Současné ošetřovatelství se v druhé polovině tohoto století vyvinulo v samostatnou disciplínu a rozšířilo svoje pole působnosti. Od sestry se stále více očekává, že je uznávaným odborníkem v oblasti svého samostatného působení, které se postupně rozšířilo z nemocného na mnoho dalších sociálních skupin. Jako všichni občané i sestry mají povinnost iniciovat a podporovat činnosti, které napomáhají upevňovat zdraví a uspokojovat sociální potřeby společnosti. Stále více se tak stávají veřejnými činiteli, kteří pomáhají zajistit distribuci ošetřovatelských služeb v rámci zdravotní péče mezi všechny občany.
Ošetřovatelství na konci 20. století
Ošetřovatelství je definováno jako soubor činností prováděných sestrou, jimiž pomáhá jednotlivci, rodině a komunitě, aby byli schopni udržet své zdraví a pečovat o svou fyzickou a psychickou pohodu. Současná společnost předpokládá, že každý občan je ochoten a umí pečovat o své zdraví a právě ošetřovatelství v této oblasti hraje významnou roli. Sestra má pomáhat občanům, aby byli schopni samostatně uspokojovat základní fyziologické, psychosociální a duchovní potřeby. Vede nemocné k sebepéči, edukuje jejich okolí v poskytování laické péče. Nemocným, kteří o sebe nemohou nebo nechtějí či neumějí pečovat, zajišťuje profesionální ošetřovatelskou péči.
Partneři ke spolupráci
Při dosahování tohoto cíle sestra úzce spolupracuje s lékaři a dalšími kategoriemi zdravotnických a jiných odborných pracovníků, ale samozřejmě především s pacientem a jeho rodinou či laickými, sociálními a charitativními institucemi. Ti všichni by ji měli chápat jako důvěryhodnou autoritu. Podmínkou spolupráce je tedy především to, jakou sestra budí důvěru - jak jí všichni uvedení partneři uvěří, jak ji respektují. Podle toho jsou pak schopni více či méně spolupracovat. Sestra dneška je stále více na očích veřejnosti. Podle toho, jak jedná, jak se chová a jak vypadá, vytváří obraz nejen o sobě samé, ale je tvůrcem, aniž by si to třeba uvědomovala, neformální prestiže oboru a svého povolání.
Profesionální funkce sestry
Profesionální funkce sestry se v současném ošetřovatelství rozšířily. Až dosud jsme jí tradičně přisuzovali dvě základní funkce: sestra je pečovatelkou v zajišťování základní ošetřovatelské péče, v druhé funkci asistuje při zajišťování diagnosticko-terapeutických postupů. Moderní ošetřovatelství založené na spolupráci sestry s jednotlivcem, rodinou a komunitou přináší sestře ještě další nové role. Sestra má být také edukátorkou, která informuje, instruuje, vzdělává, a má být vždy obhájkyní (advokátem) oprávněných zájmů pacienta. Aby mohla všechny očekávané funkce plnit, musí být sestra pro ně dobře připravena. Proto Mezinárodní úřad práce doporučil, aby kandidáti vzdělávacích programů vstupující do kvalifikačního studia měli již dokončené střední vzdělání a aby vstupní podmínky pro přijetí do školy byly obdobné jako na univerzitě nebo škole vyššího typu.
Tato rozšířená základna činností sestry je postavena na několika etických zásadách. Patří mezi ně např. zvýšená samostatnost a převzetí větší osobní odpovědnosti sestry, ochota sestry aktivně hájit zájmy pacienta a pečovat o něj s maximálním akceptováním jeho důstojnosti a potřeby intimity.
Důvěryhodnost sestry je zevním projevem jejího vztahu k ošetřovatelskému povolání. Mezi základní projevy její důvěryhodnosti patří kultivovanost projevu, chování, vystupování a zevnějšek.
Co o tom říká historie?
Ošetřovatelství mělo v historii poměrně nízké společenské postavení, vycházející z jeho málo profesionálního, charitativního postavení. Teprve od poloviny 19. století lze pozorovat nejen profesionalizaci ošetřovatelské profese, ale i snahu o její emancipaci a adekvátní společenskou prestiž. Tyto snahy vedly např. k prosazování profesního vzdělávání, k silnému zdůraznění etické stránky profese a k postupnému zlepšování sociálního postavení sester (ubytovny, pracovní doba, dovolená, volný pohyb), docházelo k rozvoji organizace a řízení oboru vzdělanými sestrami a k zevnímu profesnímu označení této sociální skupiny (uniformy pracovní a společenské).
