S růstem vzdělání jsou lidé stále závislejší na používání slov, více se na ně spoléhají a méně používají starší a přirozený jazyk lidské interakce - mimoslovní vyjadřovací prostředky. Děti se tento jazyk citů učí pozorováním a napodobováním stejně tak, jako slovní řeč. Ta se však stále zdokonaluje formální výukou a tréninkem, zatímco řeč těla ustupuje stále více do nevědomí. Slova většinou nevystihují dostatečně diferencovaně všechny naše pocity, city a pohnutky. Lidé v naší blízkosti na naše mimoslovní projevy velmi intenzivně a citlivě reagují - pochopitelně, že často i na základě jejich nepřesného, zkresleného vnímání. Je skutečně mnohdy těžké poznat, co druhý člověk opravdu cítí. Něco říká, ale dělá něco jiného; zdá se, že má něco na mysli, ale druzí mohou mít nepříjemný pocit, že to není pravda.
Svízele s neverbální komunikací
Neverbální složka komunikace je:
* vývojově starší, * spontánnější, bezprostřednější, * výraznější, jednoznačnější, * pravdivější.
Je také bohatěji sycena city, člověk je jí zranitelnější. Je podstatně méně kontrolovaná a kontrolovatelná už i proto, že symbolika pohybů, gest a mimiky je relativně málo známa, takže lidé si ani neuvědomují, co o sobě druhým neverbálně sdělují. Vlastním tělem, tváří a tónem hlasu tak člověk může často projevovat postoje a tendence, kterých si vůbec nemusí být vědom, anebo které si již pozvolna uvědomuje, ale z různých důvodů je není ještě schopen verbalizovat.
Složky neverbální komunikace
1. Řeč těla
* mimika, výrazy obličeje * gestika, pohyby těla a jeho částí * posturologie, řeč postojů těla * proxemika, vzdálenosti v prostoru * doteky * pohledy očí (zaměření, trvání, častost…)
2. Paralingvistické charakteristiky řeči (neobsahová stránka)
* intenzita hlasu * tón hlasu a jeho barva * délka hovoru, častost vstupů * skákání do řeči * rychlost mluvy * přestávky v řeči * chyby v řeči (přeřeknutí, zakoktání, opomenutí atd.)
3. Zacházení s časem (dochvilnost…)
Všemi těmito neverbálními charakteristikami se většinou v komunikaci projevuje to, co ke druhým cítíme. Čím je kontakt lidí citovější, tím je mimoslovní komunikace důležitější, a to jak v případě pozitivních, tak i negativních citů.
Pozor, vizita…
Z nemocničního prostředí můžeme použít příklad velké vizity, která se má odehrávat na nemocničním pokoji. Celý tým pečující o nemocného se sejde u lůžka a hovoří o potížích, jež pacienta trápí, což by se dalo považovat za projev velkého zájmu. Vizita ovšem dorazila později, než bylo původně nemocnému sděleno, a pokračuje jako dialog personálu nad pacientem. Mnoho klientů tuto situaci popisovalo jako velmi nepříjemnou a traumatizující, neboť jim nebyl dán vůbec prostor se vyjádřit k tématu, jež se jich bezprostředně týká.
Navíc vše probíhalo ve velkém výškovém nepoměru, který vzbuzoval nepřiměřenou podřízenost a závislost. Jeden z pacientů tuto situaci popsal takto: „Všichni svatí se slétli nad mojí postelí, mluvili řečí, jež běžný smrtelník nemůže rozumět, a já si připadal jako v hrobě.“ Rozpor mezi komunikačním záměrem a výsledkem, jež byl dosažen kvůli neverbálnímu chování personálu, je zřetelný.
Rozpor verbální a neverbální komunikace
Je-li neverbální komunikace v rozporu s komunikací verbální, má pro celkový efekt sdělení významnější vliv složka mimoslovní. Výraz tváře, gestikulace, řeč těla, hlasitost, tón a barva hlasu, rychlost řeči, jakož i vzájemná vzdálenost v prostoru jsou pro efekt komunikace podstatnější, nežli slova. Je-li mimoslovní informace v rozporu s obsahem slov, mimoslovní složka vyhrává! Jsou-li verbální složkou komunikace vysílány signály, jež jsou v rozporu se signály neverbálními, jde o případ tzv. dvojné vazby. Dvojná vazba je vždy projevem problémů ve vztahu a znamená nebezpečnou nejednoznačnost v komunikaci.
O autorovi: Mgr. Šárka Dynáková, (eruditio@seznam.cz) doc. PhDr. Jan Kožnar, CSc.