I když jsme třeba neměli ty správné podmínky pro vlastní vývoj, nyní jsme dospělí a je nutné odpustit těm, kteří nás vychovávali. Oni to dělali, jak nejlépe uměli, a pokud dokážeme odpustit a vydáme se cestou vlastního sebepoznání a seberozvoje, bude se nám dařit lépe. A je také fakt, že vše, co k nám přichází, hodnotíme ve smyslu: je nám to příjemné, nebo nepříjemné?
Před několika lety jsem četla knihu Ermy Bombeckové Jak (ne)zvládnout manželství. Na straně 32 najdete kapitolu s názvem „Když Bůh stvořil matky – 12. května 1974“: Když Dobrý pán tvořil matky, právě se chystal do předčasů šestého dne, když vtom se zjevil anděl a pravil: „Ty se s tím nějak moc nimráš.“ Pán pravil: „Četl jsi pokyny na návodu? Musí být kompletně omyvatelná, ale ne plastiková. Mít sto osmdesát pohyblivých částí… a všechny nahraditelné. Pohon na černou kávu a zbytky. Mít měkký klín, který zmizí, když si stoupne. Polibek, který dokáže vyléčit vše, a to zlomenou nohou počínaje a zklamáním v lásce konče. A šest párů rukou.“ Anděl potřásl hlavou a řekl: „Šest párů rukou? Ani omylem.“ „Ruce by mi nevadily,“ řekl Pán, „ale tři páry očí mít musí.“ „To je standardní model?“ otázal se anděl.
Pán přikývl! „Jeden pár, který vidí skrz zavřené dveře, když se ptá ‚Copak tam, děti, děláte?‘, a přitom už to ví. Další tady vzadu na hlavě, kterými vidí, co by vidět neměla, ale co musí vědět, a samozřejmě jedny vepředu, kterými se dokáže podívat na dítě, jež právě něco zbodalo, a říci ‚Chápu tě a miluji tě‘, aniž by pronesla slovo nahlas!“ „Pane,“ dotkl se anděl jemně jeho rukávu, „ pojď si lehnout. Zítra…“ „To nemůžu,“ řekl Pán, „už jsem blízko stvoření něčeho tak blízkého mně samému! Už mám takovou, která se dokáže sama vyléčit, když je nemocná, dovede nakrmit šestičlennou rodinu půlkilem mletého masa… a dokáže přimět devítiletého kluka stát pod sprchou.“ Anděl pomaloučku obkroužil model matky a vzdychl: „Je moc měkká.“ „Ale tuhá!“ pravil Pán vzrušeně. „Neumíš si představit, co všechno tahle matka dokáže a VYDRŽÍ.“ „Umí myslet?“ „Nejen myslet, ale také zdůvodňovat a dospívat ke kompromisům,“ prohlásil Stvořitel.
Nakonec se anděl sklonil a přejel jí prstem po tváři.
„Tady je škvíra,“ podotkl, „říkal jsem ti, že se snažíš dát do tohoto modelu příliš mnoho.“ „To není škvíra,“ namítl Pán, „to je slza!“ „Na co?“ „Ta je na radost, smutek, zklamání, bolest, osamělost a hrdost.“ „Ty jsi génius,“ pravil anděl.
Pán se zatvářil zasmušile: „To jsem tam nevložil.“ A na další straně autorka píše, když Bůh stvořil muže – otce… Zájemcům o toto pokračování a další velmi zajímavé čtení, například teď na léto, knihu vřele doporučuji. Jsem přesvědčena, že muž a žena tvoří pár a je třeba hledat souznění.
