Naše tělesné rozměry doznaly velkých změn. Člověk se mění nejen v řádech tisíců let. K tomu, abychom vypadali jinak než naši prapředci, totiž stačilo jen několik desetiletí.
Připadají-li nám jako z jiného světa lidé z dobových fotografií z počátku dvacátého století, pak to není jen tím, jak se česali, líčili či oblékali. Podstatně se od nich totiž lišíme v mnoha antropologických ukazatelích: máme jiný tvar hlavy, odlišné tělesné míry a především předky značně převyšujeme.
Rostou do nebe
Češi se začali výrazně měnit v druhé polovině dvacátého století a mění se dál. Mnoho dobrého nám to ale nepřináší. Řada věcí, které dnes tvoří nezbytnou součást života, už nám je totiž malá. Každých deset let se tělesná výška české populace zvyšuje v průměru o jeden a půl až dva centimetry. Kdyby to šlo takhle dál, za sto let by průměrná česká žena měřila kolem metru osmdesáti a průměrní muži by měli bez několik centimetrů dva metry. Vzrůst čtrnáctiletých chlapců od roku 1951 poskočil o devět a u dívek o sedm centimetrů, přičemž v posledních letech rostou rychleji zejména mladší děti. A tak zatímco čtyřicetiletý otec měří zhruba 173 centimetrů, jeho osmnáctiletý syn se na něj dívá z perspektivy 179 centimetrů. „Tělesná výška člověka se měnila během staletí a tisíciletí. Jedna z teorií dokonce říká, že ke zvyšování, popřípadě snižování postavy docházelo ve vlnách, přičemž křivka je podobná sinusoidě,“ říká antropolog Pavel Bláha z Přírodovědecké fakulty UK. S trochou nadsázky tak lze říci, že se příliš nelišíme od pravěkého lovce mamutů, protože výška vzpřímeného těla i tvar hlavy jsou s těmi našimi téměř totožné. Ani kníže Václav nebyl žádný skrček; v přemyslovské době činila průměrná výška obyvatelstva 155 centimetrů, on však měřil dokonce 185 centimetrů. Zato lidé z dob pozdějších by nám možná připadali jako trpaslíci. Do brnění, která jsou vystavena na hradech, by se dnes sotva vešel dvanáctiletý kluk. Jak experti změnu tělesné výšky ve vlnách vysvětlují? Tento tělesný parametr je podle nich dán asi ze sedmdesáti procent geneticky, výškou otce a matky. Ve zbývajících třiceti procentech se na něm podílejí vnější vlivy, které byly v historii lidstva buď více, nebo méně příznivé. Právě druhá polovina minulého století vytvořila pro růst člověka dobré podhoubí: zlepšila se například zdravotní péče, vymizely některé vážné nemoci, zkvalitnila se výživa.
Chytrá města
Velkou roli sehrál také rozvoj měst. „Venkovský život byl vždy pomalejší, klidnější, více závislý na přírodě. Města naopak proces růstu urychlují, protože více mobilizují nervovou soustavu,“ podotýká univerzitní antropolog Josef Wolf. S výškou postavy navíc přímo souvisí vzdělání. Rodiny s vysokoškolským a středoškolským vzděláním jsou to tiž v průměru vyšší než rodiny se vzděláním základním. Vzdělanější vrstvy se přitom koncentrují právě ve městech. „Když budete hledat nejvyšší lidi v republice, musíte jet do Prahy a v Praze zajít mezi vysokoškoláky. Mezi nimi jsou to lékaři a tělocvikáři,“ vypočítává Wolf a dodává: „Tělocvikáři sportují, takže ti mají pohybové předpoklady, lékaři zase disponují optimálními vědomostmi.“ Obecně platí, že vzdělanější lidé poskytují svým potomkům kvalitnější zázemí, díky němuž pak organismus lépe prospívá. „Je to jako s kytkou. Budete-li ji zalévat, hnojit a okopávat, tak vyroste velká, protože jí to svědčí. U lidí je tomu obdobně, ačkoli se to nerado slyší,“ srovnává Jana Vignerová z pražského Státního zdravotního ústavu, zkoumající zdraví populace. Až do 80. let dvacátého století existovaly rozdíly v průměrné tělesné výšce i v rámci Československa. Česká populace byla vyšší než moravská, moravská zase převyšovala slovenskou. Antropologické výzkumy jdou ještě dále: z Čechů byli nejvyšší Severočeši, následovali je Středočeši, kteří byli vyšší než Jihočeši. „Rozdíly nám ještě potvrdily výzkumy z roku 1985, avšak pouze u dospělých jedinců vyšších věkových kategorií,“ uvádí antropolog Bláha. Další šetření v roce 1996 už ukázalo, že tento model prakticky vymizel. Od té doby se totiž obyvatelstvo promíchalo a mladší generace dětí ze zemědělských rodin své vrstevníky z měst dohánějí. Souvisí to s tím, že také z venkova pomalu mizí drsnější život a omezují se zemědělské práce. Výzkumy z některých dalších evropských zemí ukazují, že se tělesná výška nezvyšuje donekonečna, a ani u nás nebude růst pokračovat takovým tempem. „Nabízí se zde vysvětlení, že už byly vyčerpány faktory, které pozitivně ovlivňují tělesnou výšku, včetně genetických,“ odhaduje Bláha.
