Eva Topinková, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK, říká: Stárnutí lze zpomalovat
Na rozdíl od volně žijících savců, žije člověk ještě dlouho potom, co u něj skončilo reprodukční období. Stáří je obvykle nejen složitým obdobím každého člověka, ale také i problémem celé společnosti. Ke svému budoucímu stáří přistupujeme s neradostným očekáváním. Co představuje fyziologicky stárnutí a jak zatěžuje stárnoucí populace společnost? Musíme být jednou všichni zchátralí, mrzutí a nemocní? Přednostka geriatrické kliniky 1. LF UK v Praze, profesorka Eva Topinková, míní že nikoliv.
hn: Jde člověk prodlužováním svého života vlastně proti přírodě?
Dlouhý život je artefakt, v přírodě se žádný tvor, s výjimkou domestikovaných zvířat, nedožívá vysokého stáří, umírá brzy po skončení schopnosti reprodukce. Samozřejmě že se současnými možnostmi medicíny jdeme „proti přírodě“. Ale teoreticky jdeme proti ní i tehdy, když léčíme a zachraňujeme lidské životy. O stáří říkáme, že je daní, kterou platíme za úspěch lékařské vědy.
hn: Mechanismus stárnutí je individuální proces. Přesto, které tkáně a orgány jsou u většiny starších lidí opotřebované nejdříve?
Biologický věk, stav tkání, orgánů a celého organismu se posuzuje především podle biologického stáří srdce, cév, mozku a kloubů. Stárnutí je fyziologický děj, který probíhá ve všech orgánech a buněčných systémech, ale nestejně rychlým tempem. V některých jsou degenerativní změny nebo onemocnění významnější. V České republice se nejčastěji umírá na kardiovaskulární onemocnění. Příčinou je onemocnění cév aterosklerózou, která může vést k uzavření životně důležitých cév, a tedy k úmrtí v důsledku mozkového nebo srdečního infarktu či selhání srdce.
hn: V organismu probíhá každou hodinu tisíce smrtí. Buňky stárnou, umírají, páchají sebevraždu. Je možné říci, že právě díky tomu žijeme?
Neustálá obměna buněk má svá přesná pravidla. Řízená smrt buněk se uplatňuje například při diferenciaci tkání během nitroděložního vývoje, ale i v pozdějším životě se tak organizmus zbavuje buněk nadbytečných, poškozených nebo i nádorově změněných. Tato programovaná buněčná smrt - apoptoza - se v posledních letech intenzivně zkoumá, neboť by mohla poodhalit příčiny stárnutí. Víme, že je-li tato křehká rovnováha buněčné smrti a obnovy narušena, může dojít k předčasnému stárnutí nebo k nádorovému bujení. Svůj vliv na jeho zrychlení ale mohou mít i civilizační faktory.
hn: Ty se ale týkají všech generací…
To ano, jenže ve vyšším věku jsou některá onemocnění častější. Stařecká skleróza byl laický termín pro počínající poruchu mozkových funkcí, která byla s největší pravděpodobností způsobena demencí. Stejně tak stařecká anémie nebo stařecká katarakta, čili neprůhlednost čočky, byla způsobena nejenom věkem, ale třeba v případě anémie některými onemocněními, která jsou ve vyšším věku častější, dají se rozpoznat a dnes se část z nich léčí. Stejně tak je možné nahradit některé klouby. Chorobám ve stáří je možné do jisté míry předcházet či jejich nástup oddálit.
hn: V kterém věku bychom se měli začít na stáří připravovat?
Už ve středním věku bychom měli zdravě jíst, žít v relativně zdravém prostředí a vyhnout se civilizačním neřestem, především kouření. Do důchodu bychom neměli odcházet ze dne na den. Náhradní aktivity, zájmy a koníčky je dobré mít už před penzí. Pěstujme i v pozdním věku své přátelské vztahy a vazby. Důležité je denně chodit a cvičit. Skvělou náplní volného času jsou univerzity třetího věku.
hn: Staří lidé bývají mrzutí a častěji naříkají, mají sklony k moralizování. Kde je příčina jejich depresivnější psychiky? V těle, nebo v duši?
Ne všichni staří této představě odpovídají. Jsou mezi nimi optimističtí lidé, kteří nemají takové rozlady. Psychická rozlada může být někdy podmíněná psychiatrickou diagnózou, jindy doprovázejí některá tělesná onemocnění. V populaci nad 65 let trpí psychickými poruchamikolem 15 procent lidí. Není to tolik, když si uvědomíme, že i ve středním věku najdeme psychické poruchy u 5 až 6 procent populace, 1 procento je psychotiků, 3 procenta lidí se vyznačují abnormálním chováním. Bohužel vůči starým lidem míváme předsudky, které by se v extrémní formě daly vyjádřit: Ať nám mladým, zdravým, krásným, dravým a úspěšným nepřekáží někdo, kdo takový není.
Problém je také v tom, že staří lidé už nežijí v širší rodině, neúčastní se jejího denního života. Je třeba si uvědomit, že právě prarodiče mohou být nositelé tradic a kontinuity. Také díky nim tušíme, kam patříme, odkud jsme vyšli a kam jdeme. Svým způsobem jsou staří lidé živou pamětí národa.
hn: V boji se stárnutím dnes pomáhá stále kvalitnější substituční hormonální léčba.
Zdá se správné, že stárnutí, doprovázené také nedostatkem hormonů, pozdržíme hormonální substituční léčbou u žen. Těm totiž hrozí kromě klimakterických potíží rozvoj osteoporózy, čili řídnutí kostí. Podávané hormony významně zpomalují a zabraňují ztrátě kostní hmoty a tedy i nejzávažnějším důsledkům osteoporózy - zhroucení obratlů. Po dalších patnácti letech přinesou další efekt, neboť klesá riziko zlomenin včetně kosti stehenní, která v 75 letech může být smrtelná. Dá se tedy tvrdit, že podávání ženských hormonů starším ženám je z hlediska zdravotního pojištění ekonomicky zdůvodnitelné.
hn: Mužské hormony zřejmě takový ochranný efekt nemají. Je jejich dodávání do organismu žádoucí?
Hormonální substituce u mužů má také svůj efekt, ale nemáme s ní zatím dlouhou zkušenost. Otázkou je, zda takovou léčbu hradit, nebo ne, protože její efekt je spíš estetický než léčebný. Díky dodávanému testosteronu se muži prostě cítí líp, lépe vypadají, narostou jim svaly, projevy stárnutí jsou zpomaleny. Muže je ale třeba pak pravidelně, stejně jako ženy, sledovat. Substituční hormonální léčba má svá rizika.
hn: Co nového přineslo nedávné Světové shromáždění o stárnutí a stáří pořádaném OSN v Madridu?
Bylo věnováno nejen biologickým a medicínským otázkám, ale také otázkám populačním, sociálním a ekonomickým, například reformě penzijního systému. Hovořilo se také o šancích pro jedince, kteří jsou ve vyšším věku zcela zdrávi a jsou pro společnost přínosem. Není totiž pravda, že všichni staří jsou břemenem a jsou nemocní. Vznikla také shoda v tom, že vlády by měly věnovat peníze především na výzkum v oblasti gerontologie. Je to obor, jehož význam bude pochopitelně stoupat. Mohu naštěstí konstatovat, že výchova specialistů geriatrů je u nás na vysoké úrovni.
Hospodářské noviny, 25.4.2002