Vítězkou v kategorii Sestra v nemocniční a ambulantní péči se stala Jiřina Špelinová, vrchní sestra kardiologického oddělení Pardubické krajské nemocnice, a. s.
* Stala jste se Sestrou roku… Co pro vás toto vítězství znamená? Jaké byly bezprostřední pocity?
Je to pro mne velká pocta a velmi si toho vážím. Povolání sestry není jen poslání, je to i psychicky a mnohdy i fyzicky náročná práce. Jsem opravdu dojatá a šťastná a doufám, že svoji profesi, kterou mám velmi ráda a je mi vším, budu moci vykonávat dále se stejným zaujetím. Budu se snažit využít svých možností a znalostí a nadále pomáhat při budování zdravotnického střediska v Itibu, které je pro mne srdeční záležitostí.
* Co bylo hybnou silou, která vás přiměla zajistit během několika málo dní zdravotnický materiál a léky a odjet pomáhat na Srí Lanku?
Po zhlédnutí otřesných záběrů zemětřesení s tsunami ze Srí Lanky to byl okamžitý nápad. Chuť pomoci byla silnější než strach o svůj vlastní život. V prvním momentě se můj kamarád Aleš Bárta snažil kontaktovat nějakou humanitární organizaci, ale bez úspěchu. Rozhodli jsme se tedy odletět na vlastní pěst. Až v den odletu nás kontaktovala humanitární organizace Adra, která nám poskytla záštitu.
* Bylo obtížné zajistit potřebný materiál a z jakých finančních zdrojů jste čerpali?
S Alešem jsme domluvili podrobnosti a i přesto, že byl konec roku, a ještě k tomu víkend, takže všechny lékárny měly zavřeno, se nám podařilo v pohotovostní lékárně v Hradci Králové sehnat potřebný zdravotnický materiál. Při cestě na letiště jsme ještě nakoupili plyšáky pro děti, lízátka a nějaké sladkosti. Část zdravotnického materiálu byla placena z našich zdrojů a část proplatila Adra, která nám i během mise na Srí Lance zajistila letecky další potřebný zdravotnický materiál. Hračky a sladkosti byly hrazeny pouze námi.
* Nebojíte se při cestách o své zdraví či bezpečí?
Samozřejmě že strach jsme měli, ale v prvním momentě jsme o něm nepřemýšleli. Prvotní šok a informace o neštěstí v Asii vystřídala chuť pomoci a na nějaké obavy nebyl čas. Zpětně si ale uvědomuji, jaký asi o nás museli mít strach naše rodiny a kamarádi. Ale ani v Čechách člověk nikdy neví, s jakou nemocí se potká a v naší profesi to platí dvojnásob. Věřím na osud, že pokud se má něco stát, stane se to bez ohledu na to, zda doma nebo za hranicemi.
* Při svých cestách vidíte mnoho lidského neštěstí. Máte také nějaké radostné zážitky?
Nejvíce mě zasáhla chudoba a bezmoc místních obyvatel v Keni. Neutěšená situace tam bohužel stále trvá, ale pokud se nám podařilo rozzářit něčí oči, a já myslím, že ano, tak jsem za to velmi ráda a naše pomoc měla cenu. Když zachráníte lidský život, když dáte popálenému dítěti plyšovou hračku, když odrodíte černošské miminko, jejich oči jsou vám odměnou a na všechno zlé okolo zapomenete. To je ten impulz, který člověka nutí pokračovat a dává smysl jeho práci.
* Opakovaně jezdíte pomáhat do Keni, a to v době své dovolené. Kdy odpočíváte?
Pokud mám volný víkend, odpočívám se svojí maminkou a svými kocourky na zahradě v rodné vesničce Vápenný Podol. A protože miluji teplo, občas si dopřeji i odpočinkovou dovolenou u moře, kde čerpám sílu a energii.
* Jak se dívá na tuto vaši aktivitu váš zaměstnavatel, kolegové, rodina?