Nechte na hlavě
Těžko tedy dále porostou Holanďané, kteří patří mezi nejvyšší Evropany. Češi, stejně jako Maďaři či Poláci, se řadí mezi průměrně vysoké. Náskok západu začali dohánět Japonci. Podle údajů japonského ministerstva školství se průměrná výška jedenáctiletých japonských dětí za posledních padesát let zvýšila o čtrnáct centimetrů (viz. graf). Především v druhé polovině minulého století se nám přetvářel i tvar hlavy, začala se zužovat a prodlužovat. „Antropologická studie z roku 1995 ukázala, že to bylo výraznější zejména v posledních dvaceti letech,“ uvádí Bláha. Ke stejným závěrům došli v Německu, Maďarsku a Polsku, avšak například oproti Polákům u nás byly změny lebky dvojnásobně rychlé. „Proč se tak děje, ještě nevíme, kromě řady dalších faktorů to ale možná také souvisí se změnou tělesné výšky, avšak dosud to nemáme potvrzeno,“ soudí antropolog Bláha. Podle nedávných informací z antropologického oddělení Národního muzea se zvětšují hlavičky novorozenců, přičemž tento trend odborníci pozoru jí už od šedesátých let. Naneštěstí také zaznamenali, že se této vývojové novince zatím nepřizpůsobují rozměry ženské pánve, a tak je možné, že bude přibývat žen rodících císařským řezem. Zatímco dříve vypadala lebka novorozence při pohledu z ptačí perspektivy jako tvar blížící se kruhu, dnes se nejčastěji rodí děti, jejichž hlavička má tvar oválného elipsoidu. S mozkem však zůstává vše při starém. Jeho kapacita se nijak nemění a odborníci upozorňují, že velikost mozku ani nemusí mít na inteligenci vliv. „Samozřejmě, pokud má někdo méně než tisíc kubických centimetrů, pak to hraničí s debilitou. Na druhou stranu například Turgeněv či Darwin měli objem mozku 2400 centimetrů kubických. Obecně platí, že záleží spíše na rozvoji šedé kůry mozkové,“ konstatuje Bláha. To potvrdilo i dva roky staré zkoumání mozku Alberta Einsteina. Váha a míry jeho nástroje myšlení se shodovaly s rozměry průměrného člověka. V budoucnu nám pravděpodobně zmizí zuby moudrosti a v ústní dutině zbude jen osmadvacet zubů. „Poslední stoličky díky přípravě stravy nepotřebujeme. Lidé, kteří dnes nemají zuby moudrosti, jsou lidmi budoucnosti, protože nám ukazují, jak budeme vypadat,“ dokládá antropolog Josef Wolf. Souběžně se zvyšováním postavy se mění další tělesné proporce. Statisticky silnějšími než jejich předchůdkyně z konce devatenáctého století se například stávají současné ženy. Podle studie německého Ústavu pro oděvní psychologii je rozdíl markantní především v horní části postavy. Zjištění bylo velice podstatné pro oděvní průmysl, zejména pro výrobu prádla, podprsenek a korzetů. Ukázalo se totiž, že více než třetina žen nosí příliš malé podprsenky.
