Mary Hodgkinová se probudila s výkřikem, posedlá jedinou myšlenkou: Utíkat, musím utíkat! Po těle se jí řinul ledový pot. Od loňského 11. září se takhle probouzí často. Žádný div, že se bojí usnout a pomalu se stává stínem sebe samé. Teprve čas ukáže, kolik je podobných obětí.
Začalo to nenápadně. Mary, matka tří dětí a úspěšná reklamní grafička, asi týden po katastrofě zjistila, že instinktivně vypíná televizní zprávy a vyhýbá se novinám. Jako by její psychika najednou řekla dost. Už tomu ale nedokázala utéct. Jí osobně, ani nikomu z jejích blízkých se vlastně nic nestalo, ale některé obrazy se jí pořád vracely. Nejčastěji těla, letící z vysokých pater hořícího domu do propasti ulice.
Zhruba měsíc po útoku měla první strašný sen: Všechno kolem se hroutilo, utíkala, ale ať vyběhla kterýmkoli směrem, vždycky narazila na zeď z plamenů. Postupně se přidaly další potíže: Jakmile zaslechla sirénu, rozbušilo se jí srdce, sotva popadala dech, zvlhly jí dlaně. Někdy trvalo i několik hodin, než se opanovala. Nepomohl jí ani alkohol, kvůli kterému málem přišla o místo. Až po pěti měsících si přiznala, že svůj stav sama nezvládne.
Psychiatr její trápení pojmenoval: Mary trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Kdyby nenašla cestu k lékaři, mohla by v budoucnosti onemocnět depresí nebo jinou závažnou psychickou chorobou. Teď má naději, že psychoterapie a léky jí pomohou. I tak to ale může trvat celé roky, než se se svými problémy vypořádá.
Dodnes není jisté, kolik Američanů doplatí na události z loňského 11. září poruchami psychického zdraví. Hned loni v říjnu se tým odborníků z Kolumbijské univerzity v New Yorku a z Newyorského psychiatrického institutu pokusil bleskově odhadnout, jakým nárokům bude vystavena péče o duševní zdraví ve státě New York v důsledku útoku na Světové obchodní centrum. Vědci pracovali v atmosféře zmatku a nejistoty, s lidmi, šokovanými bezprecedentní katastrofou.
Došli tehdy k závěru, že víc než 520 000 osob v New Yorku a okolí bude trpět posttraumatickou stresovou poruchou a 129 000 z nich v průběhu roku 2002 vyhledá odbornou pomoc.
Nejzranitelnější jsou děti
S blížícím se prvním výročím tragické události byly letos zveřejněny výsledky dvou velkých výzkumů, které předpoklad potvrzují i vyvracejí. Psychiatři se shodují, že opravdu spolehlivé závěry bude možné udělat až s větším časovým odstupem.
Při mezinárodním setkání psychiatrů v Cardiffu letos koncem června vyslovila profesorka epidemiologie a dětské psychiatrie na columbijské univerzitě Christina Hovenová znepokojivou hypotézu: Nejnovější výzkumy podle ní naznačují, že 200 000 školáků v New Yorku trpí po 11. září závažnými psychiatrickými poruchami, které unikly pozornosti lékařů, rodičů i učitelů. „Obáváme se, že mnohé z těchto dětí své duševní potíže potlačily, protože se odborné poradenství zaměřovalo pouze na děti, které žijí nebo chodí do školy přímo v místě katastrofy,“ přiznala doktorka Hovenová.
Posttraumatická stresová porucha je stav, kterým trpí váleční veteráni a oběti přírodních katastrof, násilných zločinů a vážných dopravních nehod. Projevuje se neustálým ulpíváním na traumatické události, nočními můrami a citovou vyprahlostí. V souvislosti s dopady událostí 11. září vědci varovali, že není dobré sledovat u dětí jen projevy posttraumatického stresu. Vede to k tomu, že další děti, které nutně potřebují odbornou pomoc, zůstanou opomenuty.
Před 11. zářím byly poruchy způsobené posttraumatickým stresem zaznamenány u dvou procent newyorských dětí, zatímco po 11. září u více než deseti procent. Ale počet dětí, které trpí agorafobií (strachem z veřejných prostranství) se po neštěstí ztrojnásobil, a zdvojnásobil se počet dětí, které trpí úzkostí, mají-li se odloučit od svých nejbližších. Podle Christiny Hovenové to je potenciálně velmi závažný problém, protože v New Yorku používá 750 000 dětí k cestě do školy veřejnou dopravu, jezdí přes mosty a projíždí tunely. Tyto děti trpí také depresí, úzkostí, poruchami chování a záchvaty panického strachu.
Tým profesorky Hovenové získal pro svůj výzkum odpovědi 8266 dětí z 94 newyorských škol. Čtvrtině z dotazovaných dětí zahynul při katastrofě někdo z rodiny.
Vědci došli k závěru, že děti, žijící dál od místa katastrofy, jsou vystaveny stejnému riziku jako ty, které žily přímo na „kótě nula“. Nejzranitelnější jsou malé děti a dívky, mají totiž sklon své pocity potlačovat, což může být nebezpečné pro jejich duševní zdraví. Větší děti reagují poruchami chování nebo zneužíváním návykových látek.