Mám obrovské štěstí, že mě všichni podporují. Pomáhají mi organizovat i sbírky hraček. Moje rodina je už na mé samaritánské sklony zvyklá a všemožně mě podporuje, protože ví, že pomáhat druhým byl vždy můj sen. Obrovský podíl na mé chuti pomáhat druhým má však nejen rodina, kamarádi a kolegové, ale zejména paní učitelka Jaroslava Bredová ze zdravotnické školy v Havlíčkově Brodě, která mě naučila, že pokud není profese vykonávána srdcem a na 100 %, je veškerá snaha být dobrým člověkem a dobrou sestrou marná. Samo nepřijde nic, musíme chtít. Tímto bych chtěla všem těmto lidem poděkovat za jejich podporu a slíbit, že budu pokračovat ve své práci a pomáhat tak jako dosud.
V kategorii Sestra v sociální péči se na první příčce umístila Ludmila Kadlecová, všeobecná sestra z Domova pro seniory, p. o., Luhačovice.
* Na střední zdravotnické škole jste studovala obor dětská sestra. Nechybí vám nyní práce s dětmi?
Práce s dětmi mě vždy přitahovala, proto jsem zvolila povolání dětské sestry a po maturitě přijala práci v Kojeneckém ústavu (KÚ) Luhačovice. V roce 1995 provoz KÚ skončil, budova se zrekonstruovala na Domov důchodců a stávajícímu personálu byla nabídnuta práce zde. I když to byla velká změna v profesní práci, zůstala jsem Luhačovicím věrná. A musím říci, že nelituji. Zkušenosti získané v KÚ pod vedením MUDr. Damborské mě provázejí dosud. Její slova „je-li spokojený personál, jsou spokojeni i ti, o které pečujeme“, jsou pravdivá stále. Ať pečuji o děti či seniory, práce mě stále baví a naplňuje.
* Profese nelékařských zdravotnických pracovníků u nás není vysoce ceněná jak finančně, tak společensky. Čím je právě pro vás zajímavá?
Finanční ocenění je celostátně dlouhodobý problém. Pokud se chcete věnovat této profesi, nemůžete se upnout jenom na finanční ohodnocení. V posledních letech vnímám velkou aktivitu sester. Věřím, že zviditelnění práce sester, třeba i díky soutěži jako je tato, povede ke zvýšení prestiže nelékařských zdravotnických povolání.
* V Domově pro seniory zajišťujete ergoterapeutické aktivity. Které z nich jsou mezi klienty nejoblíbenější?
Po 16 letech ergoterapeutické práce se již některé z aktivit staly tradicí – posezení s hudbou, sportovní turnaje, výlety do okolí, návštěvy koncertů, fašanky, turistické vycházky. Nejvíce navštěvované jsou muzikoterapie, společenská setkání spojená s hudbou, tancem a občerstvením.
* Co jsou to fašanky?
Fašank je lidová veselice, kterou vrcholí masopustní období. Zpravidla v sobotu nebo v pondělí 6 týdnů před Velikonocemi prochází vesnicí veselý průvod masek s hudebním doprovodem. Po fašanku následuje v úterý „pochovávání basy“ jako symbolu zábavy a veselí. Popeleční středou začíná postní doba, příprava na Velikonoce. Také v našem domově si připravují klienti masky. Masky za doprovodu „vozembouchu“ obcházejí všechny přítomné zaměstnance, klienty, kteří zůstali na pokojích i místní obyvatele v okolí domova. Klienti se ve svých vzpomínkách ještě dlouho vracejí k této události.
* Kde čerpáte inspiraci a náměty na aktivity, které připravujete pro seniory?
Vycházím z podnětů a přání klientů. Aktivity připravuji s ohledem na roční období a zdravotní stav seniorů. Sleduji nabídku kulturních a společenských akcí města Luhačovice, hledám na internetu, sleduji zprávy v tisku, rozhlase, televizi. Z nápadů, myšlenek a požadavků sestavuji týdenní, měsíční a půlroční plány. Díky nim jsou klienti seznámeni s připravovanou činností a mohou si najít čas na to, co je zajímá.
