Ta dává stanoviska k tak zásadním věcem, jako jsou úhrady nových léků nebo zdravotnických přístrojů. K aktuálním tématům, která hýbou zdravotnickou politikou, zatím na rozdíl od odborářů moc slyšet nebyla. Nový předseda České lékařské společnosti internista Štěpán Svačina to chce změnit.
E15: Jak je na tom české zdravotnictví z hlediska řízení a organizace?
Kolem roku 1990 by mě vůbec nenapadlo, že to v roce 2015 bude tak špatné. Průměrný pacient je určitě léčen dobře, nové metody se k nám dostávají, ale odehrává se to za takové podivné, až virtuální situace. V nemocnicích se ve velké míře platí ročními budgety a pacient, který přijde v prosinci, je na tom hůř než ten, který se do nemocnice dostane v únoru. Primárním zájmem z hlediska ekonomiky je ustálený stav. Všichni v samostatných ordinacích i v nemocnicích vědí, jak to udělat, aby se příští měsíc, příští rok přežil. To ale není reálným obrazem toho, co pacient potřebuje. Když se v konkrétním chorobopisu podíváte, co se s tím člověkem odehrálo, mnohdy zjistíte, že to nebylo správné a efektivní. Bavíme se o pacientech, kteří k nám do fakultní nemocnice dorazí, a my se divíme, kolik času se předtím promarnilo, kolik vyšetření se udělalo zbytečně. Vyhodnocení konkrétního jedince a jeho osudu včetně toho, kolik to stálo, je jediný správný trend.
E15: Co konkrétního vás třeba pálí?
Kauza fakultních nemocnic. Přijde mi nepochopitelné, že něco takového může trvat 25 let. Je systémovou chybou, že ministerstvo zdravotnictví, místo aby chystalo reformy a koncepce zdravotnictví, přímo řídí nemocnice a ústavy, celkem kolem padesáti institucí. Tak to nikde ve světě není. Nemocnice mají být nezávislé, nepotřebují řízení z ministerstva. V kterém jiném rezortu něco takového je? Možná muzea nebo divadla, ale i tam je to sporné. Proč by nemohla být fakultní nemocnice zařízením vysoké školy? Jako má zemědělská univerzita školní pozemek a pole, může mít lékařská fakulta svou nemocnici.
E15: Může něco vyřešit nový zákon o neziskových nemocnicích, který se chystá?
Ztratil jsem přehled, která varianta je aktuální. Podstatné je vyřešit zaměstnanecké poměry. Lékaři ve fakultní nemocnici mají dvě pracovní smlouvy, s nemocnicí a s univerzitou. Všichni důležití lidé, kteří v nemocnici pracují, jsou placení ministerstvem školství, ve zdravotnickém provozu pracují jakoby zadarmo a přitom rozhodují o nejdůležitějších věcech. Jako by v továrně byla část zaměstnanců sice podřízená řediteli, ale placená někým jiným. Je naprosto jasné, že taková věc nemůže fungovat. Řešení přitom existují, nemusí být ani složitá.
E15: Podle ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka se mají platy zdravotníků v neziskových nemocnicích řídit tabulkami. Co si o tom myslíte?
Jestli se v posledních 25 letech mluvilo ve zdravotnictví o něčem pozitivním, byly to smluvní platy, ze kterých má strach odborářská část lékařů. Některé české nemocnice jsou totálně rozložené. Chytří mladí lékaři odcházejí do zahraničí. Když odejdou z nějaké nemocnice všichni anesteziologové do Německa, jediný způsob, jak zajistit operace, je přeplatit je smluvním platem.
E15: Velké pražské nemocnice mají jiné problémy. Na začátku roku se ukázal problém s nedostatkem lůžek pro akutní pacienty, na interní klinice Bulovky leželi někteří pacienti na chodbě na nouzových lehátkách i dvanáct hodin a čekali, než někdo na normálním lůžku zemře. Jak to vypadalo na vaší interní klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici?
V období na začátku ledna se odehrálo něco divného, akutních lůžek najednou bylo málo. Mohly v tom sehrát roli i zrušené poplatky. Vznikla krizová situace. U nás sice pacienti neleží na chodbách, ale řeší se to odsouváním plánovaných výkonů. To je také strašně špatně, když lidé, kteří jsou vážně nemocní, nemohou být ošetřeni v rozumném horizontu.
E15: Proč nebyl nikdo schopen pražské zdravotnictví zatím lépe zorganizovat?