Patálie s oblékáním
Obdobná zpráva přišla z Velké Británie. Také tady dokázali, že se horní objem ženských těl zvětšuje. Podle tamních expertů mají Britky dokonce o 11,25 centimetru větší obvod prsou než v roce 1920. Průměrná velikost košíčků podprsenek vzrostla z velikosti B na C. Úměrně tomu se rozšiřují boky a pasy. V roce 1920 ženy měřily v pase 55 - 60 centimetrů, dnes to je 71 - 75 centimetrů. O deset až patnáct centimetrů nabyl i obvod hýždí. O příčinách, proč jsou ženy stále vyvinutější, zatím odborníci jen spekulují. Jednou z nejčastějších tezí a také nejjednodušším vysvětlením je především nedostatečná tělesná aktivita. Univerzitní antropolog Bláha však dodává: „S tělesnou aktivitou to nemá nic společného, tělo zůstává nadále především v délkových a šířkových parametrech proporční, jen absolutní čísla se změnila.“ Jinými slovy: úměrně k tomu, jak jsme povyrostli, se nám změnily i ostatní tělesné míry. Právě změny lidského těla však mnohým lidem přinášejí potíže s oblékáním. Navzdory alarmujícím zprávám o obézních Češích se v dámských velikostech nejčastěji prodává velikost 40. Před dvaceti lety ženy přitom nejvíce kupovaly šaty odpovídající dnešnímu číslu 42. Do jisté míry to potvrzuje antropologickou teorii, že se tělo Čechů zeštíhluje a prodlužuje, takže co se týče oblečení, nejvíce jsou potřeba oděvy na vyšší, a nikoliv na tlustší postavy. „Odpovědně můžeme konstatovat, že od sedmdesátých let u dívek od patnácti let výše docházelo k zeštíhlování postavy,“ vysvětluje Bláha. Někteří výrobci už nabízejí prodloužené rukávy u košil či kalhoty, u kterých v každém čísle existuje několik různých variant délek nohavic nebo které je možné založit přímo podle délky nohou zákazníka. Obecně ale platí, že sehnat dobře padnoucí oblečení je umění. Z velké míry za to může fakt, že se k nám dovážejí oděvy z ciziny. Italové mají totiž úplně jinou tělesnou konstrukci než Středoevropané. Zmatek při nákupu navíc způsobuje nevyhovující číslování velikostí oděvů, které je v každé evropské zemi jiné. V tomto směru však svítá na lepší časy. V roce 2003 by se mělo označování oděvů v rámci Evropy sjednotit, přičemž čísla nahradí základní písmena S, M, L a X. Veškeré ošacení bude rovněž opatřeno cedulkou s obrázkem postavy, na níž budou vyznačené jednotlivé rozměry odpovídající dané velikosti. Obuvníci by si měli všímat změn chodidel, která se protahují do délky a rovněž mírně rozšiřují. Před třiceti lety si ženy nejčastěji kupovaly velikost bot 37 a muži 40 a 41. Dnes dámy sahají pro boty do regálů nadepsaných číslicemi 38 nebo 39 a pánové nejčastěji hledají boty pod ciframi 42 a 43. „Růst chodidla také souvisí se změnou výšky postavy, přičemž zajímavý je jeho vývoj u hochů v pubertě. Jako by předbíhal výšku, takže kluci mají strašně dlouhé, velké a štíhlé nohy. Délka nohy odpovídá pánské velikosti, avšak tvar nohy ještě spadá do dětské,“ říká Pavla Šťastná z Univerzity Tomáše Bati, zabývající se měřením a změnami lidského chodidla. „Nejvíce vyhovují tvaru nožiček české dětské populace pochopitelně boty českého původu, avšak jejich podíl na trhu je něco málo přes deset pro cent.“ Zbývající obuv se dováží ze zahraničí a její kvalita je mnohdy diskutabilní. Přitom vinou nošení nesprávné obuvi mají ortopedické vady až tři čtvrtiny českých dětí, a to i přesto, že 99 procent dětí se rodí se zdravýma nohama.
