm i na sebe samu. Začíná se formovat už v dětství a ovlivňuje ji jednak vnější prostředí, ve kterém se nachází, a jednak také vlastní geny získané od rodičů.

Co způsobuje schizoidní poruchu osobnosti, není doposud přesně známo, nicméně právě okolní prostředí a geny hrají dle odborníků v tomto směru nejzásadnější roli. Mezi rizikové faktory, které mohou ovlivnit, zda se u pacienta rozvine tato duševní porucha, tak patří především genetické predispozice.

Pakliže se tedy tento stav vyskytuje u někoho z vašich blízkých příbuzných, existuje určitá pravděpodobnost, že se projeví také u vás. Kromě toho některé zdroje uvádějí, že za rozvojem potíží může stát i chladný přístup a dlouhodobá nedostatečná emocionální podpora rodičů nebo zneužívání či zanedbávání pacienta v dětském věku. [6, 7, 8, 9]

Příznaky schizoidní poruchy osobnosti

Pokud jde o to, jaké má schizoidní porucha osobnosti příznaky, za její hlavní rys se považuje typické odpoutání se od společnosti a celkový nezájem o navazování a udržování sociálních vztahů. Dotyčná osoba si neužívá interakci s blízkými osobami a dokonce nevyhledává ani kontakt se členy své vlastní rodiny. Mezi další běžné symptomy této poruchy patří také:

• citový chlad,
• slabé nebo žádné projevy emocí,
• absence blízkých přítel,
• neschopnost užívat si většinu aktivit,
• lhostejnost vůči ostatním lidem,
• nepřístupnost,
• uzavřenost ve vlastním světě fantazie.

Dalším charakteristickým znakem je, že si člověk se schizoidní poruchou vybírá samotářské koníčky i zaměstnání. Bývá mu obvykle také zcela lhostejné, zda je za svou práci kritizován, nicméně některé zdroje uvádějí, že tito lidé na druhou stranu skrytě prahnou po uznání. Navíc kvůli svému nezájmu o vztahy nejsou dotyční jedinci zpravidla ani sexuálně aktivní a často u nich sexuální touha zcela chybí. [10, 11, 12, 13, 14]

Jak se schizoidní porucha diagnostikuje?

Vzhledem k tomu, že se osobnost člověka vyvíjí v průběhu jeho věku, lékaři obvykle u pacientů diagnostikují schizoidní poruchu až v dospělosti. Stanovení diagnózy však může být poměrně komplikované, jelikož lidi trpící touto poruchou si většinou vůbec nejsou vědomi toho, že by měli nějaké problémy, a jejich chování i způsob myšlení jim přijde zcela normální.

Takoví lidé zpravidla vyhledají odbornou pomoc kvůli jiným potížím, které však se schizoidní poruchou úzce souvisí, jako jsou například úzkosti nebo deprese. Má-li psycholog či psychiatr podezření, že by pacient mohl trpět tímto typem poruchy, bude se ho během sezení vyptávat na jeho dětství, vztahy a pracovní historii.

Jelikož pacient zpravidla není schopen vhledu do svého chování, lékaři často spolupracují s jeho rodinnými příslušníky a známými, aby zjistili více informací o tom, jak se chová ve společnosti a jaké má vztahy s ostatními lidmi. Kromě toho zahrnuje diagnostika schizoidní poruchy osobnosti test na vnímání reality. Odborník na duševní zdraví tak bude zjišťovat, zda pacient náhodou také netrpí bludy nebo halucinacemi, jež jsou typické pro jiné typy duševních poruch.

Aby lékaři získali odpovědi na všechny potřebné otázky, dávají svým pacientům v mnoha případech k vyplnění speciální dotazník. Na základě odpovědí, které daná osoba uvede v tomto formuláři, je pak možné lépe určit, s jakým problémem se pacient potýká. Nicméně některé symptomy této poruchy jsou shodné s příznaky jiných duševních nemocí, takže stanovení přesné diagnózy je někdy problematické. [15, 16, 17, 18, 19]

Léčba schizoidní poruchy osobnosti

Schizoidní porucha osobnosti patří mezi nejméně prozkoumané duševní poruchy vůbec. Z toho důvodu neexistuje mnoho možností léčby a zároveň nebylo prozatím provedeno dostatečné množství studií o účinnosti doposud prováděných léčebných metod. Obecně se však u všech typů osobnostních poruch doporučuje jako první možnost léčby podstoupení psychoterapie.

Jelikož mají pacienti se schizoidní poruchou osobnosti tendenci distancovat se od lidí a emočních zážitků, ne vždy se setkává psychoterapie s úspěchem. Může se snadno stát, že dotyčné osoby terapii ukončí předčasně nebo se na ni vůbec nedostaví. Vzhledem k tomu, že nemají zájem o ostatní lidi a je jim jedno, co si o nich kdokoliv myslí, navíc nemají zpravidla ani motivaci k jakékoliv změně. Pokud se však nechají přesvědčit, odborníci obvykle doporučují jednu z následujících metod:

• Rodinná terapie: využívá se zpravidla na popud rodiny pacienta a jde především o to, aby pacient pochopil, co rodina očekává od svých členů z hlediska vztahů.
• Skupinová terapie: jedná se o druh psychoterapie, při níž se setkává skupina lidí, kde každý pod dohledem terapeuta popisuje svůj problém a vzájemně jej pak probírají. U lidí se schizoidní poruchou může mít tento typ terapie pozitivní dopad na rozvíjení sociálních dovedností.
• Kognitivně behaviorální terapie: během sezení se lékař snaží pacientovi pomoci pochopit jeho vlastní myšlenky a to, jak ovlivňují jeho činy. V případě schizoidní poruchy osobnosti jsou zde mimo jiné zkoumány představy o potřebě vztahů s ostatními lidmi.
• Dialektická behaviorální terapie: tento terapeutický program je kombinací behaviorální terapie a dialektické filozofie. Cílem této terapie je naučit pacienta pochopit vlastní chování a jeho součástí je také behaviorální nácvik nových dovedností.

Co se týká léků, tak v současné době neexistují žádné, které by byly schválené k léčbě schizoidní poruchy osobnosti. Pacienti však mohou užívat medikamenty určené k léčbě stavů, které se u nich v souvislosti s touto poruchou vyskytly. Jak už bylo zmíněno, typicky se jedná například o deprese nebo úzkost. [20, 21, 22, 23, 24, 25]

Zdroje: psychiatriepropraxi.cz, wikiskripta.eu, mayoclinic.org, my.clevelandclinic.org, nzip.cz, webmd.com, healthline.com, psychologytoday.com, ncbi.nlm.nih.gov, verywellmind.com, psychcentral.com