Nejdále ze všech krajů v transformaci zdravotnictví je Středočeský kraj, který tuto oblast považuje za absolutní prioritu. Hejtman kraje Petr Bendl (ODS) je jedním z nejviditelnějších kritiků současného stavu českého zdravotnictví.
„Stát rezignoval na systémová řešení nahromaděných problémů. Místo toho jsme svědky neustálé improvizace a populistického zlehčování neutěšeného stavu,“ říká hejtman mimo jiné v rozhovoru pro Středočeské listy.
* Pane hejtmane, v čem spočívá transformace středočeského zdravotnictví?
Na úvod musím říct, že sama transformace není absolutní lék na řešení bolestí českého zdravotnictví jako celku. Transformace v našem pojetí znamená především snahu omezit nekompetentní a populistické zásahy ministerstev zdravotnictví a financí do ekonomiky nemocnic na straně jedné a na straně druhé je cestou k posílení motivace a odpovědnosti.
Transformace krajského zdravotnictví tak spočívá především v přeměně velkých nemocnic na akciově společnosti, v prodeji nebo pronájmu (privatizaci) malých nemocnic a zkvalitnění práce a vybavenosti rychlé záchranné služby.
* Proč vlastně začal kraj měnit nemocnice v akciově společnosti?
Po analýzách, které jsme provedli, bylo zřejmé, že pokud neprosadíme v předlužených nemocnicích, převedených od státu, razantní změny, dojde za čas ke zhroucení zdravotní péče ve Středočeském kraji.
Peníze na udržování dlouhodobě se zvyšujícího deficitu hospodaření zdravotnických zařízení nemáme. Očekávali jsme, že po převodu těchto zařízení ministerstvo zdravotnictví předloží nějakou systémovou koncepci, která bude zohledňovat nový stav, nicméně žádné jsme se nedočkali. Museli jsme proto začít okamžitě jednat.
Odhalili jsme řadu příčin zadlužení krajských zdravotnických zařízení: za prvé vláda zvedala populisticky mzdy, aniž by tomu odpovídaly příjmy nemocnic, za druhé kvalita managementu nebyla v některých případech na potřebné úrovni, za třetí hospodaření nemocnic fungovalo „systémem“, když peníze dojdou, tak se vždycky „někde“ seženou, a za čtvrtě zdravotní pojišťovny platily a platí za své pojištěnce zdravotnickým zařízením s čím dál větším zpožděním.
Proto jsme hned po převedení na kraj vypsali výběrová řízení na ředitele nemocnic, abychom zkvalitnili práci managementů. Zároveň jsme se rozhodli transformovat velké krajské nemocnice na akciové společnosti, protože na ně se nevztahují vládní mzdové předpisy, a můžeme tudíž mzdy zvedat jen v závislosti na zvýšení příjmů zdravotnických zařízení.
* Co chcete dělat s menšími zdravotnickými zařízeními? Budete je přeměňovat po vzoru klíčových nemocnic v akciově společnosti?
Menší zdravotnická zamění chceme pronajmout nebo prodat. Náš záměr se nám však zákonem pokusili překazit vládní poslanci, kteří, ač sami recept na finanční stabilizaci zdravotnických zařízení nemají, odmítají další pokračování transformace zdravotnictví v krajích.
Je smutné, že stát na kraje zadluženě nemocnice převedl, zbavil se tak své odpovědnosti za špatný stav, a nyní se nám snaží bránit v řešení této krize.
Abychom mohli v transformaci a privatizaci pokračovat, vložili jsme všechna tato zařízení do již existujících akciových společností, což jsme stihli rozhodnutím zastupitelstva ještě před účinností blokačního zákona. Nyní budeme, byť se zdržením, pokračovat. Prodej či nájem částí podniků akciových společností zákon nezakazuje.
