Zdravotní pojišťovny jsou nenápadné průvodkyně naším životem. Odevzdáváme jim část svých příjmů a za to od nich očekáváme, že za nás zaplatí všechno, od aspirinu po transplantaci nefungujících orgánů. Od května se stanou částí zdravotního systému zemí EU.
Pojišťovny jsou bohaté, protože spravují ročně kolem 150 miliard korun. Přesto jsou často stavěny do role distributorů veřejného zdravotního pojištění. Měly by však pro své klienty zajišťovat kvalitní, dostupnou a efektivní zdravotní péči. Nikdo to však od nich nechce.
Občané se nestarají dokonce ani o to, kolik a komu za ně pojišťovny platí. Pouze jedno procento využívá svého práva vyžádat si roční výpis z účtu.
O něco více se občané zajímají o nadstandardy a preventivní programy. Ty se však stávají terčem kritiky Ministerstva zdravotnictví.
Skutečnou příčinou kritiky však nejsou vlastní nadstandardy, ale neradostná bilance financování zdravotnictví, které spotřebovává stále více peněz.
Za necelé dva měsíce vstoupí české zdravotní pojišťovny a jejich pojištěnci do Evropské unie. Bude to znamenat, že desetitisíce našich občanů, kteří pracují nebo podle terminologie EU mají hlavní pobyt v některé zemi EU, se stanou místními pojištěnci.
Češi budou moci požadovat v zemích EU pouze nutnou péči
Mnoho českých občanů očekává, že po vstupu do EU se budou moci léčit v kterékoli zemi Unie. Pokud však v této zemi nepracují a nepobývají, pak mohou podle současných pravidel požadovat pouze nutnou péči, aby se ze zdravotních důvodů nemuseli vracet do vlasti.
Jinak je léčení v zahraničí možné jen v případě, že pro pacienta v České republice nelze zajistit včasnou a adekvátní léčbu. A o tom budou rozhodovat právě zdravotní pojišťovny.
Včasnou a adekvátní péči však v České republice zatím přesně nikdo nedefinoval. Kvalita péče se plošně nesleduje, dokonce se nesleduje ani délka čekacích dob na vyšetření či zákroky. V tom jsme se ještě k Evropské unii ani nepřiblížili.
Je všeobecně známo, že nejdelší čekací lhůty, rok až rok a půl, jsou na totální endoprotézy kyčelních kloubů a náhrady kolenních kloubů. Čeká se i na některé oční operace a na rehabilitaci.
I když v těchto případech nejde o ohrožení života, nepohyblivost, bolesti nebo zhoršené vidění mohou znesnadňovat postiženému společenské a pracovní uplatnění. Prodlužují se také čekací doby na transplantace, protože není dostatek dárců. V poslední době je to zejména u kostní dřeně.
Naproti tomu ve dvou sousedních státech - Německu a Rakousku - deklarují, že nemají prakticky žádné čekací lhůty. Podle čeho se tedy bude rozhodovat, zda se může nemocný odebrat na léčení k sousedům?
Evropská komise se migrací pacientů intenzivně zabývá, protože Evropský soud rozhodl v několika přích ve prospěch nároku pacientů na léčení v zahraničí, a to nejen z důvodu nedostupnosti péče v mateřské zemi, ale přihlížel k míře postižení, psychickému strádání, snížené schopnosti vykonávat povolání a dalším nemedicínským aspektům.
Standardizace informačních systémů
EU pravděpodobně brzy nařídí sjednocení informačních systémů zdravotnických zařízení zemí EU, aby všichni občané věděli, jakou zdravotní péči a jak rychle mohou dostat ve své domovské zemi a mohli si to porovnat s ostatními zeměmi Unie.
Pojišťovny se připravují na individuální posuzování žádostí o léčení v zahraničí. Nepředpokládají, že by šlo o masový jev. Důvodem je podle nich vysoká spoluúčast pacientů na léčení v zemích EU.
V některých zemích však mají programy pro nízkopříjmové skupiny pacientů a právě k těm by čeští občané mohli patřit. Daleko podstatnějším omezením pravděpodobně bude to, že české zdravotní pojišťovny nebudou mít dost peněz, aby uhradily několikanásobně vyšší částky za léčení v zahraničí.
Proto bude možná snadnější se na čas do zahraničí přestěhovat než získat svolení k léčbě od některé české zdravotní pojišťovny.
Světlana Rysková, Euro