H. sedentarius
Člověk sedavý. Označení vymysleli antropologové pro člověka z počátku třetího tisíciletí. „Židle je nejhorší vynález na světě, protože neustálé sezení vede k trvalým deformacím páteře,“ upozorňuje Wolf. S lehkou dávkou ironie se říká, že nejzdravější židlí je barová stolička - dá se na ní sedět obdobně jako v koňském sedle, což prý je ze zdravotního hlediska jeden z mála vhodných způsobů sezení. Nohy totiž nejsou k tělu v pravém úhlu. Sedavý způsob živo ta ostře kontrastuje s tím, jak jsme vyrostli. Nejhůře jsou na tom děti, které mnoho hodin denně tráví ve škole. Často ani nezasunou nohy pod školní lavici a na nízkých židlích se neúměrně hrbí. Není výjimka, že nábytek slouží od první do páté třídy, přičemž za tuto dobu děti vyrostou až o pětadvacet centimetrů. „Vždy je lepší trošku vyšší stolička, protože dítě si může něčím nohy podložit,“ říká Jan Tupý z V ý zkumného ústavu pedagogického, který v programu zdravotně orientované zdatnosti dětí školám doporučuje, aby dbaly na správnou výšku nábytku ve třídách. Na takové inovace ale nejsou peníze. Poslední standardizace školního nábytku se datuje přelomem šedesátých a sedmdesátých let minulého století, od té doby se na rostoucí děti zapomnělo. Přitom rozdíl mezi tělesnou výškou dvou stejně starých chlapců, kteří navštěvují tutéž třídu, může být půl metru! Ani v dospělosti však urostlí lidé nemají vyhráno. Když se posadí v tramvaji, musejí strk at nohy do uličky, protože mezera mezi sedadly je příliš krátká. Stejné je to v autobusech, o letadlech nemluvě. Změny v naší výšce jsou dobře vidět v kinech postavených za první republiky. Uličky mezi jednotlivými řadami jsou tak úzké, že mladíci odcházejí z kina s otlačenými koleny od opěradla, které je před nimi. Velké pohodlí si neužijeme ani doma. Čouhající pánské nohy z konce postele nejsou v českých ložnicích ničím neobvyklým. Lůžka, jejichž délka je dva metry dvacet, se většinou vyrábějí pouze na zakázku a mnohdy se musejí objednávat dlouho dopředu. „Nadstandardní“ délky postelí však jdou podle poznatků prodavačů stále lépe na odbyt. Nejčastěji je pořizují rodiče svým dospívajícím dětem. Postel by měla být zhruba o třicet centimetrů delší, než je výška postavy. Ani tím není problém vyřešen. Mezi nedostatkové zboží patří prodloužené délky peřin či upínací prostěradla. R laxační pohodlnou koupel ve vaně si většina z nás také příliš neužije. Poskládat se do panelákové vany je především pro dospívající mládež obtížné a vana, která má délku 180 centimetrů, už se řadí mezi rozmary zbohatlíků. „Obyčejný dospělý musí přijmout to, co je, byť to současným parametrům nevyhovuje,“ připomíná antropolog Wolf. Přitom řada expertů z oboru říká, že Česká republika má jedna z nejlepších antropologických měření v Evropě. Nemalou měrou k tomu přispěly antropologické průzkumy československé populace před jednotlivými spartakiádami, kdy byly dopodrobna měřeny všechny věkové kategorie lidí. Nezávisle na tom se od roku 1951 dělá každých deset let výzkum dětí a mládeže. Zajímají však jejich výsledky některé z výrobců? „Čas od času zavolá nějaká firma, že by od nás chtěla údaje, ale zaplatit za ně už nechce,“ podotýká Vignerová. Kromě několika málo firem, které mají vlastní výzkumná oddělení, se mnoho společností řídí zastaralými tabulkami.