* Práce v domově pro seniory je náročná jak fyzicky, tak časově. Nezasahuje vám vaše práce do soukromého života?
Do určité míry ano. Nemálo aktivit se koná o víkendech, svátcích, po večerech – jako návštěvy divadel, plesů, koncertů, otvírání pramenů, sváteční programy, výlety, rekreační pobyty. Ale manžel si už zvykl a syn je dospělý.
* Neměla jste někdy chuť zdravotnictví opustit a věnovat se jiné profesi?
Touto myšlenkou jsem se nikdy nezaobírala. I když je práce náročná, mám ji ráda a neumím si představit, že bych dělala něco jiného.
* Co pro vás cena Sestra roku znamená? Myslíte, že bude mít nějaký vliv na vaši práci a na vás osobně? Kdo další bude sdílet vaši radost?
Ocenění mne překvapilo a velmi potěšilo. Raduji se nejen já, ale i celá moje nejbližší rodina a kolektiv spolupracovníků. Všichni, kteří mě podporovali na pražském Žofíně (maminka, syn s manželkou, vrchní sestra, dlouholetá profesní přítelkyně a paní ředitelka), se radovali spolu se mnou a prožili jsme krásný a nezapomenutelný večer. Beru to jako ocenění práce celého Domova, které bych nemohla získat bez jejich podpory a spolupráce. Cením si, že mi byla dána velká důvěra ze strany vedení, abych se této práci mohla plně a samostatně věnovat. Odměnou jsou spokojení klienti, kteří vědí, že to s nimi myslíme upřímně.
Ocenění Sestra roku ve výzkumu a vzdělávání získala Jitka Pancířová, globální manažerka kvality pro dialyzační střediska, B. Braun Avitum – dialyzační střediska v Praze.
* Jste vítězkou kategorie, která zdůrazňuje fakt, že sestra je vysoce odborným a nezastupitelným článkem jak v péči o pacienty, tak i ve zvyšování její úrovně. Co jste v této chvíli prožívala?
Vítězství si nesmírně vážím, je to pro mne velká pocta a chápu to tak, že práce sestry má smysl a hodnotu. Tento titul vnímám jako ocenění nejen mé osoby, ale celého týmu. Rozhodně bych chtěla v této souvislosti zmínit vynikající pracovní zázemí, což je klíčové, a velký dík pochopitelně patří také řadě spolupracovníků, kteří se podílejí na výzkumu a vzdělávání včetně Nefrologické sekce ČAS.
* Od počátku svého působení ve zdravotnictví se věnujete nefrologii a problematice dialyzovaných pacientů. Co činí tento obor atraktivním?
Nefrologie je relativně mladý obor, nicméně velmi dynamický a svým způsobem specifický. Každý pacient zařazený do dialyzačního programu dochází na dialyzační středisko třikrát týdně na 4–5 hodin, a to po dobu několika let. Během této doby se vytvoří velmi zvláštní vztah mezi pacienty a zdravotnickým personálem a právě v tom je práce na dialyzačním středisku odlišná od jiných pracovišť. K atraktivitě nefrologie jistě přispívá dostupnost sofistikovaných zdravotnických přístrojů a fakt, že je tento obor multidisciplinární. Dialyzační střediska jsou ukázkovým příkladem týmové práce.
* Co byste ve své dosavadní kariéře označila za nejvýznamnější?
Každý pracovní úkol je pro mne důležitý, musí být správně splněn a svým způsobem je významný, protože mě profesně posunuje dál. Nejvýznamnější součástí mého profesního působení je bezesporu dobrovolné aktivní zapojení do projektů a později i managementu EDTNA/ERCA (Evropská asociace dialyzačních a transplantačních sester/Evropská asociace renální péče). V roce 2003 jsem byla zvolena do výkonného výboru této asociace, v letech 2006–2009 jsem po tři volební období vykonávala post prezidentky EDTNA/ERCA, v současné době zastávám post Immediate Past President & Executive Director.