Žijeme v 21. století, století plném napětí, touhy člověka po uznání, nové techniky, což výrazně ovlivňuje i vzájemné lidské vztahy. Chceme mít pokaždé pravdu, chceme, aby druzí věděli, co potřebujeme, a bylo by možné jmenovat sto dalších „ničivých“ lidských potřeb, které jsme se naučili…
Žena vs. muži v pomáhajících profesích
Zamýšlela jsem se nad naší rolí ženy v pomáhajících profesích. Stále jsem hledala, proč nemocní snáze, či dokonce více odpouštějí mužům v naší „ženské profesi“ než nám, skutečným ženám, které dokážou v pravou chvíli najít ta správná slova, najít porozumění, jsou ochotné naslouchat či spláchnout slova, která se v některých okamžicích derou na rty, a my, které máme skutečně rády své povolání, je hořce spolkneme a pak naši blízcí občas odnášejí naše rozladění, protože již nemáme dost sil pro pochopení problémů našich nejbližších… Proč? Očekáváme, že když nás mají rádi, chápou naši obtížnou pozici? Co říkáte, když se vrátíte domů, jak svou rodinu oslovujete, co jim připomínáte, jaké na ně máte nároky? Vzpomínám si, že můj 12letý syn mi jednou sdělil, že by chtěl být můj pacient. A když jsem se ptala proč, dostala jsem odpověď, že bych se ho více snažila pochopit, co právě prožívá, jaká má přání… Muži? Byly okamžiky, kdy jsem nechápala, proč mnozí nemocní více odpouštějí mužským konatelům profese zdravotní sestry jejich nevhodné poznámky. Domnívám se, že role ženy je od nepaměti dána – očekává se, že vždy bude po ruce, dokáže odpustit, pochválit, hledat možnosti, a proto na nás mají nemocní větší nároky než na muže. Možná také proto, že hlavní role ženy je být matkou (i když to není podmínkou, nicméně, nevyberu-li si být matkou nebo tuto roli nemůžu ve svém životě naplnit, stále jsem ženou, ta symbolika být ženou nás naplňuje touhou pomáhat druhým ke svému bytí). A taková metafora – Země – kus z mého já – matka Země, silná, trpělivá, čekající a doufající, že zase bude dobře.
Nemůžeme očekávat ocenění, jednak společnost stále klade další a další nároky, jak má vypadat naše role, aniž by se zamyslela nad tím, že každý z nás je zodpovědný za své zdraví. Já osobně často používám větu, že já jsem zodpovědná za svou roli, která znamená, že hledám možnosti režimového opatření, a za své zdraví jsou zodpovědní sami nemocní. Uvědomila jsem si, že se nezlobí na mne, ale zlobí se na situaci, ve které se najednou ocitli a nevědí si s ní rady. Najednou se jim zhroutil svět, jejich představy, touhy, očekávání… A kdo je nejblíže? Zdravotní sestra, která se musí chtít snažit uchopit ten křehký náhled, pokusit se najít klid. Je to velmi náročné pochopit jinakost druhých, když jsme přesvědčení, že naši nemocní musejí zvládnout situaci, která je náhle
postihla, nereptat, nezlobit se a poslouchat, co se jim doporučuje. Tak mne napadá, vzpomeňte si na vlastní situaci, kdy vám někdo radil, jak se máte chovat, co máte dělat… Jak vám bylo, nepřipadali jste si bezmocní, opovržení…? A to občas naši nemocní prožívají, pokud se snažíme být ti mocní, kteří nejlépe vědí, co nyní mají udělat, jak se zachovat… V tu chvíli by nám měla v našem podvědomí naskočit stará dědičná zpráva, že každý z nás řeší situaci tak, jak ho to naučili rodiče nebo jak byl dosud zvyklý řešit situace. Co pro nás znamená empatie? Je to schopnost vcítit se do situace druhých, chvíli s ním v „tom“ pobýt a pak se vrátit ke své roli pomáhající profese. Znamená to především nehodnotit, nekritizovat, ale pochopit, že druhý člověk může vnímat a vyhodnocovat okolnosti jinak než já, že se možná nenaučil zvládat zátěžové situace jako já nebo to ještě neumí. A když se nám nedaří, cítíme křivdu, ponížení, smutek, je důležité naučit se pohřbít tu část našeho já, které je ponížené, naštvané a já nevím, jaké další pocitové přívlastky vás napadají, aby se narodilo nové já, které je obohaceno touto novou skutečností a ví si s tím rady. Dosáhnout zralosti našeho osobního rozvoje a umět s tím nakládat. Každý z nás by se měl naučit, že nemocný člověk se nezlobí na nás, ale na situaci, ve které se právě nachází, a určitě má představu, jak by péče a léčba měly vypadat. Ale namísto sdělení svých obav nás kritizuje, pomlouvá… Myslím si, že je to fenomén našeho lidství, říkám tomu ničivé lidské potřeby, mít za každou cenu pravdu, vědět, jak by se měl druhý člověk chovat, vědět, co by měl dělat, a… Odpuštění je možnost, jak nedovolit minulosti, aby nám diktovala budoucnost. Je na nás samých, abychom se měli natolik rádi a hleděli budoucnosti vstříc.