Člověk budoucnosti
A jak se budou lidé měnit? Antropolog Wolf uvádí, že změny tělesných proporcí potrvají do dosažení rovnováhy a také dokud na to bude stačit genetický potenciál. Experti říkají, že vývoj lidí je v podstatě ukončen a nyní se z dlouhodobého hlediska „jen upravují drobnosti“. Člověk zůstane člověkem. Fantazii se meze nekladou, nicméně přirozenost člověka se prý překročit nedá. Změnu jeho podoby by mohla vyvolat pouze razantní změna životních podmínek, jako je radioaktivita či neuvážené genetické pokusy. Plešatí bezzubí obři, kteří se budou dožívat tří set let, se z nás jinak údajně nestanou.
* * *
Velcí malí (panovníci v cm)
Rudolf II., císař římský (1612) 164
Jiří z Poděbrad, král český (1471) 165
Přemysl Otakar II., král český (1278) 166-8
Přemysl Otakar I., král český (1230) 168
Jan Lucemburský, král český (1346) 170
Karel IV., císař římský (1378) 173
Václav IV., císař římský (1419) 173
Eleonora Habsburská, žena císaře Friedricha III. 142
Kunhuta/Kunigunda, matka Václava II. (1285) 160-2
Proměny v čase: Staří mladí
Být příliš vysoký neznamená to samé jako být zdravý. U dítěte může nadměrná výška znamenat symptom poruchy růstu či předčasné puberty. A tak není divu, že současně s rostoucí tělesnou výškou se posouvá směrem dolů věk dospívání. Podle Světové zdravotnické organizace začíná první fáze puberty u dívek bílé rasy dokonce už kolem sedmi let, u černošek pak v šesti letech. „V tomto věku začne nadledvinka produkovat hormony, jež mají probudit biologický budík v hypotalamu,“ vysvětluje lékařka Jana Heresová z kliniky nukleární medicíny a endokrinologie v Motole. Rychlejší zrání přináší civilizace, a tak pomyslný budík zazvoní dříve u dívek, které žijí ve městech, a později u děvčat z venkova. První menstruace je dnes podle Heresové běžná už v jedenácti či dvanácti letech (v celostátním průměru nastává ve třinácti letech). V současnosti proto není ničím neobvyklým, když do ordinace gynekologa přijde dívka ze sedmé nebo osmé třídy základní školy a žádá hormonální antikoncepci. Přestože je takzvaně „pod zákonem“, může kupodivu antikoncepční pilulky dostat - například jako lék na bolestivou menstruaci. Školačky před sto lety by takové problémy neměly: ženy totiž poprvé menstruovaly kolem šestnáctého roku, generace dnešních padesátiletých žen si odbyla vstup do dospělosti kolem čtrnácti let. „Ovšem zase je potřeba říci, že dříve ženy přicházely do přechodu kolem pětapadesátého roku, dnes už jej mají za sebou v padesáti. Takže příroda období plodnosti posunula pouze na dřívější dobu, ale neprodloužila je,“ upozorňuje endokrinoložka. Ruku v ruce s dospíváním jde duševní zrání, dnešní děti vyzrávají rychleji. Podle Heresové se tu nabízí jedno srovnání: „Naše babičky by nám v oněch šestnácti letech, kdy začaly poprvé menstruovat, ve srovnání s dnešní třináctiletou dívčinou připadaly značně infantilní.“
Historie velikostí
Konfekční velikosti existují asi osmdesát let, za tu dobu se však ani nestačily ustálit, natožpak sjednotit. Móda po dlouhá staletí existovala bez číslování: nebylo to potřeba, protože krejčí nastříhali látky podle zákazníka a nakonec je přímo na něm upravovali tak, aby mu oblečení perfektně padlo. K jedné z mála výjimek patřilo oblékání vojáků, kdy bylo třeba našít oblečení v dostatečném množství. Napoleonova armáda znala velikosti bot, avšak pouze tři - malou (20-23 centimetrů), střední (23-27 centimetrů) a velkou (27 centimetrů a více). Skutečné míry klientů začali krejčí a švadleny brát až na počátku devatenáctého století, kdy se objevil první krejčovský metr. Konfekce, kdy bylo zapotřebí vytvořit standardizované velikosti, se začala šít až začátkem minulého století.