* Většiny životních úspěchů nelze dosáhnout bez vlastního přičinění. Kdy jste v souvislosti s vaší profesí musela vynaložit nejvíce úsilí?
Souhlasím, bez vynaloženého úsilí to v žádném případě nejde. I tato odpověď se bude týkat mého profesního působení v EDTNA/ERCA. Není vůbec jednoduché uspět na mezinárodní úrovni, a to bylo právě to období, kdy jsem musela vynaložit mnoho úsilí a dokázat, že české sestry jsou inteligentní, vzdělané, zodpovědné, nechybí jim entuziasmus, umějí improvizovat a je potřeba s nimi počítat pro mezinárodní projekty. Nakonec se ukázalo, že se české nefrologické sestry zapojují daleko intenzivněji do evropských vzdělávacích a výzkumných projektů než sestry z jiných částí Evropy. Pokud bych měla mluvit konkrétně o sobě, byla jsem první z centrální/východní Evropy na postu prezidenta asociace a nebylo to jednoduché období, každopádně ale profesně to považuji za nejlepší, co mě mohlo v životě potkat.
* Co plánujete do budoucna? Čeho byste v oboru ještě ráda dosáhla?
Cílů a plánů do budoucna mám řadu, jenom s tím časem je to trošku horší. V poslední době spatřuji velkou výzvu v edukačních a výzkumných projektech, které jsou koordinované a financované EU. To je směr, kterým bych se ráda vydala.
Laureátkou Čestného ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství se stala Anna Chrzová, odborný garant vzdělávání pro nelékařské zdravotnické pracovníky VFN v Praze a předsedkyně Sekce managementu ČAS.
* Redakcí Sestry jste byla oceněna za celoživotní věrnost profesi a odvedenou práci, kterou jste za 50 let ve zdravotnictví vykonala nejen pro pacienty, ale i pro sestry. Jak toto ocenění vnímáte?
Prožívám vděčnost a nesmírnou radost i velký ostych a pokoru. Uvědomuji si, jak jsem obklopena vynikajícími lidmi a jaké jsem měla štěstí, že jsem se při své práci setkala s docentkou Martou Staňkovou, jednou z prvních sester, která změnila české ošetřovatelství a byla i první oceněnou sestrou za celoživotní dílo v ošetřovatelství. Dalším pro mne významným člověkem byl profesor Vladimír Pacovský, zakladatel celoživotního vzdělávání sester a dovedl mne k přednáškové a publikační činnosti a řídící práci v ošetřovatelství. Na klinice jsem se také setkala s akademikem Charvátem, který nás všechny ovlivňoval v oblasti moderní komunikace s pacientem. Po jeho smrti visel na chodbě citát jedné z jeho myšlenek: „Nevím, zda mají biologické systémy ještě nějaký jiný smysl než zachování jedince a udržení druhu. U člověka to však určitě nestačí. Musí po sobě zanechat přinejmenším kus poctivé práce.“ A tím se stále řídím.
* Jak se z vašeho pohledu změnila za posledních 50 let tvář ošetřovatelství?
Role sestry za tu dobu získala zcela novou tvář. V procesu výuky jsme se naučily sebedůvěře a kritickému smýšlení o své práci. Změna rozhodně není pouze ve vzdělávání, ale především v uvědomění si své samostatnosti. Sestry jsou bezesporu první skupinou, která skutečně pochopila, že pacient je jejich partnerem. Už dávno jen otrocky neplní ordinace, nebrousí jehly, nevyplachují stříkačky a nemotají tampony, ale vystupují jako aktivní koordinátorky péče. Asi jediné, co je stále stejné, je jejich součinnost a loajalita k týmu.
* Proč by měly být sestry na své povolání hrdé?
