Rozhovol se šéfem Odborových svazů Jiřím Schlangerem
EURO: Necelých osm milionů korun za nemocnici v Brandýse. Není to trochu málo?
SCHLANGER: Nejde vycházet z účetní ceny. Jsou to transformované nemocnice, majetek je příspěvkových organizací, kde se neodepisovalo, takže jde o ceny v době vypořádání. A ty se liší podle toho, jakou činnost v majetcích chcete provozovat. Jeden zájemce si nechal zpracovat více alternativ. A ukázalo se, že ceny nemovitosti se velmi lišily právě z hlediska toho, co tam chce v budoucnu mít. Je-li tam břemeno veřejné zdravotní péče, je cena jiná, než když tam není, a to až o desítky milionů korun.
Druhá věc je, že to byla soutěž. Bere ten, kdo dá více. A ukázala se zajímavá věc. Shodovaly se cenové nabídky subjektů, které působí ve zdravotnictví. Když to byli zájemci, kteří podnikají jinde, tak ti sice nabídli vyšší ceny, ale projekty zase byly neadekvátní. Například chtěli udělat z malé upadající nemocnice téměř kardiocentrum.
EURO: Podle čeho jste tedy rozhodovali, když cena nehrála hlavní roli?
SCHLANGER: Kritérií bylo pět. Z toho dvě jsme nemohli ovlivnit v hodnocení: cenu a investice. Tam se rozhodovalo podle jejich výše a vzájemného poměru. Zatímco u ostatních se stanovilo pořadí pomocí obodování. Cena rozhodovala z 30 a výše investic z 20 procent, kvalita projektu a rozsah zdravotní péče byly za 30 a zaměstnanost za deset procent, a to, jak projekt zapadá do koncepce krajské, také za tolik.
V komisi byla poměrně shoda, protože zdravotní pojišťovny i my odbory ty věci dobře známe. Výhodou bylo, že nemáme žádný srdeční vztah k těm nemocnicím, takže tam byla velmi chladná úvaha o jejich perspektivě a do rozhodování nevstupovala politika.
EURO: Proč jste do toho vlastně šel a rozhodoval, která nemocnice komu půjde?
SCHLANGER: Kvůli Hořovicím. Zaměstnanci nemocnice odbory požádali, abychom se v tom angažovali. Šlo nám o transparentnost celého procesu. A kdyby se tam objevila nějaká levárna, budu první, kdo bude řvát, a doktor Rath mi nemusí napovídat.
EURO: Co podle vás bude s prodanými nemocnicemi za pět let, kdy skončí garance na veřejné zdravotní služby?
SCHLANGER: Po pěti letech se už s nimi může stát cokoli. Byl bych raději, kdyby garance byla deset let, ale vývoj zdravotnictví je tak dynamický, že tou dobou můžeme být úplně jinde. Jistou zárukou toho, že se tam zdravotnictví udrží, je, že ti, kteří vyhráli, v něm podnikají dlouhodobě. A bude-li jim k tomu, aby plnili závazek veřejného zdravotnictví, stačit polovina majetku, je to v pořádku. Proto se privatizuje. Když to kraj sám neumí využít a říká, že se postará o pět nemocnic, do kterých dá dvě miliardy korun investic, tak ať na tom ostatním participuje soukromý sektor. Budou-li noví majitelé schopní, může se jim ona investice vrátit na ostatních budovách, ale ne na zisku z provozování zdravotnictví. Tam je ziskovost malá. Když totiž vezmete tříprocentní roční růst výnosů z pojistného, pak s tím žádnou velkou ránu neudělají.
EURO: Chcete říct, že se model privatizace a la střední Čechy dá zvolit i pro ostatní kraje?
SCHLANGER: Jediné, co si troufám říct, je, že se tady kraj zachoval svébytně. Zpracoval vlastní koncepci zdravotnictví, přestože nebyla ta státní, a politicky ji chce obhájit. Je to chování, které nemá žádné alibismy. Přitom si na sebe ušil bič. Neprojeví se to v těchto volbách, ale radní nejsou tak staří, a to včetně hejtmana, a proto ponesou politickou odpovědnost a vrátí se jim to jako bumerang, když se to nepovede.
EURO