Do sporu, zda je reforma veřejných financí dostatečně razantní, či nikoli, zasáhl bývalý ministr financí za ČSSD Pavel Mertlík článkem v posledním loňském čísle časopisu Listy. Uvnitř sociální demokracie vyvolal takový rozruch, že se jím zabývalo rozšířené zasedání národohospodářské komise.
Některé Mertlíkovy myšlenky jsou - střízlivě hodnoceno - velmi odvážné. Například že pokrok medicíny spolupůsobí při negativní změně věkové struktury obyvatelstva, a tím prohlubuje růst výdajů penzijního systému i jeho nerovnováhu.
Nebo to, že označuje zdravotní služby za zboží jako každé jiné a řešení problémů rostoucích výdajů vidí v uznání tržní povahy zdravotnictví.
Už dávno bylo potřeba uvnitř sociálně demokratické intelektuální dílny prolomit tabu, které zakazuje uvažovat o roli trhu v oblasti sociálních služeb. Mertlík to udělal tak odvážně, že své oponenty-přerozdělovače zaskočil.
Posunul tím hledání východiska ze slepé uličky setrvačných představ o kus dál. Současně připustil, že jde v určitém smyslu o život, protože „potržněný“ zdravotní systém neumožní každému stejnou měrou prodlužovat délku svého dožití. Tak jednoduché, jak si to představuje, to ovšem není.
Předně, není tak úplně pravda, že pokrok medicíny musí působit na prohlubování nerovnováhy penzijního systému. Tak je tomu pouze v případě, že sociální systémy jsou deformovány. Kupříkladu tím, že systém zdravotní péče prodlužuje fyzickou („nominální“) délku života, nikoli však období produktivního života („reálnou“ délku).
Takto „inflační“ systém zdravotní péče (znehodnocující reálné bohatství života) má na penzijní systém negativní dopad. Pokud by se naopak orientoval na prodloužení produktivního života, mohl by přispět k řešení problémů s penzemi.
Systém zdravotní péče vedoucí k prodloužení produktivního života je možný. Největším nákladem, který by pojišťovny nesly, by byla nikoli úhrada nákladů na léčení, ale výplata ušlého příjmu v důsledku nemoci, stáří či smrti klienta.
Pojišťovny by byly zainteresovány na tom, aby poskytovaly svým klientům takové služby, které by jim umožnily co nejvíce uchovat své zdraví a schopnost působit ve své profesi.
S určitou nadsázkou můžeme říci, že se jedná o obdobu systému, kterým byl k efektivnosti zdravotní péče motivován lékař čínského císaře.
Takovéto překlopení nákladů (z nákladů na léčení v náklady na úhradu ušlého příjmu) je ovšem reálné jen v těch profesích, kde je dosahovaný příjem poměrně vysoký.
To znamená, že by ve společnosti musely působit diferencované systémy pojišťující zdraví. K jejich kolizi by nemuselo docházet. Naopak - působení toho, který se orientuje na prodloužení produktivního života, by pozitivně ovlivnilo i systém pojišťující především úhradu nákladů na léčení.
Význam systému zdravotní péče, který by vedl k prodloužení délky produktivního života, by byl tím větší, čím více by byl vzdělávací systém (zejména vysoké školy) zainteresován na příjmu svých absolventů.
Penzijní systém by se pak dostával do rovnováhy jak zvýšením příjmu svých klientů, tak prodloužením doby jejich produktivního života.
Výše naznačený vzájemně podmíněný vývoj penzijního systému, systému zdravotní péče a vzdělávacího systému odpovídá přirozeným tendencím vzniku vzdělanostní společnosti a zdokonalování tržního mechanismu.
Jde o to, obsahu těchto změn porozumět a podporovat je. Není to jednoduché, protože to předpokládá překonání řady zjednodušených představ, iluzí a předsudků.
Na jedné straně těch, co považují sociálně orientované přerozdělování za všelék, na druhé straně i těch, co nedoceňují složitost zdokonalování tržního mechanismu. Stojí to však za to, protože jinak zažijeme velmi nepříjemné důsledky polovičatých či zjednodušených řešení.
Radim Valenčík, Hospodářské noviny
Autor vyučuje na Vysoké škole finanční a správní