Protože je to krásné, rozmanité a „jisté“ povolání. Vždyť nikdo nestráví více času s pacienty než sestry. Na nich záleží, zda budou na pobyt vzpomínat s vděčností, či nikoli. Sestry pomáhají vytvářet vstřícné a vlídné prostředí. Dnes je povolání sestry vysoce kvalifikovanou prací. Sestra je svébytnou a nezastupitelnou členkou zdravotnických týmů. To je příležitost i výzva. Jedno ovšem zůstává stejné. Vstupujeme do intimních zákoutí těla i duše. Najít rovnováhu mezi laskavostí, důvěrností, empatií a na druhé straně profesionalitou, důstojností a nadhledem, ubránit se přitom zcyničtění a okoralosti srdce je úkol těžký, a kdo to dokáže, má právo být na sebe i své povolání hrdý.
* Co sestrám stále ještě chybí k „dokonalosti“ a kde jsou největší rezervy této profese?
Chybí nám stále kvalitní komunikace jak s pacientem, v týmu, tak s veřejností. Sestry udělaly veliký pokrok v prezentacích na odborných konferencích. Další oblastí jsou kompetence a je třeba dále zlepšovat znalosti a dovednosti v managementu, protože jak již říkala Florence Nightingale: „Ošetřovatelství je progresivní práce, ve které stát na místě znamená jít zpět.“
* Na co by se sestry měly soustředit, aby si získaly stejnou míru uznání, kterého se dostává jejich kolegyním na západ od nás?
Jsem přesvědčena, že kvalita práce našich sester se může rovnat s kteroukoli zahraniční sestrou. K tomuto přesvědčení mě vede i hodnocení zahraničních návštěv u nás ve VFN v Praze. Pořádáme konference a semináře, kde přednášejí sestry, které získaly zkušenosti v zahraničí. Je přínosné vyměnit si zkušenosti a porovnat styl práce, přístup k pacientům, financování atd. Úspěch našich sester nás přesvědčuje, že česká sestra je velice žádaná, kreativní a úspěšná.
* Oceněno bylo vaše celoživotní dílo v ošetřovatelství, tímto však váš profesní příběh nekončí…
Ukončila jsem dvacetiletou etapu hlavní sestry VFN v Praze. Za svůj úspěch pokládám především skutečnost, že sestry se staly základem naší nemocnice, jsou schopné samy rozhodovat o způsobech péče o pacienta, samy plánovat, provádět i kontrolovat svoji práci. To nebylo možné, když se o nich mluvilo jako o pravé ruce lékaře, čekající na příkaz. Změnit zaběhnutá schémata bylo možné jen osvojením si organizačních doporučení „vědeckého řízení“. Profesní příběh pokračuje, budu předávat své zkušenosti. Mojí prioritou je plnění získaného projektu EU „Operační program Praha – Adaptabilita“ a další vzdělávání NLZP ve VFN v Praze. Hlavním cílem projektu je rozvíjet, rozšiřovat a zlepšovat systém dalšího profesního vzdělávání. Přispěji tak k posílení pozice VFN jako učící se organizace. Přála bych všem, kteří si vybrali povolání sestry, aby jim závěr kariéry přinesl tolik uspokojení a zadostiučinění jako mně.
Ocenění Sestra mého srdce, o kterém rozhoduje svými hlasy široká veřejnost, letos získala Marie Čechová, vrchní sestra anesteziologicko-resuscitačního oddělení Nemocnice Znojmo.
* V své kategorii jste sice nezvítězila, ale získala jste si srdce široké veřejnosti a krásnou křišťálovou cenu. Co pro vás toto ocenění znamená.
Je to pro mne velká pocta, nesmírně si jí vážím, neboť je výsledkem uznání široké veřejnosti. Vnímám ji jako ocenění pro všechny sestřičky.
* Ve zdravotnictví pracujete již 37 let. Neměla jste někdy chuť jej opustit a věnovat se jiné profesi?
Neměla, naopak mě práce s lidmi stále více naplňuje.
* Prodělala jste vážné onemocnění a nejenže jste nerezignovala, ale ještě jste začala pomáhat onkologicky nemocným. Ve Znojmě jste dokonce zřídila pobočku o. s. ARCUS, které nabízí pomocnou ruku nemocným a jejich rodinám. Co vám dodávalo sílu a bylo pro vás největší motivací?
