Ministryně zdravotnictví Marie Součková sepsala dlouho očekávanou koncepci resortu. A když ji nepřijme vláda nebo parlament, chce podat rezignaci. Obecně jde o správný postup, o závan žádoucí odpovědnosti a sebereflexe.
Jenže může jít také o pokus o nátlak či vydírání. Nebo o snahu předejít nabídnutím rezignace hrozícímu odvolání.
Těžko říci, co u Marie Součkové převažuje. Nejspíš to bude umanutost, s níž se vrhá do akcí. Se sebereflexí to asi nebude moc slavné, když ještě před několika měsíci úplně vážně chtěla být zároveň ministryní zdravotnictví, hlavou ČSSD v mediálních záležitostech a senátorkou k tomu.
Neexistuje ve světě koncepce zdravotnictví, která by nevyvolala kritiku. Dalo by se říci, že čím lepší a propracovanější budou záměry na změny, tím silnější křik „postižených“ se strhne. Bohužel je třeba říci, že takovýto pokřik se ministryni
Součkové vyvolat nepodařilo.
Problematických sfér zdravotnictví se sice dotýká, ale důkladně a efektivně si s nimi poradit neumí. Mnohé hlasy proti její koncepci jsou proto oprávněnou kritikou dílčích nedostatků. Vidina, že by koncepce byla přijata jako celek, je tedy nepravděpodobná i nežádoucí.
Léta se mluví o tom, že je u nás nevhodná skladba nemocničních lůžek, že hodně chodíme k doktorům, a těch je ostatně asi také moc.
V koncepci najdeme propočet, kolik lůžek ve které odbornosti by mělo být na příslušný počet obyvatel. Jistě jde o pečlivě propočítané průměry, které ukážou, jak nerovnoměrně a nespravedlivě rozložená je péče.
Ale její prosté zredukování ještě neznamená, že by se ušetřilo a péče byla efektivnější.
Spočítání a „škrtnutí“ nadbytečných lůžek je na nic. Aby oddělení mohlo co nejlépe pracovat, potřebuje mít určitou velikost, určitý počet lůžek, jejichž uživatelé intenzívně zaměstnají právě tolik doktorů, aby zvládli potřebnou práci a ještě se stihli vystřídat ve službách bez překročení povoleného limitu přesčasů.
Takže neplatí, že má být pět, deset, dvacet lůžek podle počtu obyvatel. Buď v místě má být jedno efektivně velké pracoviště, či dvě. Nebo žádné, neboť je lepší spojit síly a potřeby se sousedním městem nebo i sousedním krajem.
Vyplatí se to nemocnici a prostřednictvím lepší péče i pacientům. Vždyť po vstupu do Evropské unie se výrazně zpřísní také počítání přesčasů a skončí takzvané pohotovosti na pracovišti jako jakási zvláštnost. V koncepci však po takovém pojímání souvislostí nenajdeme ani stopu.
Koneckonců vstup naší země do EU a jeho promítnutí do zdravotnictví, konkrétně do bilance zdravotního pojištění, je uveden pouze okrajově - jako okolnost, která nastane.
Kromě několika zmínek o vstupu do unie celá koncepce uvažuje ve dnešních kategoriích - je potřeba lépe vybírat zdravotní pojištění a více hlídat jeho vydávání. Platné, ale nedostačující.
Koncepce má v únoru projednat vláda a v březnu či dubnu parlament. Tedy doslova několik dní před vstupem do Evropské unie.
Návrh zřídit komise či orgány, které se problémům s tím spojeným začnou věnovat, je proto hodně černým humorem. Tyto otázky se měly postupně řešit již celá léta, kdy se na vstup chystáme. Stát se tomu vůbec nevěnoval a vina za to padá na všechny ministry zdravotnictví a všechny vlády, včetně Součkové.
Alespoň pojišťovny a jimi založené Centrum mezistátních úhrad se od počátku roku 2002 snaží zachránit v přípravě na vstup do EU, co se dá, když stát prošvihl všechny příležitosti zahrnout zdravotnické problémy do balíku otázek projednávaných s jednotlivými státy.
Z nové ministerské koncepce se nedozvíte, že ve hře budou miliardy korun z našeho zdravotního pojištění. Například proto, že české pojišťovny budou muset hradit péči o rodinné příslušníky závislé na cizincích zaměstnaných u nás.
S penězi budou potíže i v případech, kdy zaplatíme péči o cizince a zahraniční pojišťovna nám má peníze vrátit. Čeká se totiž nejméně rok, někdy třeba také osm let…
Balík peněz nutných k překlenutí této doby nikdo nepřipravil a nepřipravuje.
Koncepce ministryně Součkové správně klade důraz na prevenci a lepší postavení pacientů, pečlivě popisuje vývoj zdravotnictví od roku 1989 i dnešní stav, docela dobře analyzuje některé příčiny problémů, ale nezvládá to nejpodstatnější - dostatečně jasnou a komplexní odpověď na otázku, co dál.
Vstup do EU se blíží. Ti, kdo problematice rozumějí, nechť horečně pracují na přípravách.
Marie Součková se může ještě chvíli snažit vyvolávat dojem, že vymyslela, jak ven z krize a jak zajistit dobré fungování zdravotnictví v příštích letech. Jenže má jen slepenec dobrých záměrů, pravdivých analýz a přehlédnutých mezer. Chce-li dodržet slovo o rezignaci, měla by nejspíš začít šetřit síly na vyklízení kanceláře.
Marie Klírová, Hospodářské noviny, 03.02.2004
autorka je redaktorkou Bulletinu Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče