Zdravotnictví je zvíře vlastního druhu. Složitý organismus a zároveň křehký ekosystém, který nespočívá jen na lékařích, ale také na mnohem hojnějším nelékařském personálu.
Jednodenní nepřítomnost přednosty kliniky, primáře či věhlasného odborníka se ani nepozná, absence sestry v ambulanci se zástupem pacientů v čekárně je již značnou komplikací, zatímco výpadek počítačů zcela zhroutí zdravotnický provoz už během pár minut. Jsme na cestě k vrcholům medicíny, ale velmi křehcí v základech, na nichž stabilita věží a věžiček zdravotnictví závisí. Celý systém je závislý na sestřičkách u lůžek a v ambulancích, na zákrokových, operačních a porodních sálech, ale také na laborantech, asistentech, rehabilitačních pracovnících, provozně-technických pracovnících, počítačových odbornících i celých IT týmech.
Holubník zdravotnictví se vyprazdňuje
Ale věnujme se segmentu sesterského personálu, o němž má být toto pojednání především. Nejsem staromilec, vzpomínám na staré časy jen přiměřeně. Řítím se na planetě společně s kolegy stále vpřed. Ale ze školy vím, že tak činíme omezeni oběžnou dráhou po elipse, občas dále, občas blíže od středu či spíše od center naší milé eliptické dráhy, jejímž problémům neutečeme, ale musíme se k nim zase hezky vrátit. Ohniska v centrálním prostoru řízení naší ekliptiky jen výjimečně zapáleně hoří, spíše jen doutnají, často zcela vyhasínají. Sám osobně se bojím přiblížit stavu, jemuž pracovně říkám „iniciativní idiot“. Tedy zbytečná, nepromyšlená aktivita v hnutí mysli, vedoucí k opačnému výsledku, než byl zamýšlen. Zpravidla ale k horšímu, protože rizikem každého zlepšení je, že může vést ke zhoršení. A tak se občas bojím nejen sebe, ale zejména sociálních inženýrů a inženýrek, kteří přestavují svět podle svých lichých představ a lámou již tak nepevný led na našem malém rybníku v přesvědčení, že to prospěje zážitku z bruslení. K radostnému aktu nakonec ani nedojde a propadnutím ledem s chladnou koupelí pak i oči zvlhnou. A tak i pevnější krystalická podoba sestřiček, jak jsme ji znávali, byla poněkud rozlámána údery legislativy a s vřelými slovy o pokroku ve vzdělání rozpuštěna do té míry, že pevnost systému zjevně utrpěla. Prý šlo o myšlenku osvobození sester ze jha posluhování lékařům, jejich rozletu za novými kompetencemi a svobodami, za vzděláním či za kontrolami kvality. Sestřičky se nám rozlétají. Holubník zdravotnictví i jeho bezpečné přistávací plochy se vyprazdňují, jak lze ostatně čekat při každém rozletu ptactva i přeletu stíhaček.
Názory rozpouštěné ve vlažné vodě
Když si dělám předsmrtnou inventuru zážitků, zjišťuji, že jsem ve vztahu ke zdravotnictví prošel už mnohými situacemi. Vlastně mě po prvotním vlivu maminky a babičky plynule převzaly do další péče právě zkušené sestřičky na oddělení, na sálech i v ambulanci a dovychovaly od mladého a plachého lékařského eléva, přes sebevědomého specialistu až po méně sebevědomého profesora ve zcela nesebevědomého ředitele špitálu. Nejprve slovem přímým a razantním, co dělám špatně já, pak citlivěji upozorněními, co se dělá špatně a mohlo by se i jinak, a nyní spíše poznámkami o špatnostech systému obecně.
Jsem jim za to vděčný, pokud se vyjadřovaly a vyjadřují zkušeně ve své krystalické podobě z praxe, a nikoli z pouček ze skript, byť vysokoškolských.
