v oblasti volného prodeje léčiv. Mezi používanými nástroji jsou reklama, návštěvy lékařů prodejci léčiv spojené s různými formami ovlivnění (pozornosti). Jde však také o vliv uplatňovaný na tvůrce zdravotní politiky, tj. na pracovníky státní správy a na volené představitele, kterým je svěřeno právo rozhodnutí v zákonodárném procesu. V oblasti léčiv jde o rozhodnutí, která mají vztah k dostupnosti, účinnosti a ceně a především ve vztahu k veřejnému zájmu, nikoliv v zájmu samotných výrobců a distributorů. Většina států se při tvorbě svých národních lékových politik musí soustředit na bezpečnost léčiv a kontrolu: míry zisku, výše cen, rozsahu reklamy a celkové spotřeby léčiv. Cílem těchto regulačních opatření je vyvážit negativní vlivy monopolního trhu s léčivy. Problémem zůstává způsob financování výzkumu v oblasti farmaceutického průmyslu.
V obecné rovině je tedy vývoj v oblasti tvorby pravidel a postupů užití léčiv příležitostí k uskutečňování zájmů výrobců léčiv ve vztahu k naplnění potřeb léčby různých onemocnění u pacientů. Zájem výrobců léčiv stále zvyšuje snahu ovlivnit jejich okolí. Tento konzumní styl, který často nezohledňuje sociální důsledky, je charakteristický i v jiných oblastech podnikání (životní prostředí). Ve zdravotnictví se tato snaha stále častěji dostává do rozporu s celospolečenskými zájmy (dostupnost léčiv, jejich cena, „léky jen pro bohaté“).Tyto problémy jsou komplexní povahy a jednotlivé státy je řeší na základě integrujícího přístupu.
Hlavním cílem zdravotní politiky je zlepšení zdravotního stavu populace daného státu. Od tohoto cíle jsou odvozeny také dílčí cíle v oblasti lékové politiky . Její nutnou součástí je její průběžné monitorování a hodnocení.
Situace, kdy některý z účastníků zákonodárného procesu přichází sám se zásadním návrhem na změny existujících zákonů v oblasti lékové politiky, se ve vyspělých právních státech nevyskytují. Takto můžeme do jisté míry hodnotit návrhy několika poslanců, které byly zamítnuty v prvním čtení.
V HN jsme měli možnost se následně dozvědět, že vlastně šlo o žádoucí vývojové změny, které jsou potřebné, abychom měli lepší a rychlejší dostupnost k novým léčivům. Celá záležitost byla zjednodušena. Průběh projednávání obou návrhů ukázal, že jejich předkladatelé se dostali do určitého rozporu s Ústavou ČR, pokud jde o práva občanů na dostupnost a úhradu zdravotní péče. Důsledkem jednoho z návrhů bylo výrazné omezení dostupnosti léčiv hrazených z prostředků zdravotního pojištění a naopak rozšíření přímé úhrady pacientem. Jde tak o naplnění záměru výrobců léčiv, kteří se snaží přesunout větší podíl prodeje léčiv mimo regulované prostředí pojištění.
Celkové výdaje na léčiva v ČR v roce 2000 činily 38,4 mld., přičemž výdaje na nákup za hotové a za doplatky se pohybují nejméně kolem 20 % z této celkové částky, tj. asi 7 mld. Z celkových výdajů na zdravotní péči v ČR v roce 2000 bylo vydáno 27 % na léčiva. To je v porovnání se zahraničím hodně. Ve sněmovně zaznělo při projednávání navržených novel zákona č. 48/1997 Sb., že v ČR vydáváme v přepočtu na obyvatele a rok na léčiva kolem 100 USD, zatímco ve vyspělých státech Evropy se tato částka pohybuje od 200 do 280 USD. V řadě vyspělých států je však naopak tato absolutní částka výdajů na léčiva v průběhu roku v přepočtu na obyvatele menší než v ČR. Vývoj výdajů na léčiva je varovný a svědčí pro nezvládnutí kontroly v tomto segmentu zdravotnických služeb. Legitimní formou řešení všech problémů v oblasti léčiv je pouze národní léková politika.
Eva Fischerová (autorka je poslankyně PSP ČR za ČSSD), Hospodářské noviny, 26.7.2001