Ladislav Dušek z ÚZIS i předsedkyně České onkologické společnosti Jana Prausová na konferenci AIFP argumentovali tím, že ve světě nejsou o efektivnosti masového screeningu pomocí PSA důkazy a neexistuje příslušné doporučení. Prý by vznikaly alarmující zprávy a z Čechů by se stal národ uzlíčků nervů.
Pokud jde o screening PSA, tak bych začal prohlášením prof. Duška: „Každé onemocnění je třeba odhalit včas.“ Naprosto souhlasím. Jen tak se nemoc začne včas i léčit, a to s daleko větší úspěšností a pro pojišťovny i za méně peněz.
Proč se bráníme se screeningu PSA jako snad jedinému způsobu prevence u tohoto nejvíce rozšířeného onkologického onemocnění v České republice? Stejně jako u žen a karcinomu prsu, ani u mužů se rakovina prostaty nikterak neprojevuje, nic nebolí. Jenom tam něco dříme a my to musíme včas odhalit. Z národa mužů neuděláte národ uzlíčků nervů, když u nich změříte PSA. Měli by totiž vůbec vědět, že nějaké PSA existuje a že je třeba jej pravidelně měřit. Praktičtí lékaři pak musí sledovat vývoj jejich hladiny PSA v čase. Pokud se bude pohybovat v exponenciále, tak už tu bude problém. Stejným signálem bude naměření vysokého PSA.
Jsou pacienti s hodnotami PSA vyššími než 14,9 hned při prvním měření. Ale proč při prvním? No protože jim PSA praktický lékař do té doby při pravidelných prohlídkách nezměřil, a to je jim mnohdy více jak 65 let a na kontroly chodí. Očekávám reakci: „A proč si o to pacient praktickému lékaři neřekl?“ Protože o existenci nějakého PSA vůbec nevěděl, ani neví, co to je. Taková je realita. Přitom zástupci pojišťoven na jednání u kulatého stolu u ministra Adama Vojtěcha v červnu minulého roku tvrdili, že praktičtí lékaři provádí v rámci preventivní prohlídky odběr krve na PSA. Není to pravda. Na můj dotaz, jakou mají zpětnou vazbu, mlčeli.
Co tedy navrhujete?
Navrhuji kompromis. Nechcete-li uskutečnit screening PSA a z našich starších mužů dělat uzlíček nervů, zařiďme v rámci preventivních prohlídek povinnost pro praktické lékaře změřit signální hladinu PSA. Praktický lékař bude sám sledovat vývoj hladiny PSA u každého pacienta a teprve při jeho vyšším nárůstu ho pošle na další vyšetření k odbornému lékaři. To je nutná a jediná prevence. A i když vysoké PSA nemusí znamenat ještě rakovinu prostaty, je to signál. Tím je třeba starší muže také uklidnit.
Rozhodně však není úplně pravda, že by se ve vyspělých státech neprováděl screening PSA. Ve Švédsku se provádí u všech mužů od 55 let věku. Žádná panika mezi muži tam nevzniká. Naopak tam roste jejich zdravotní gramotnost a odpovědnost za vlastní zdraví. Jiný kraj, jiná osvěta. Naše zdravotnictví je na vysoké úrovni, mnohdy vyšší než ve vyspělých západních zemích. Jsme na 14. místě na světě a v boji s koronavirem bych si troufal říci, že jsme díky akceschopnosti celé naší vlády na místě prvním. Máme v tom skvělý systém. Udělejme tedy i systém v prevenci proti tomuto nejrozšířenějšímu onkologickému onemocnění.
Jak vnímají onkologičtí pacienti současnou koronavirovou situaci?
Velmi důležitou věcí, kterou je třeba v současné době naléhavě řešit, je ochrana onkologických pacientů respirátory. Budu teď hovořit v rámci své kompetence jen za naši cílovou skupinu 80 tisíc pacientů, kteří se léčí v současné době na rakovinu prostaty. Jsou to muži v průměru starší 65 let s oslabenou imunitou. Tedy velmi ohrožená část populace, zvláště v době uvolňování vládou přijatých opatření a zahájení postupného procesu promořování společnosti. Tito muži zůstávají většinu času doma a budou tak muset činit minimálně ještě rok. Ale musí se léčit a být pod pravidelnou kontrolou odborných lékařů onkologů a urologů. Při těchto návštěvách lékařů je třeba je chránit a vybavit respirátory.
Naše pacientská organizace přišla s návrhem, aby respirátory za tímto účelem pacienti získali telefonicky prostřednictvím elektronického receptu získaného od praktického lékaře, a poté si je nechali někým z rodiny vyzvednout v lékárně. Jediným problémem je, že respirátory jsou zdravotní pomůcka a nejsou na recept, ale na poukaz. Ale to je jenom „technikálie“, která se dá snadno vyřešit.
Tento návrh jsem poslal ministrovi zdravotnictví Adamu Vojtěchovi a oddělení podpory práv pacientů. Čekám, že po uspokojení všech požadavků lidí bojujících v první linii s touto epidemií, se toto řešení příjme. Respirátory se k těmto pacientům musejí dostat, abychom nezaplatili podobnou vysokou daň jako v domovech důchodců.
Chceme-li pomáhat, musí se o nás vědět
Co bylo vaším popudem k založení Asociace mužů sobě?
Podnětem k založení pacientské organizace pro muže s rakovinou prostaty byly příběhy pacientů, včetně toho mého. Byla z nich zřejmá značná bezradnost většiny mužů, kteří bloudili po našem zdravotním systému při volbě té správné léčby. Byly však zde i příběhy pacientů, kterým naopak bez nabídnutí dalších možností léčby byla navržena jen jedna, preferovaná daným lékařem. Každým rokem onemocní karcinomem prostaty přibližně osm tisíc mužů s rekordním ročním nárůstem 3,74 procent. Většinou jsou to starší muži.