Zdravotní i sociální služby v ošetřování přijaly model potřeb podle A. Maslowa. Je to úžasný model, domnívám se, že je využitelnější v americkém prostředí, kde také vznikl a kde si i lidé více uvědomují své pocity a umějí s nimi pracovat ve vlastní prospěch. Osobně jsem přesvědčena, že je žalostně málo těch, kteří si váží sami sebe a dokážou určit vlastní osobní cíle. A my musíme tvořit ošetřovatelské diagnózy či osobní cíle našich klientů, které však oni sami ani neznají a nevědí, co by od sebe měli či mohli očekávat. Spoléhají na to, že to objevíme. A tam je kámen úrazu… Jsme naštvaní, že musíme podávat výkon a stanovit ošetřovatelskou diagnózu či osobní cíl, a pracujeme sami se sebou, aniž bychom dokázali vytvářet otázky pro našeho nemocného a spolu s ním stanovit cíle společného snažení. Já se neptám: „Máte problém s inkontinencí?“, ale kladu otázku: „Jak vám pracuje močový měchýř?“ a dozvím se, že chodí často, a tak se ptám dále: „Co pro vás znamená často?“… Pro mne je to 3–5krát denně, pro něho 20krát… to je pro mne signál, že se jedná o urgentní inkontinenci. A můžeme se zamyslet nad další otázkou: „Co by vaše nohy potřebovaly?“ Odpověď obvykle zní: „Zase chodit.“ Můžete tedy stanovit cíl – naučit se znovu ovládat schopnost chůze. Nevím, zda je správné stanovovat v ošetřovatelství negativum… Ošetřovatelská diagnóza zní „neschopnost chůze“ a náš cíl je „obnovit chůzi“ – plán naučit se sedět, používat berle, zpevnit stehenní svaly… Kam se to ubíráme? Odpověď je na vás. I náš současný ministr říkal, že máme používat selský rozum. To umíme, a tak ho používejme. Stále hledáme vzory v zahraničí. Přitom máme letité vzory v díle J. A. Komenského, jehož myšlenky nejsou doceněny doposud. Přečtěte si jeho knihu, která byla přeložena až v roce 1948 – Obecná porada o nápravě věcí lidských či Vševěda. Dalšími vzory jsou profesor Švejcar a jeho pokračovatel profesor Matějček, kteří již v roce 1944 stanovili potřeby člověka, pravda, sice v pediatrii, ale jsou platné pro celý náš lidský vývoj. A nejsem si jistá, zda z nich nevycházel zakladatel bazální stimulace, jsou totiž totožné, jen mají odlišný výklad.
1. Podněty – náš mozek potřebuje dostávat každou pikosekundu našeho bytí smyslové podněty – co ráda vidím, slyším, cítím, chutnám a čeho se dotýkám… A nezapomínat na šestý smysl – vnímám své tělo v prostoru, kde se nacházím. Podrobně o tom píšu ve své knize Motivační prvky při práci se seniory.
2. Mít svou roli na tomto světě – kdo jsem, odkud přicházím a co chci od sebe a od okolí? Jakých rolí se musím chtít zbavit či jaké přijmout nebo pohřbít?
3. Uznání – dostávám uznání a v jaké formě? Zasloužím si ho? A jak to dělám, abych si ho zasloužila? Pokora je v našem povolání nesmírně důležitá.
4. Otevřená budoucnost – mám se na co těšit? Co na mě ještě čeká? Vím to?
A připomenu dílo E. Berneho, který říkal, že když nás nikdo nehladí, tak nám vysychá mícha. Jaké zisky a výhody mám v přítomnosti druhých? Jeho kniha Jak si lidé hrají, nám napoví.
Své zamyšlení bych uzavřela slovy nositele Nobelovy ceny za mír A. Schweitzera: „Etika lásky k životu žádá, abychom byli lidmi pro lidi.“
O autorovi| PhDr. Dana Klevetová chirurgická ambulance, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)