Před jedenácti lety jsme vymysleli spojení tří pražských fakultních nemocnic, Thomayerku, Bulovku a Všeobecnou nemocnici řídil jeden ředitel. Následující ministryně zdravotnictví to ale zrušila. Myslím, že ta myšlenka byla správná. Zmizely by naschvály, které si dnes nemocnice mezi sebou dělají. Každé ráno slyším referenci o nějakých dvaceti třiceti přijatých pacientech, proto vím, jak zbytečně cestují po nemocnicích. V posledním roce se to sice výrazně zlepšilo, ale pořád je snaha nepřijmout pacienta velká. Kdysi jsem řekl, že první, co by se mělo v pražském zdravotnictví udělat, je zbourat zeď mezi Thomayerkou a IKEM a mezi Homolkou a Motolem. To je asi nejdůležitější. Nemocnice může fungovat jen jako komplexní. Měla by mít odpovídající kapacitu, a to výzkumný ústav nemá.
E15: Mluvilo se i o tom, že by si některou nemocnici vzala pod sebe Praha.
Proč by to Praha dělala? Právě proto, že se zdravotnictví nedokázalo za těch 25 let zorganizovat. Kdyby byly nemocnice nezávislé, nebyly přímo řízené ministerstvem, bojovaly o každého pacienta, neodmítaly ho, problém by neexistoval. Ten vzniká tehdy, když se některý pacient hodí více, jiný méně a některý pacient je ztrátový. Zdravotnictví, v němž je některý pacient pro nemocnici ztrátový, je špatné.
E15: Zabýváte se mimo jiné léčbou cukrovky, která je nejen ekonomicky stále významnějším onemocněním. Jde na ně zhruba desetina výdajů zdravotního pojištění. Věnuje se diabetu dostatečná pozornost?
Diabetes je onemocnění, kterému jde do velké míry předejít. Vzniká, protože lidi špatně žijí. O tom, co je to cukrovka, přitom běžní lidé nevědí nic. Před nějakými pěti lety jsem byl požádán o recenzi knihy o výchově ke zdravému životnímu stylu pro žáky víceletých gymnázií a základních škol. Oficiální učebnice. Tu knihu napsali čtyři pedagogové, nerevidoval ji ani jeden lékař. Z medicínského hlediska by se dala červeně potrhnout tak z 60 procent. Z hlediska prevence nemocí typu diabetes tam není nic rozumného. Tím to začíná.
E15: Co by se ještě mělo zlepšit?
Pacienti mají mnohem lepší prognózu, když se nemoc v zárodku zlikviduje. Když léčíte včas, snížíte náklady na komplikace, které mohou přijít. Tak tomu ale není a pacient kolikrát přichází s rozvinutými diabetickými komplikacemi. S diabetem souvisí výskyt nádorů, kardiologické operace, mozkové příhody, se vším, co to stojí. Proto je nezpochybnitelná role praktických lékařů. Běžná péče o diabetiky, předepisování léků, by měla zůstat na nich. Jenže praktický lékař smí psát diabetikovi určité nebezpečné léky, ale bezpečnější ne. Jenom proto, že jsou dražší. Předepisování léků pro diabetiky by se mělo maximálně uvolnit.
E15: Na léčbě diabetu je mimořádné, jak snadno lze kontrolovat kvalitu a výsledky léčby podle jediného vyšetření. Využívá se to?
Snažíme se a vycházejí nám z toho zvláštní výsledky. Hodnota glykovaného hemoglobinu (takzvaný dlouhý cukr – pozn. aut.) v krvi jasně prokáže za tři měsíce zpátky, jak na tom pacient je. Ukázalo se, že křivka výsledků je u českých pacientů naprosto nelogicky dvouvrcholová. Očekávali jsme normální rozdělení hodnot. Pravděpodobně je to tím, že některé léky jsou pacientům dostupné, až když jsou v horším stavu. Vypadá to, jako by se čekalo, až bude pacientům hůř, aby byly komplikace, pak teprve se něco udělá a ono je jim zase lépe. Podle této statistiky vidíte, že péče v Česku asi nebude ideální.
E15: Podle posledního výzkumu klesl počet obézních. Začne klesat i počet diabetiků?
Je to složitější. Spojitost obezity a diabetu je důležitá, ale přeceňovaná. Průměrný diabetik není vysloveně tlustý, má jen nadváhu. Diabetes je dán především českou stravou a ne všechny potraviny, které jdou na tloušťku, způsobují diabetes. Nejvíc takzvaně druhotně zpracovaná masa, uzeniny, fastfoody, paštiky. To by měl vědět každý, bohužel tomu tak není. Štˇestí že alespoň padl mýtus dia potravin a toto označení už je zakázané.