Překvapivě nadějná zpráva
Začátkem srpna byl v odborném časopise Journal of the American Medical Association zveřejněn příspěvek, z něhož vyplývá, že obyvatelé New Yorku trpěli v prvních dvou měsících po útoku na Světové obchodní centrum zvýšenými projevy posttraumatického stresu, ale u ostatních Američanů se takové problémy neprojevily. K podobným závěrům dospělo i několik odborných článků v časopise New England Journal of Medicine. Také vojenští psychiatři z oblasti Washingtonu hlásí, že bezprostředně po 11. září sice ošetřili více dětí s projevy úzkosti a stresu, ale celkový počet případů poruch duševního zdraví výrazně nestoupl.
Jsou to překvapivé výsledky. Letos v srpnu na ně reagoval Gary Langer z ABC News v New Yorku prohlášením, že někdejší zprávy o obrovském psychologickém dopadu 11. září na americkou veřejnost byly nejspíš ukvapené. Ocitoval výsledky několika dotazníkových akcí, z nichž vyplývá, že počet lidí, hledajících pomoc psychologů a psychiatrů se bezprostředně po 11. září sice prudce zvýšil, ale poté opět významně poklesl. Když lidé přestáli první šok, hledali a našli zřejmě pomoc neformální cestou - v rodině a u přátel.
Doktor Sandro Galea z Newyorské lékařské akademie zjistil, že měsíc po útoku poklesl počet Američanů, kteří se báli, že by se útok mohl opakovat, o 15 procent, a za dalších pět měsíců už o 26 procent. Posttraumatickou stresovou poruchou trpělo měsíc po útoku 7,5 procenta obyvatel Manhattanu. O tři měsíce později se jejich počet snížil o polovinu.
„Výsledky vzbuzují naději,“ komentuje výzkum Sandro Galea. „Ale zůstáváme bdělí. Hlavně proto, že se objevují další hrozby útoků a média události loňského 11. září pořád znovu připomínají.“
Časovaná bomba
Obchodník Ronald Newman přijel loni 11. září brzy ráno na infuzi do newyorské univerzitní nemocnice. Aby se nenudil, zapnul mu nemocniční personál televizi a vzdálil se. „Když se to stalo, ležel jsem tam přišpendlený ke kapačce,“ vzpomíná, „a sledoval všechny ty hrůzy. Sestry na mě zapomněly a já jsem zapomněl, proč tam vlastně jsem…“
Ronald trpěl asi dva měsíce utkvělou vzpomínkou na svoji tehdejší opuštěnost a bezmocnost, ale potom se jeho zdravotní stav zlepšil a on začal zapomínat. Jak se však blížilo výročí 11. září, symptomy úzkosti se mu začaly vracet. Teprve čas ale ukáže, je-li postižen trvaleji.
Většinu příznaků, které se projevily u lidí v New Yorku a v Pentagonu po 11. září lze považovat za normální reakce na extrémně abnormální situaci. Na to, aby se daly spolehlivě určit dlouhodobé dopady 11. září 2001 na psychiku Američanů, je podle Galeova týmu příliš brzy.
Vědecký tým ze Severní Karoliny a Kalifornie analyzoval případy 2300 dospělých z celých Spojených států. Výsledky byly zveřejněny letos v srpnu. Vědci tvrdí, že ten, kdo v době neštěstí hodně sledoval televizi, nebyl více ohrožen. Naopak, tito lidé se prý s katastrofou lépe vyrovnávali. Jsou však popsané případy, kdy lidé onemocněli posttraumatickou stresovou poruchou právě pod dojmem utkvělého sledování tragických událostí v televizi.
Počet lidí s projevy posttraumatického stresu ve zkoumaném vzorku byl stejný jako bývá mezi účastníky autohavárií a obětmi znásilnění. William E. Schlenger, jeden z autorů výzkumného projektu, však soudí, že dlouhodobé důsledky traumatu teprve vyjdou najevo. Asi polovina veteránů války ve Vietnamu, u kterých byly po návratu do Spojených států diagnostikovány poruchy z posttraumatického stresu, měla podle něj stejné potíže ještě po patnácti letech. „Z toho můžeme soudit,“ konstatuje William E. Schlenger, „že polovina případů v New Yorku bude chronických a polovina se samovolně zlepší.“
Carol S. Northová z lékařské fakulty v St. Louis připomíná, že je velký rozdíl mezi tím, když je někdo deprimován, a psychopatologií. Základní rada psychiatrů zní: Pokud se lidé cítí tak špatně, že jim to narušuje mezilidské vztahy a nedokáží normálně fungovat, je nejvyšší čas vyhledat odbornou pomoc. Varující jsou také stavy, kdy se člověk nedokáže dlouho vrátit ke svým oblíbeným činnostem, vyhýbá se věcem, které by mu mohly připomenout určitou událost, a izoluje se od ostatních lidí.
Koncem srpna odstartoval ve Spojených státech program financovaný Americkým červeným křížem a Nadací 11. září, který má pomoci lidem s dlouhodobými psychickými problémy v důsledku loňských teroristických útoků v New Yorku a Pentagonu. Do programu spadá psychoterapie, nemocniční péče a pomoc závislým na alkoholu a drogách. Vztahuje se na lidi žijící v nejrůznějších částech světa.
Předseda představenstva Nadace 11. září Joshua Gotbaum soudí, že „mnoho lidí bude potřebovat pomoc a mnozí z nich si to neuvědomí po celé měsíce, a možná i roky.“ Projekt je proto dlouhodobý. Nárok na něj má zhruba 150 000 rodin. Jsou mezi nimi rodiny obětí, lidé zranění 11. září, evakuovaní a všechny děti z dolního Manhattanu.
Naďa Klevisová, Hospodářské noviny, 13.9.2002