Pan X musel bohužel zůstat několik dní v nemocnici. Po operaci se cítil dobře, uzdravoval se, ale přesto se nemohl zbavit pocitu, že by mu doma bylo lépe: ve zdravotnickém zařízení, kde ležel, bylo zvykem pacienty budit.
Podobný příběh zažil nejeden Jihomoravan, přesto však, jak ukazují poslední průzkumy, jsou s péčí v nemocnicích spíše spokojeni. Jakékoliv průzkumy veřejného mínění mají své rezervy a výzkumy spokojenosti už teprve.
Na ulici může anonymní respondent na otázku, koho bude volit, říci, že nikoho, jen proto, že se například špatně vyspal. Před obchodním domem může na anketní otázku odpovědět, že má rád jogurt, jen proto, že je tazatelka hezká. Totéž platí také pro nemocnice, které jsou prostředím, kde funguje princip nadřazenosti a podřízenosti a kde pacient jaksi automaticky projevuje větší úctu k lékaři než lékař k pacientovi. Stále platí víc, že “ pan doktor je autorita“, než že “ pacient je klient“.
Bude zajímavé sledovat, jak dlouho po vyhlášení výsledků se změny k lepšímu projeví na každodenním životě pacientů. Pokud totiž jen jednomu procentu vadí, že musí ráno vstávat, mělo by se ranní buzení zrušit. A pokud jen půl procentu vadí, že s nimi lékař mluví v první osobě množného čísla (“ tak jak se máme, paní Škrabalová“), měli by to lékaři okamžitě přestat takto dělat.
Provoz nemocnic, věznic a podobných zařízení je založen na rutině a dlouhodobé zkušenosti, podle hesla, že když to tak fungovalo iks let, proč to najednou měnit. Pokud si tohle ale myslí nějaký primář, nemá na svém postu co dělat. Jenže typický pacient je takový, který si ještě nezvykl otevřít pusu, když se mu něco nelíbí.
Nemalé procento pacientů například nejí nemocniční stravu. Určitě vědí, proč. Nechávají si nosit jídlo z domu od příbuzných. Ale na konci jsou rádi, že jsou zdraví, a když nejde o život, nejde o nic. Takto to bude fungovat, dokud bude zdravotnictví bezplatné. Až ( a pokud vůbec někdy) začneme za ošetřování platit, nebudou nemocnice muset podobné dotazníky vůbec dělat. Poznají to podle stavu svého konta a plných chodeb.
PETR BOKŮVKA, Rovnost