Polovina 19. století je historickým mezníkem rozvoje ošetřovatelského povolání. Do této doby se datuje vlastní vznik ošetřovatelské profese, charakteristický systematickým vzděláváním sester a zavedením stavovského oděvu - sesterské uniformy. Civilní sestry se začaly v historii oblékat jednotně nejen proto, aby chránily své civilní oblečení, ale aby hrdě vyjádřily svou stavovskou příslušnost k ošetřovatelské profesi.
České sestry začaly nosit první uniformy v roce 1918, kdy vstoupily do praxe první diplomované sestry - absolventky dvouleté Státní ošetřovatelské školy, otevřené v roce 1916. Užívaly dva typy uniforem. V klinické praxi nosily pracovní uniformu - tu tvořily bílé šaty dlouhé až ke kotníkům. K uniformě patřila bílá zástěra, velký bílý skládaný čepec, černé punčochy, černé boty a odznak. Pro sestry vrchní a sestry představené nebo pro slavnostní příležitosti byla určena jiná uniforma - tmavé střízlivé šaty s kulatým tuhým bílým límečkem, k nimž sestry nosily bílý čepec stejný jako k pracovní uniformě.
Diplomované sestry nosily uniformu s velkou hrdostí, protože byly velmi pyšné na svou profesi. Trvale usilovaly o zlepšení svých pracovních podmínek, o zvyšování kvality vzdělávání sester a samozřejmě ošetřovatelské péče. V tomto úsilí byly díky své kultivovanosti, svému zápalu a vytrvalosti velmi úspěšné a získaly vysokou společenskou prestiž. Postavení diplomované sestry bylo na konci meziválečného období velmi vysoké. Diplomované sestry postupně obsazovaly všechny řídicí funkce, měly silnou stavovskou organizaci, získaly velkou prestiž v očích veřejnosti mimo jiné i svou zcela samostatnou prací v terénu, v poradnách pro matky a děti, v ordinacích Ligy proti tuberkulóze apod.
Po únoru 1948 zanikly ošetřovatelské školy a byly nahrazeny nově vytvořenými zdravotními školami, které vznikly z rodinných a sociálních škol. Bylo nutné vymýtit vše buržoazní včetně stavovské hrdosti diplomovaných sester. Začalo se odvoláním většiny diplomovaných sester z vedoucích míst a potlačením všech vnějších stavovských znaků ošetřovatelské profese. Tak byla nejprve zrušena slavnostní tmavá uniforma a pláštěnka. Začal se používat odznak „Sloužím zdraví lidu“ a zanikl oficiální titul diplomovaná sestra. Pracovní uniforma se zjednodušila. Délka šatů a zástěry začaly držet krok s módou, zmizely černé punčochy, které nahradily bílé ponožky. Sestry přestal trápit tvrdý bílý límeček.
Na počátku 60. let odložily sestry složitý skládaný čepec, záhy přišla „téčka“, která sestry povinně nosily až do roku 1990. Oblečení sester se začalo pomalu měnit z uniformy na pracovní oděv a přičinilo se o postupné vytlačování stavovského povědomí sester, které provázel již popsaný hrdý vztah k ošetřovatelskému povolání. A příchodem materialistické ideologie bylo postupně vytlačeno i stavovské sebevědomí sester. Ošetřovatelství se instrumentalizovalo a postupně se stalo servisní službou medicínské péče. Zmizela funkce samostatně pracující sestry. Klesla společenská prestiž profese a pocit sester, že jsou významným faktorem při jejím utváření.
Čas, který žijeme
V posledních 10 letech se toho v našem ošetřovatelství mnoho událo. Většina nemocnic usiluje o zlepšení kvality ošetřovatelské péče, zavádějí se postupně řady metod, např. ošetřovatelský proces a jeho dokumentace, které ji zvyšují, zpracovávají se standardy kvality. Co však poněkud stojí stranou a dokonce se často jeví horší než dříve, je chování a vzhled některých sester. A přitom pro veřejnost jsou právě tyto atributy hlavní známkou kvalitní péče. Vzhled sestry, to jak vypadá a jedná, vyjadřuje mnoho o tom, jaká je.