Při setkáních s pacienty vykrystalizovala potřeba podat jim pomocnou ruku, a to nejen v získávání informací, jak při volbě léčby včetně zvážení všech vedlejších účinků, tak při doléčení. To zahrnuje i změnu životního stylu, psychiky a stravovacích návyků, aby se jim vrátila ztracená imunita a původní kvalita života. Zahrnuje to i prevenci, aby se jim onkologické onemocnění nevrátilo.
Co sám sobě kladete za cíl ve své funkci prezidenta?
Mým prvním cílem je, aby se o existenci naší první mužské pacientské organizaci dozvěděli všichni starší muži, a tím myslím muže nad 55 let v celé České republice. Z hlediska prevence možná všichni nad 50. Chceme-li pomáhat, musí se o nás vědět. Moje utopická představa je, aby v každém kraji vznikla pacientská organizace. Máme to tak uloženo v naší organizační struktuře, a jak jsme se dozvěděli, mají to tak i ve Švédsku.
Určitě by se tomuto onkologickému onemocnění měla věnovat větší pozornost. Je totiž nejčetnější v České republice. Z celkového počtu 577 000 onkologických pacientů, kteří se v současné době léčí, je téměř 80 000 mužů s rakovinou prostaty.
Co byste chtěl v krátkodobém horizontu pomoci prosadit v léčbě či v souvislosti s úhradami?
V nějakém časovém horizontu, ale určitě to nepůjde v krátkodobém, bych ve vztahu ke státní správě a zdravotním pojišťovnám chtěl prosadit, aby každý pacient měl v souladu s pátým článkem Evropské charty práv pacientů právo na svobodný výběr mezi jednotlivými způsoby léčby a jejich poskytovateli na základě odpovídajících informací. Pacient přispívá celý život do našeho solidárního zdravotního systému. A potom při výběru léčby či získání léku k doléčení se musí doslova pídit, která pojišťovna mu poskytne požadovanou úhradu, a k této pojišťovně se pak ve stanoveném půlročním termínu spěchá přehlásit. Ti pacienti jsou ve stresu a potřebují se léčit. V programovém prohlášení vlády se uvádí, že vláda vytvoří novou koncepci fungování zdravotních pojišťoven a zváží snížení jejich počtu. Nejde ani snad o počet zdravotních pojišťoven, i když pro vytvoření konkurenčního prostředí by stačily tři až čtyři. Jde o to, že pojišťovny nemají žádnou koncepci a jen se přetahují pomocí nákladných reklam hrazených z veřejných prostředků o klienty.
Jak funguje v České republice podle vás financování pacientských organizací?
Financování pacientských organizací je další nevyřešený úkol našeho zdravotního systému, jehož jsou podobné neziskové pacientské organizace, jako je ta naše, nedílnou součástí. Pacientské organizace mají nezastupitelnou roli v péči o pacienty a jejich rodinné příslušníky. Pomáhají jim ve správné orientaci v jejich složité životní situaci a vytvářejí určitou nadhodnotu, pro kterou nejsou ve zdravotním systému kapacity, ale bohužel ani finanční zdroje. Navíc jsou zpětnou vazbou pro ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny o dopadech přijatých změn v legislativě a financování léčby.
Důkazem toho je i vzniklý poradní orgán ministra – pacientská rada. Hned po založení naší první mužské pacientské organizace mě přijal ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Řekl jsem, že bychom se rádi stali členy tohoto poradního orgánu. Pan ministr mi kladl na srdce jednu z mnoha podmínek přijetí, a sice abychom byli transparentní, neutrální a nezávislí a při získávání financí se nestali lobbisty něčích zájmů. Určitě to tak je. Naše pacientská organizace pořádala před vyhlášením karantény v sídle organizace pravidelné besedy s lékaři a odborníky, velmi oblíbené besedy mezi pacienty pod názvem Naše příběhy, letní víkendové rekondiční pobyty a dokonce i první Olympiádu AMS v Máchově kraji. Financovat pomáhají sponzoři, ale i naši členové. Nejsme ničí lobbisté, ale musíme neustále hledat finanční zdroje a doprošovat se sponzorů.
Tak to zřejmě mají i jiné pacientské organizace.
Ale takhle to přeci nemůže dál fungovat. Pacientské organizace potřebují získat finanční zdroje ze zdravotního systému, a ne pouze od sponzorů a drobných dárců. Pokud mají pro své pacienty dělat práci na úrovni, tak se potřebují profesionalizovat. Ve vedení naší pacientské organizace jsou dobrovolníci z řad pacientů, kteří nemají podle stanov nárok na odměnu. Ale v rámci naší organizační struktury je zde i sekretariát, který je třeba personálně řádně zajistit a ve kterém by neměl chybět odborník přes PR. Potřebujeme, aby se informace z besed dostávaly k pacientům do všech krajů. Potřebujeme se se svojí pomocí k těmto pacientům dostat, třeba i formou webových seminářů. Což by v dnešní době epidemie bylo ideální.
Řešením by bylo, aby si každá pacientská organizace udělala svůj roční plán aktivit, takový byznys plán. Odhadla náklady a připočetla provozní náklady a takto připravený finanční plán předložila ke schválení ministerstvu zdravotnictví. Určitě by se v rozpočtu veřejných prostředků ve zdravotnictví v celkové výši cca 360 miliard našla zcela zanedbatelná částka na provoz pacientských organizací. Ale mluvím o tom ve velmi nevhodné době blížící se ekonomické krize.