Do českých nemocnic tak začíná proudit stále více kulichů - tedy protekčních pacientů, o kterých na slavném videu z nedávné doby hovořil šéf motolské nemocnice Miloslav Ludvík.
Za jednu VIP kartu sice firmy platí tisíce korun měsíčně, nakonec se jim to ale stejně vyplatí. A to hned několikrát.
Poprvé třeba u běžné preventivní prohlídky. Drahý manažer neprosedí hodiny v čekárně, na řadu jde na minutu přesně, anebo za ním lékař rovnou přijede, kam potřebuje.
Ještě větší výhodou je ale členství v soukromých klinikách v případě vážnějších zdravotních potíží. V pěkných budovách s recepcí, která připomíná spíše hotel než polikliniku, jsou sice většinou jen ambulantní ordinace bez složitých přístrojů, ale na špičková pracoviště odtud vedou kratší cesty, než se může na první pohled zdát.
Přes kliniku bez pořadníku
„Firmy využívají soukromé kliniky jako poskytovatele, kteří dokážou vaše lidi dostat na více či méně renomovaná pracoviště v nemocnicích a zajistí jim v dohledné době přední lékaře,“ popisuje Petr Janák, HR specialista skupiny PPF.
Lékaři, kteří v zařízeních pracují, jsou totiž často přímo z nemocnic. Pacienty si tak díky tomu jednoduše převedou. A že to tak je i v případě zařízení Canadian Medical Care, s nímž má PPF smlouvu, se ukáže po pár jednoduchých kliknutích na webu.
Většina z lékařů, které klinika uvádí jako své odborníky, pracuje zároveň v pražských fakultních nemocnicích. Třeba ortoped je z Motola, dětská lékařka ze Všeobecné fakultní nemocnice a internistka z Ústřední vojenské nemocnice.
Otevřeně se o této praxi ale nikde nepíše. Předbíhat klasické pořadníky a nepřímo si předplácet výkony u konkrétních lékařů totiž v Česku legálně nejde.
Například na klinice Santé, jejíž služby využívá celá řada firem - od banky po pivovar - proto nechtějí novinářům ani říct, které lékaře si vlastně najímají. Své pacienty ale pak posílají na stejná místa jako zmiňovaná Canadian Medical Care.
Smlouvou však ošetřené přednostní odbavení zaměstnanců žádná firma nemá. „Vypozoroval jsem ale, že to je otázka dobrých vztahů mezi poskytovateli zdravotní péče (soukromými klinikami) a nemocnicemi,“ říká Petr Janák z PPF.
Něco takového přitom nemá umožnit ani zdravotnická reforma. Ministr Leoš Heger s výběrem operatérů nepočítá. „Jak by se z mladých stali zkušení, když by si každý platil za kapacity v oboru,“ řekl už dříve Heger. A ani předbíhat za peníze se prý nebude.
Širší standard
Často skloňovaný nadstandard, z něhož se stal nejviditelnější bod všech změn, má pouze umožnit připlácení na to, co pojišťovna odmítne hradit celé. Tedy třeba na lehčí sádru nebo měkčí oční čočku, díky níž člověk nemusí nosit brýle. Vytvářet dvojrychlostní zdravotnictví v tom smyslu, že kdo neplatí, ten čeká, se tím ale nemá.
Právníci však varují, že tak alespoň psychologicky zavedení nadstandardu zapůsobit může. „Dnes je všem krystalicky zřejmé, že pokud čerpají běžnou péči, platí ji pojišťovna, nově se to ale prolomí. O nadstandardu se bude všude mluvit a většina lidí, se v tom ztratí,“ obává se Ondřej Dostál z Platformy zdravotních pojištěnců.
Debaty o nadstandardní péči ale mají i svá pozitiva. Pacienti se dožadují lepšího zacházení a lékaři jim pomalu začínají vycházet vstříc. Vidět je to třeba u toho, jak posouvají své ordinační hodiny. Ordinace praktiků už nezavírají ve tři odpoledne, ale několikrát týdně zůstávají v provozu třeba do šesti nebo do sedmi hodin večer. Někteří zubaři dokonce nabízejí ošetření i během víkendu. Samozřejmě ale za příplatek. V Praze nebo Pardubicích to vyjde na dva a půl tisíce korun.
Čtyřiadvacetihodinové konzultace lékařů, které zdarma zaměstnancům či jejich rodinám nabízejí firmy, tak zůstávají nadstandardním benefitem. Třebaže se už tyto možnosti pomalu přesouvají z vrcholového managementu i do nižších pozic, jak říkají třeba ve firmě Deloitte: „Možnosti využít nadstandardní zdravotní péči mají všichni zaměstnanci s pracovní smlouvou na minimálně poloviční úvazek bez ohledu na pracovní pozici.“
více naleznete zde: http://hn.ihned.cz/c1-52491260-soukrome-kliniky-jsou-v-kurzu-pacienty-meni-v-kulichy