Nerezignovala jsem, protože jsem kolem sebe měla mnoho odborně i lidsky úžasných lidí. Poděkování patří všem zdravotníkům MOÚ Brno, kteří se o mne starali, rodině, přátelům, spolupracovníkům, organizaci ARCUS – OC. Právě tato zkušenost mi dala motivaci i sílu udělat něco pro druhé. Cílem zřízení pobočky ARCUS – OC bylo rozšířit činnost onkologického sdružení v oblasti osvěty v prevenci onkologických onemocnění ve znojemském regionu. Moc bychom si přáli dosáhnout toho, aby lidé včas využívali připravené preventivní programy.
* Jaké to je, když se zdravotník ocitne v roli pacienta? Nahlížíte na práci zdravotnického personálu a utrpení pacientů po této zkušenosti jinak?
V roli pacienta jsem měla jediné přání, být zdravá. A proto si práce zdravotníků vážím po uzdravení ještě více než před onemocněním, vždyť díky nim může spousta lidí žít, rozdávat radost, lásku, pomáhat.
* V rámci své nemocnice působíte i v komisích pro ošetřovatelství a nozokomiální infekce. Co podle vašeho názoru nejvíce ovlivňuje kvalitu ošetřovatelské péče a zejména její subjektivní vnímání pacienty.
Domnívám se, že pacienti vnímají nejvíce individuální a lidský přístup k osobě samé, upravenost, čistotu a odborné znalosti, bez kterých by nebylo ošetřovatelství na současné úrovni.
SESTRA ROKU 2010: PODĚKOVÁNÍ
Porota 2. kola soutěže Sestra roku 2010, ve které post předsedkyně přijala PhDr. Jana Marečková, Ph. D., děkanka Fakulty zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci:
• ing. Věra Husáková – zástupce generálního partnera společnosti HARTMANN – RICO, a. s., marketingová manažerka
• Bc. Martin Holub – zástupce hlavního partnera společnosti 3M Česko spol. s r. o., manažer zdravotnických divizí
• Mgr. Markéta Svobodová – hlavní sestra Krajské zdravotní, a. s., Masarykova nemocnice v Ústí n. Labem
• Mgr. Alena Šmídová – vedoucí oddělení ošetřovatelství a dalších nelékařských povolání a uznávání kvalifikací, Ministerstvo zdravotnictví ČR
• PhDr. Michaela Hofštetrová Knotková – náměstek ředitele pro úsek regulace nelékařských povolání a výzkumu, NCO NZO Brno
• Bc. Iva Kubátová, MSc. – náměstek ředitele pro ošetřovatelskou péči, Pardubická krajská nemocnice, a. s., a předsedkyně Profesní a odborové unie zdravotnických pracovníků
• doc. MUDr. Svatopluk Býma, CSc. – předseda Společnosti všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
• MUDr. Milan Kubek – prezident České lékařské komory
• doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc. – přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. LF UK a FN Na Bulovce v Praze
• prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. – psycholog, Praha
• prof. MUDr. Jan Janda, CSc. – předseda České pediatrické společnosti při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
• prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc. – senátor Parlamentu ČR, člen výboru a předseda Sekce onkochirurgie České onkologické společnosti
Ceny finalistkám a vítězkám dodaly společnosti:
• 3M Česko spol. s r. o.
• Exim Tours • Grada Publishing, a. s.
• HARTMANN – RICO, a. s.
• Mary Kay
• Mediciline
• Mladá fronta a. s.
• ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o., který se mimo jiné postaral o nalíčení finalistek
• Marevva
• Sawex
Mediální partneři:
• Sestra
• Český rozhlas
• Pacientské listy
• Zdravotnictví a medicína
• Postgraduální medicína
• Sedmička
• Moje zdraví
• Sociální služby
Odborná garance:
• MZ ČR
Záštita:
• Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
• primátor hlavního města Prahy doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.