Rád bych ale upozornil, že celá tato „politická“ kauza má v sobě jeden zvláštní paradox. Ministerstvo zdravotnictví chce na jedné straně prostřednictvím nového zákona bránit krajům v transformaci a privatizaci zdravotnictví a na straně druhé již samo od roku 2003 privatizuje lukrativní části státních fakultních nemocnic!
Proti privatizaci jako takové nic nemám. Podle mého názoru bude ve fakultních nemocnicích jen ku prospěchu pacientů. Ovšem pokrytectví ministerstva bije do očí.
* Ředitelé nemocnic si unisono stěžují, že zdravotní pojišťovny - a hlavně VZP - dlouhodobě zpožďovanými platbami za zdravotní péči ohrožují ekonomickou stabilitu. Co s tím?
Mluvíme o skutečně velkém problému. Zpožďování plateb ohrožuje provoz všech zdravotnických zařízení v zemi. Jde o systémový problém, který vláda rozhodně nevyřeší jednorázovými opatřeními, kosmetickými přesuny finančních částek či personálními změnami - a to třeba i na úrovni ministrů.
Bez jasné vize změn celkového systému financování se bude zdravotnictví dál potácet v nejistotě a nestabilitě. Ukazuje se, že socialistická vláda je v pasti svých předvolebních slibů. Tím, že bylo řešení situace odkládáno, je jasné, že díry v lodi jménem zdravotnictví jsou nejen větší, ale že jejich oprava bude také mnohem dražší než před čtyřmi lety.
* Není jedním ze systémových řešení, jak zásadně změnit systém financování zdravotní péče, větší finanční účast pacientů?
V jistém smyslu slova již spoluúčast pacienta v ČR existuje. Jen vláda dělá, že ji nevidí, aby ji nemusela zdůvodňovat. Mám pocit, že má-li se něco změnit, je určitě prostor v platbách ve zdravotnických zařízeních za nezdravotní služby, jako např. stravu či použití prádla.
Pokud se týká plateb za zdravotní péči, mohu uvést příklad, který mi nedávno řekl jeden můj známý. Říkal: „Jsem ochoten přispět z mého pojištění každému na léčení leukémie, ale chřipku nebo rýmu ať si zaplatí každý sám.“ Myslím, že principiálně to není špatný názor.
Nemá cenu si cokoli nalhávat - větší finanční účast pacientů jednou přijde. Je jen otázkou, kdy. Čím později se to stane, tím dražší to samozřejmě bude. Nyní se nacházíme v situaci, kdy kraje dokázaly na svých územích zachránit, co se dá, ale bez aktivního a odpovědného přístupu státu samozřejmě nelze změnit systém jako takový.
* Nehrozí, že by sociálně slabší skupiny obyvatelstva při větší finanční účasti pacienta na kvalitní péči neměly?
Účast pacienta v normálně nastaveném systému neznamená, že by sociálně slabší člověk neměl nárok na kvalitní zdravotní péči. Mělo by platit, že každý pacient je v první řadě sám odpovědný za své zdraví a otázka financování zdravotnické péče mu není lhostejná.
Teprve ve chvíli, kdy není schopen se z jakéhokoliv důvodu spolupodílet na úhradě lékařského úkonu či na platbě za léky, nalezne pomoc v sociálním systému. Rozpočet zdravotnictví ale rozhodně nemá suplovat sociální systém. České zdravotnictví je v tomto směru odstrašujícím příkladem.
* Vraťme se na závěr k nemocnicím, které kraj transformoval v akciové společnosti. Jaké tam jsou patrné konkrétní pokroky?
Díky novému racionálnějšímu modelu hospodaření si tyto nemocnice mohou dovolit postupné vybavování moderními přístroji. V některých probíhají důkladnější stavební úpravy, které mají za cíl poskytnout pacientům vyšší komfort atd.
To vše jsou důkazy, že nemocnice ve formě akciové společnosti je plně životaschopná. A toto, pokud vím, platí ve všech krajích. Děsivě předpovědi socialistických kritiků transformace o ohrožení zdravotní péče se tedy nenaplnily.
Právo