Může někdo ze zúčastněných za úterní tragickou smrt čtrnáctileté žákyně při hodině tělocviku v základní škole v Karviné? Anebo to byla skutečně jen nešťastná náhoda? Jak se má chovat pedagog, když žák nechce cvičit? Jsou lékařské prohlídky školních dětí dost časté a důkladné? Odpovědi na všechny tyto otázky však už bohužel mladý život nezachrání.
„V okamžiku, kdy si dívka stěžovala na nevolnost, měla učitelka dvě možnosti. Podle rozumnější varianty, kterou by zvolila velká část pedagogů, měla dívce dovolit přestávku. Ona zvolila druhou. Stížnosti neuvěřila, a doplatila na to,“ řekl včera ČTK náměstek ředitele Výzkumného ústavu pedagogického v Praze Jan Tupý. Nemyslí si však, že by měla být učitelka potrestána. „Největším trestem je už to, že se tato tragická událost vůbec stala. Myslím, že se v budoucnu bude na výuku dívat úplně jinak,“ dodal Tupý.
Berou učitelku v ochranu
Řada odborníků však bere učitelku poměrně v ochranu. Především proto, že vztah dětí k tělesné výchově je stále častěji záporný. „Žáci rádi simulují. Zvláště v pubertě se tímto způsobem často pokoušejí zbavit povinnosti cvičit. Je velmi obtížné určit, zda je dítěti opravdu špatně,“ řekl ČTK vedoucí katedry tělesné výchovy Ostravské univerzity Vojtěch Gajda. Dodal však, že většina učitelů by v tomto případě nejdříve s dítětem promluvila a snažila se zjistit, jak se cítí. „Blížící se infarkt ale mnohdy nepozná ani lékař,“ uvedl. „Může se stát, že učitel podcení bolesti a možné zhoršení zdravotního stavu, když jde o dívku či chlapce, kteří občas simulují a do cvičení se jim třeba nechce. Pak i případné zdravotní problémy může učitel podcenit a brát za další výmluvu,“ uvedla profesorka Střední zdravotnické školy v Brně, která nechtěla být jmenována. „Sám jsem kromě funkce ředitele také tělocvikářem a každý tělocvikář ví, jak často se děti z tělocviku omlouvají. A ne vždycky je skutečně bolí hlava nebo jim není dobře,“ usoudil ředitel chomutovského gymnázia Josef Moule. Ředitel českobudějovického Biskupského gymnázia J. N. Neumanna Zdeněk Dvořák se domnívá, že tělocvik do škol patří a učitelé musí být i nadále na žáky přísní. „Pokud polevíte, studenti toho ihned využijí. Navíc máme zkušenosti, že při uvolněné výuce tělocviku jsou žáci obéznější,“ vysvětlil ředitel. Jedním dechem však dodal, že studenti nesmí být příliš zatěžováni. „Každý potřebuje individuální přístup. Podle norem ministerstva školství a tělovýchovy má mít ale kantor tělocviku ve třídě 25 studentů. A to je ihned po individualitě. Nedával bych proto vinu v souvislosti s ostravským případem pouze lékařům nebo učitelům,“ zdůraznil. „V žádných osnovách není stanoveno, za kolik vteřin žák musí zaběhnout sto metrů a za jak dlouho má uběhnout patnáct set metrů. Jestliže je dítě zdravé, tak by i těch patnáct set metrů mělo v patnácti letech zaběhnout. Když má nějaké problémy, je indisponované, tak mu nikdo nemůže utrhnout hlavu za to, když nepoběží,“ vysvětluje Růžena Hatašová, referentka oddělení sportu pro všechny a školní tělesné výchovy ministerstva školství.
Velmi skrytá příčina
Lékaři jsou však zajedno v tom, že právě druh skryté srdeční vady, který byl příčinou smrti dívky, někdy nelze předem vůbec zjistit. „Hypertrofická kardiomyopatie neboli zbytnění myokardu, při kterém je stěna srdečního svalu ztluštělá, to je snad jediná z běžnějších srdečních vad, na kterou se vůbec nemusí přijít. Tělo má v takovém případě vyšší nároky na spotřebu kyslíku, při námaze se mohou objevit poruchy srdečního rytmu a podobně, ale pokud se nenatočí EKG nebo se neudělá rentgen srdce, nemusí se na tuto poruchu přijít,“ ujistil Právo Jan Škovránek, primář dětského kardiocentra Fakultní nemocnice v Praze-Motole. Vlastní běh podle něho nemůže dítě zdravotně ohrozit. „Pokud je to dítě se srdeční vadou, záleží na druhu vady. U některých z nich se fyzická námaha vůbec neomezuje, kromě vrcholového sportu, u některých ano. Obecně ale platí, že u nás jsou většinou děti s vadou více limitovány, než se doporučuje třeba v Americe, máme v sobě více alibismu. Člověk by si měl být ale vědom, že když zbytečně omezí dítě ve fyzické aktivitě, tak mu škodí víc, než když si dělá alibi, aby se nemohlo nic stát,“ dodal primář. Schůdnou cestu nabízí z vlastní praxe dětská a dorostová karlovarská lékařka Marie Bertelsenová. „Zveme si děti i s rodiči, od kterých získáváme informace, které nedohledáme v zdravotní dokumentaci. Probereme zdravotní stav ze všech stránek od minulé prohlídky a dotazujeme se rodičů například i na případné psychické problémy dítěte, které nelze na první pohled vypozorovat,“ konstatovala Bertelsenová. Zdá se tedy, že za na tragické události nemá vinu nikdo.
Dítě je také člověk
Psycholožka Alice Vondrová z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Praze 6 má však přece jen jiný názor: „Myslím si, že ta učitelka nepostupovala dobře. Učitelé by měli více respektovat individualitu dítěte a nepodceňovat to, když dítě ohlásí, že je mu špatně.“ Podle jejího názoru se musí poznat, jestli se dítě jen tak „klackuje“ vzadu a nenamáhá se, což je jedna varianta pubertálního vzdoru, anebo jestli mu skutečně není dobře. „Představte si, že ve třídě vám najednou začne dítě říkat, že ho strašně bolí břicho a začne se vám tam svíjet. Vy si můžete říct, je to ulejvák, je před písemkou, a tak hraje nemocného, a můžete prošvihnout prasklé slepé střevo. Nebo ho prostě pošlete k lékaři nebo zavoláte rodičům, respektujete, že to dítě je taky člověk a že těm dětem také musíte trochu věřit.“
(zde, vac, vor), Právo, 13.10.2001