Systémy národní zdravotní služby i systémy veřejného zdravotního pojištění se shodují v principu, podle kterého vybírají peníze na své fungování. V obou systémech přispívají občané do společného měšce nikoli podle toho, kolik zdravotní péče potřebují, ale podle „své schopnosti platit“. Platí ten, kdo má nějaké příjmy, a čím je má větší, tím platí víc.
Rozdíl mezi oběma systémy je v tom, že ve veřejném zdravotním pojištění se odvádí samostatná „zdravotní daň“, které se říká veřejné zdravotní pojištění, kdežto peníze pro národní zdravotní službu se vybírají v rámci obecných daní.
V České republice je výše platby na veřejné zdravotní pojištění nastavena na úroveň 13,5 % příjmu a zaměstnanci se o platbu dělí se svým zaměstnavatelem v poměru 1:2. K vybraným penězům se přidává platba státu za lidi bez příjmu (děti, nezaměstnané, penzisty…) a pak je to celé rozděleno mezi jednotlivé zdravotní pojišťovny. Protože náklady na zdravotní péči souvisejí s věkem pojištěnců, dostávají pojišťovny tím více peněz, čím mají starší pojištěnce.
Léčení některých nemocí je velmi drahé a bez souvislosti s věkem, proto máme v našem systému ještě druhou solidární pojistku v podobě úhrady nákladné péče. Pokud náklady na léčení konkrétního pojištěnce přesáhnou během roku třicetinásobek průměru, vrátí se zpátky pojišťovně ze společného měšce 80 % z částky, o kterou byl tento třicetinásobek překročen.
V systému veřejného zdravotního pojištění je tedy několik rovin solidarity. Na úrovni výběru finančních prostředků se solidarizují ti, kteří peníze vydělávají s těmi, kteří zdravotní péči čerpají, na úrovni státu se pak pojišťovny s méně nákladnými pojištěnci solidarizují s těmi, kteří je mají nákladnější, a uvnitř každé pojišťovny se solidarizují zdravější pojištěnci s těmi nemocnějšími.
Naše zdravotní pojištění má v sobě vysokou míru solidarity, která se do budoucna nebude rozšiřovat, ale zpřesňovat. Abychom byli solidární s těmi, kteří to potřebují, a nikoli s těmi, kteří systém veřejného pojištění zneužívají.
Zeptali jsme se za vás
Jak mám změnit svoji zdravotní pojišťovnu?
Svobodná volba zdravotní pojišťovny je jedním ze základních práv pojištěnců v našem systému veřejného zdravotního pojištění. Ti, kteří jsou zletilí a způsobilí k právním úkonům, tak mohou učinit registrací ke zvolené pojišťovně, za ty zbývající to mohou provést jejich zákonní zástupci.
Novorozenci se automaticky stávají pojištěnci matčiny pojišťovny a k jiné pojišťovně mohou být přeregistrováni svými rodiči až po přidělení rodného čísla. Měnit pojišťovnu je možné jednou za dvanáct měsíců a změna se uskuteční vždy k prvému dni kalendářního čtvrtletí.
V případě, že ministerstvo zdravotnictví zjistí nedostatky v hospodářské rovnováze některé pojišťovny, může umožnit přechod jejích pojištěnců k jiným pojišťovnám nikoli od dalšího kvartálu, ale už od prvého dne následujícího měsíce. Tento krok se netýká VZP, která má státní garance.
Změnu pojišťovny je potřeba nahlásit zaměstnavateli a nezapomenout o tom také informovat lékaře, kteří se o vás starají. V tom může být občas zdroj obtíží, protože lékaři většinou nemají uzavřeny smlouvy se všemi zdravotními pojišťovnami a může se vám stát, že přechod k nové pojišťovně bude spojen s hledáním nového ošetřujícího lékaře.
Pokud se tomu chcete vyhnout, je dobré si u svých lékařů ověřit, zda mají smlouvu s vaší vyhlédnutou pojišťovnou. Po pravdě řečeno, v současném systému veřejného zdravotního pojištění se obtížně hledají věcné důvody, proč zdravotní pojišťovnu měnit. Pojistné je u všech stejné a rozsah zdravotní péče, kterou vám zajišťují, také.
Zdravotní pojišťovny si mohou konkurovat jenom v nevýznamných drobnostech placených z fondu prevence a ve spolehlivosti, s jakou zajišťují zdravotní péči svým pojištěncům. Ty, kterým je péče o vlastní zdraví lhostejná, může ke změně pojišťovny nalákat trocha peněz nebo nějaký dárek nabízený náborovým agentem, ale to není zrovna férový způsob boje o nové pojištěnce. Zdraví máme jenom jedno a volba pojišťovny by měla mít své rozumné důvody.
Ráda bych na delší dobu odjela mimo republiku, a proto jsem v práci požádala o neplacené volno. Jak to bude s placením zdravotního pojištění za tuto dobu?
Za období poskytnutého pracovního volna bez náhrady příjmů odvádí zaměstnavatel za svého zaměstnance pojistné z minimálního vyměřovacího základu. Minimálním vyměřovacím základem za celý kalendářní měsíc je minimální mzda ve výši 8000 Kč a z něj vypočtené pojistné činí 1080 Kč.
Pokud nejde o celý kalendářní měsíc, snižuje se minimální vyměřovací základ na poměrnou část minima připadající na kalendářní dny, kdy bylo neplacené volno poskytnuto. Tato částka se pak připočte k vyměřovacímu základu zaměstnance dosaženému za zbývající část měsíce. Z výsledné částky odvede zaměstnavatel za svého zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění.
Úhradu zdravotního pojištění za dny neplaceného volna zaměstnance tedy provádí zaměstnavatel srážkou z jeho mzdy. Je však třeba připomenout, že pojistné za zaměstnance (13,5 % z vyměřovacího základu) hradí z jedné třetiny zaměstnanec (to je to, co se mu strhává z platu) a ze dvou třetin zaměstnavatel. V případě úhrady pojistného za období pracovního volna bez náhrady příjmů však připouští zákon o veřejném zdravotním pojištění (v 9) možnost uspořádání platby mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem na základě písemné smlouvy.
Je v zájmu zaměstnavatele uzavřít se zaměstnancem dohodu, podle níž by pracovník zaplatil zaměstnavateli zcela nebo zčásti částku odpovídající pojistnému, které za něj má zaměstnavatel povinnost hradit v době pracovního volna bez náhrady příjmu - tedy tak, aby zaměstnavatel nemusel hradit svůj dvoutřetinový podíl na úhradě pojistného. Pokud tato dohoda uzavřena není, hradí zaměstnanec jen třetinu pojistného z navyšované částky a zaměstnavatel hradí dvě třetiny pojistného.
Co je to Česká lékařská komora? Česká lékařská komora (ČLK) je zřízena zákonem č. 220/1991 Sb. Na tomto zákoně se usnesla Česká národní rada. ČLK především dbá, aby její členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným řády komor.
Zaručuje odbornost svých členů a potvrzuje splnění podmínek k výkonu lékařského povolání podle zvláštních předpisů. Dále posuzuje a hájí práva a profesní, sociální a hospodářské zájmy svých členů a chrání profesní čest svých členů.
Každý lékař, který vykonává na území České republiky lékařské povolání v léčebné a preventivní péči, musí být členem ČLK. Komora garantuje odbornost svých členů, hájí je a poskytuje jim servis. Zákon jí ale ukládá i povinnost plnění disciplinární pravomoci vůči jejím členům. Volení funkcionáři musejí vykonávat lékařskou praxi. ČLK navenek zastupuje prezident. Tím současným je MUDr. Milan Kubek.