Šaty: Velikost šatů nejprve určovala šířka zad. Dnes se udává podle tří základních obvodů: hrudníku, pasu a boků. Základní velikost byla 38, což znamená 88 centimetrů přes prsa, 66 kolem pasu a 92 kolem boků. Ke každé další velikosti se pak přidávají (nebo ubírají) čtyři centimetry.
Košile: V Evropě se obvykle určuje velikost pánské košile podle obvodu krku. Britové ji však udávají v palcích, proto je zapotřebí britské číslo vynásobit hodnotou 2,54. Někteří výrobci navíc rozdělují i čísla jednotlivých košil například podle toho, zda mají prodlouženou délku nebo rukávy.
Boty: Většina států využívá systém, který se vyvinul z francouzského značení. Jeho základem je délka chodidla Karla Velikého - 32,4 centimetru. Francouzi ji vydělili číslem 0,666. Jeho násobek danou velikostí pak udává délku chodidla - například číslo 42 je 42 krát 0,666, což je 27,9 centimetru. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak například Britové používají číslování od 1 do 13.
Omluvenka na kotrmelec
Přestože rychleji rosteme i vyspíváme, k ideálu urostlého knížete Václava máme daleko. Stará literatura hovoří o Češích jako o statných junácích. „Z dostupných pramenů například víme o jistém Janu Cimburovi, který zvedl žebřiňák i s nákladem. To dnes nikdo nedokáže,“ připomíná antropolog Josef Wolf s tím, že fyzická zdatnost lidstva neustále upadá. Tělocvikáři si stěžují, že jejich svěřenci do hodin tělocviku raději nosí omluvenky, než aby museli šplhat po laně nebo dělat kotrmelce. V rychlostně-silových ukazatelích (například v běhu na krátké trati) jsou na tom české školou povinné děti stejně dobře jako jejich vrstevníci ze západoevropských zemí. „To vypovídá o tom, že díky zdravé výživě mají dobrou svalovou hmotu,“ vysvětluje Jan Tupý z vedení Výzkumného ústavu pedagogického. N a štíru jsou však děti především s vytrvalostí a flexibilitou, tedy pružností těla. Evropské standardy nesplňuje více než polovina dětí, což je dáno životním stylem. Průzkumy z Francie a Německa ukázaly, že nejzdatnější jsou děti, které musejí do školy docházet pěšky dva až tři kilometry. Ruku v ruce s kondicí jde i držení těla, s nímž má potíže dvacet procent prvňáčků, které navíc sužují bolesti zad a hlavy. Během školní docházky počty takto postižených dětí dále narůstají a na konci základní školy už má trable s držením těla a s bolestmi páteře polovina žáků. Přestože většina civilizačních neduhů bývá připisována městským aglomeracím, překvapivě se větší podíl obézních dětí a dětí, které mají nedostatek pohybu, najde na venkově. N a přelomu 80. a 90. let se u nás hovořilo o zavedení třetí hodiny tělocviku, projekt ale zkrachoval na nedostatku peněz. To ostatně není nic nového. Už v roce 1927 učitelé žádali, aby byl tělocvik dokonce šest hodin týdně a aby každá škola měla dvě tělocvičny. Poukazovali na špatnou zdatnost žáků. Za nedílnou součást vzdělání se tehdy považovalo, aby každý uměl plavat, jezdit na kole, bruslit a lyžovat.
Nemění se jen proporce
Psychologové si všimli, že v posledních desetiletích roste inteligenční kvocient dětí. Jak loni spočítal časopis Newsweek, průměrné IQ amerického dítěte poskočilo na škále, kde úroveň roku 1932 znamená 100, o dvanáct bodů. Od roku 1918 pak do roku 2001 o 24 bodů, ve Spojeném království od roku 1942 o 27 bodů, ale např. v Argentině od roku 1964 o 22 bodů. Proměny mozkové bystrosti ovlivňuje pestřejší a individualističtější život během dospívání. Nižšímu počtu potomků věnují rodiče více času, sofistikované elektronické hračky, televize apod. podporují obrazotvornost, hlavolamy a určité videohry posilují analytické myšlení. Okolí a technologicky náročnější prostředí nutí dospívající mozek k intenzivnější činnosti.
Kateřina Svobodová, Týden, 3.6.2002