Je smutné, když se teď jejich osudy i názory rozpouštějí jako krystalky solí ve vlažném roztoku. Třeba jako MgSO4 ve vodě se známým aplikačním výsledkem, jímž je pak pouze rychlejší vyprazdňování zdravotnictví od pomoci a vlivu sester na chod celého systému. Trošku si to nechaly způsobit svými sociálními inženýrkami i samy, neboť každý toužíme po novém a lepším, ač často nevíme, v čem je ono lepší. Jako bývalý děkan lékařské fakulty a liberál z principu jsem tím posledním, který by někomu bránil ve vzdělání. Postup ze střední školy na školu vysokou je trvale možný. Vnímám nicméně nejen individuální zaměření i jednotu teoretického a praktického, ale také dopady kompetencí pouze úředně přiznaných a skutečných.
Aby se sestry nestávaly sekretářkami
Kdo zažívá každodenní cvrkot ambulancí, lůžkových oddělení, jednotek intenzivní péče, operačních, porodních či endoskopických sálů a diagnostických provozů, vůbec nepochybuje, že všechny stojí na skutečných kompetencích tisíců sester, ať už jsme je novými zákony nebo eurojazykem pojmenovali tak či onak. Pomohlo jim v tom primární vzdělání, ale i cílené doškolování, a zejména zkušenost z praxe a týmové práce. Nevím, zda lze z centra řízení a vědění usnadnit sestřičkám a lékařům jejich práci, snad v to jen doufám, ale jsem si jist, že ji lze z centra komplikovat či nezaplatit. To však není věcí jen toho nebo onoho ministra, jak se mylně soudí, ale celé reprezentace společnosti, jak se k oceňování staví. Nelze si hrát na kapitalismus, rovnoprávnost či právní stát a udržovat ostrovy raného socialismu, faktické nerovnosti a deficitu práva apelacemi na závazek výjimečnosti poslání, solidarity, empatie, etiky a lásky k bližnímu. Nebo to lze, ale pak se nedivme, že mnohé mladé motivované slečny se sestřičkami nakonec nestanou a dámy již kvalifikované, ale utahané, raději odcházejí dělat sekretářky či asistentky do administrativy a mimo zdravotní systém.
Atmosféru nemocnice vytvářejí sestry
A pak je zde kromě organizace, kvalifikace a ekonomiky ještě jeden neméně důležitý aspekt - kreativita v tvorbě prostředí. Sestřičky vytvářejí atmosféru oddělení, ambulance, operačních sálů, pohodu a nepohodu pro nemocné i lékaře. Za chod a výsledky pracoviště odpovídá jistě přednosta, primář či vedoucí lékař, ladí ho však každodenně hlavní, vedoucí i řadové sestry. Ty také dlouhodobě určují jeho klima. Občasné zazubení lékaře neznamená pro zdraví tolik jako permanentní účast a úsměvy sestřiček během celého dne. Pacienti se ve svých myslích a hodnoceních nezabývají tolik mechanismem účinku jejich léků, významem křivek na monitorech, obsahem infuzí nebo operační technikou, ale atmosférou a vlastním pocitem ze zdravotnických pracovišť, kde trávili minuty, hodiny, dny nebo i týdny, které pro ně představovaly trvalejší, někdy i celoživotní zážitek. Vskutku nevím, zda právě tuto hodnotu vytváření zdravotnického prostředí podchytí už vzdělání čtyřleté, pětileté nebo sedmileté, případně ještě delší, jestli tomu pomůže titul bakalářský, magisterský či doktorský, anebo žádný, ale vím, že bude vždy záviset na osobnosti, zkušenosti, ocenění a motivaci, s nimiž je třeba zacházet opatrně jako s křehkými květinkami, aby nevadly a neopadaly. Jak se právě děje. Je to vše nejen důvodem k zamyšlení, ale zejména ke společné akci. Na trvalost, císařskou osvícenost a všemocnost ministrů nebo sociálních inženýrek a inženýrů jsme už snad v běhu života a zkušeností věřit přestali.
O autorovi| Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně a senátor Parlamentu České republiky