Vědci z Masarykovy univerzity během procesu tzv. entózy sledovali, jak spojením dvou nádorových buněk vznikla superbuňka – buňka uvnitř buňky. Tento mechanismus byl známý již dříve. Americký biolog Michael Overholzer, který entózu objevil a pojmenoval, v laboratorních podmínkách nádorovým buňkám prsu zabránil ve vzájemném „polykání“. Když to udělal, buňky se začaly množit desetinásobně rychleji. Proto se donedávna předpokládalo, že pokud k entóze v nádorech dojde, jedna z buněk zanikne nebo je izolovaná, a organismus se tak vlastně proti onemocnění účinně brání.
Brněnští badatelé ale zjistili, že superbuňka může v izolaci přežít. Při kontaktu spolu navíc obě buňky spolupracují, využívají svých nejlepších vlastností k přežití alespoň jedné z nich. Ta je pak schopna odolat všem dostupným možnostem léčby i útokům imunitního systému. Právě proto se některým lidem rakovina v podobě metastáz vrací.
Tři procenta pravděpodobnosti
Buňka je základní stavební jednotkou všech organismů kromě těch nebuněčných. Je velmi malá, její velikost se pohybuje v mikrometrech. Pro pozorování buněk je tedy nutné špičkové mikroskopické zařízení. Brněnští badatelé měli po celé tři roky svého výzkumu k dispozici špičkový holografický mikroskop, kterých není ve světě ani desítka. Díky němu vědci viděli čistý, detailní obraz s velkým rozlišením bez potřeby obarvovat vzorky a znehodnocovat je. Světově unikátní je tento přístroj také proto, že pozorovatel může dlouhodobě sledovat pohyb a přesuny buňky.
„Udělali jsme několik desítek dvoudenních časosběrných experimentů. Současně jsme ve dvouhodinových intervalech prováděli pokus standardními molekulárněbiologickými a biochemickými metodami. Zkoumali jsme, jak se budou buňky chovat ve velmi stresovém prostředí v přítomnosti látky, která funguje podobně jako chemoterapie. Zjistili jsme, že mezi nádorovými buňkami existuje tříprocentní pravděpodobnost změny v buňku, která později může obnovit rakovinné onemocnění na jiném místě organismu. Pokaždé tedy k entóze nedojde nebo při ní skutečně jedna z buněk zahyne,“ doplnil další z vědců RNDr. Jan Balvan. Poznatky výzkumného týmu Masarykovy univerzity uveřejnil na konci loňského roku prestižní vědecký časopis PLoS ONE.
Jiná realita
Podle imunologa prof. Václava Větvičky z oddělení patologie na University of Louisville si v oblasti léčby rakoviny veřejnost zvykla na optimistické zprávy o tom, jak je objevená terapie nová, skutečně převratná, že léčba je již za dveřmi a jak vynikající byly klinické zkoušky.
„Z brněnského pracoviště Masarykovy univerzity teď ale přišla zpráva přesně opačná, pesimistická. Bylo objeveno nové chování buněk, kvůli kterému vznikají rakovinné buňky prakticky nezničitelné. S veřejností by tato zpráva mohla poněkud otřást. Nemocní by to mohli brát jako důkaz, že je vlastně zbytečné se snažit léčit, že rakovinné buňky totiž stejně nezničí ani ta nejagresivnější léčba,“ říká profesor Větvička. Podle jeho slov ale nemusí být nutně tak zle. „I když se jedná o velice solidní práci, ve vědě platí, že jedna publikace znamená žádnou publikaci. Teprve když jich je několik, a především když výzkum někdo nezávisle zopakuje, pak se s největší pravděpodobností jedná o důležitý objev. Za druhé vědci pracovali s rakovinou prostaty a zatím neexistuje žádný důkaz o tom, že by se jednalo o krok, který zvládnou všechny nádorové buňky. Navíc tyto pokusy nepochybně nastartují zcela nové odvětví výzkumu zaměřené na nové potenciání strategie, které by právě tomuto jevu zabránily. Takže objev je to nepříjemný, ale důvod k panice to rozhodně není,“ uzavírá prof. Václav Větvička.
Základní tým Michala Masaříka: (zleva) Jaromír Gumulec, Martina Raudenská, Michal Masařík a Jan Balvan
V průběhu 20. hodiny začíná proces tzv. entózy, buněčného splývání. Nádorové buňky v okolí jsou již neživé.
V průběhu prvních 20 hodin působení agresivní léčby dochází k postupné smrti buněk na okraji zorného pole, dvě buňky uprostřed spolu „komunikují“ prostřednictvím výběžků buněčné membrány.
Splynutím dvou buněk procesem entózy vzniká vícejaderná buňka. Ta dokáže přežít v nehostinném prostředí výrazně déle než okolní buňky.