Každý z nás se obléká pěkně a pečlivě pro sebe i pro druhého, protože chceme vyjádřit, že si ho vážíme a že nám záleží i na tom, abychom u něj vyvolali pocit důvěry. Toto vše samozřejmě vztahujeme na své „civilní“ oblečení. Profese, které používají i v zaměstnání civilní oblečení, jsou si stále více vědomy, jak úprava zevnějšku ovlivňuje klienta, zákazníka, obchodního partnera. Proto dnes mnohem častěji než dříve potkáváme muže v oblecích, v bílé košili s kravatou a elegantní ženy ve střízlivých kostýmcích. Totéž ale platí pro sesterskou profesi. Neupravený, nepříliš čistý oděv, špendlíky, obinadla, náplasti suplující ševce, délka šatů sahající těsně pod symfýzu, boty, prsteny na každém prstě, pět řetězů na rukou a krku, nehty, které mohou sloužit jako útočná zbraň atd. nejsou zase až tak výjimečným jevem. Neupravené vlasy, nápadné líčení, staré a otahané svetry, vyšlapané hlučné pantofle nepřispívají k vytváření důvěryhodnosti. Jaký vztah k nemocným tím tyto sestry vyjadřují? Mnohá z nich se po skončení pracovní doby převlékne do krásného módního oblečení, protože teprve teď „jde mezi lidi“.
Pokud voláme po zvýšení profesní prestiže, musíme o ni především usilovat samy. Podtrhněte všechno dobré, co v praxi zavádíme tím, že budeme pečlivě dbát na svůj vzhled s chování.
Desatero dobré sestry
1. Nebuďte anonymní! Při prvním setkání s nemocným se představte plným jménem. Noste trvale jmenovku.
2. Dohodněte se s nemocným předem, jak se budete oslovovat. Nezapomeňte, že každý člověk má své příjmení - nikdo není bezejmenný, ale ani pro vás není děda, babička či Frantík či Andulka (s výjimkou dětí), a to bez ohledu na jeho věk, nemoc či postižení. Teprve vzájemná dohoda vám umožnuje jiné oslovení! Oslovujte nemocné často, čekají na projev vašeho zájmu.
3. V kontaktu s dospělým člověkem vždy vykejte. Ani vy si nenechejte tykat.
4. Chovejte se kultivovaně. Nepokřikujte, nebuďte vulgární. Pacient i veřejnost vás slyší, i když si to neuvědomujete. Podporujte komplianci, buďte kolegiální. Nepomlouvejte ani neverbálně nedevalvujte své spolupracovníky.
5. Důvěryhodnost podporují i vaše neverbální projevy. Využívejte pozitivně všech forem neverbální komunikace. Nezapomeňte, že mnoho sdělujete fyzickým postojem („nestojím často nad nemocným či spolupracovnicí s rukama v bok, rozkročeně apod.?“), gestikulací („nehrozím často či nevyhrožuji?“), proxemikou („na jakou vzdálenost komunikuji?“), haptikou („pokládám občas laskavě ruku na pacienta? Podtrhuji svůj pokyn dotekem?“), mimikou („mám ve tváři výraz vstřícnosti a porozumění?“). Mluvte co nejčastěji očima. Nikdo nemůže chtít, abyste měla stále na tváři úsměv. Ale vaše oči mohou být pozorné, laskavé a vstřícné vždycky.
6. Pamatujte, že důležitou vizitkou důvěryhodnosti zdravotníka jsou jeho ruce. Ošetřeným, přiměřeně dlouhým a čistým nehtům asi nevadí jemná barva laku. Tmavé dlouhé nehty, ale i zanedbané ruce důvěru nebudí.
7. Ve službě buďte vždy čistá a upravená. Přiměřená délku sukně mírně nad kolena působí seriózně. Nedoplňujte služební oděv obnošenými věcmi (svetry, triky, pantoflemi). Neklapou zbytečně vaše boty?
8. Jen lehké nalíčení vás zkrášlí a vyvolá pocit důvěry.
9. Přiměřenost patří i k nošení šperků. Malé náušnice zpravidla nevadí, kroužky v nose a uchu vadí, stejně jako několik řetězů na krku a velké prsteny.
10. Před nástupem do služby se podívejte do zrcadla a po službě si položte otázku: „Vypadám a chovala jsem se tak, že kdybych byla pacientem, měla bych k této sestře důvěru?“
Vedoucí sestry,buďte příkladem, ale ne-spoléhejte se na to, že vás všechny sestry dobrovolně napodobí. Vyžadujte to. Jste řídící pracovnice a máte právo nařizovat!