Co pro vás znamená ocenění v Sestře roku? A jaký význam podle vás tato soutěž má z hlediska profese?
Ocenění v Sestře roku si vážím, vážila jsem si i nominace a postupu do finále. Soutěž by podle mého názoru měla mít daleko větší mediální podporu, a to již od začátku, kdy se zasílají nominace. Z hlediska znovunabytí prestiže profese je to velmi významné.
Dnes a denně vedete kolektiv 80 lidí. Co od nich chcete především? A co jim jde, či naopak nejde odpustit?
Tolik lidí pohromadě pro mě především znamená být dobrý kouč. Být rázná, spravedlivá, pevná v postojích, zásadová. Po lidech chci kolektivní myšlení, umět spolupracovat, nebát se říct vlastní názor. Na takovémto typu pracoviště, jako je urgentní příjem, jde především o umění rychle se rozhodnout, nepanikařit. Pro jednotlivce hrající na sebe tu není a ani nemůže být místo. Od každého vyžaduji férové jednání, respektování ostatních členů týmu, nasazení a profesionální chování vůči pacientům.
Kromě manažerské činnosti máte řadu dalších aktivit, mimo jiné i přednášíte a píšete. Jednou z přednášek je „Urgentní příjem po česku“. Ten vtipný název je narážkou na česká specifika?
Urgentní příjem po česku byla společná čtyřhodinová přednáška. A v názvu byla narážka na to, jak se to dá v Čechách taky udělat. Společně s kolegyní Franzovou a kolegou Válkou jsem seznamovala kolegyně z jiných oborů s tím, co znamená urgentní příjem, jaká jsou pravidla v ostatních zemích (především angloamerického typu) a jak se to dělá „po česku“. V rámci přednášky jsme hovořili i o komunikačních problémech a bariérách mezi jednotlivými zdravotnickými profesemi, o agresivitě na příjmech, o motivačních programech a benefitech pro sestry a záchranáře.
Máte nějaký opravdu hluboký zážitek, který vás v profesi poznamenal, nebo dokonce změnil?
Za 30 let praxe je zážitků mnoho. Některé mnou otřásly, některé jsou úsměvné. Pamatuji si jména a vybaví se mi tváře některých pacientů, kteří prošli mojí profesní kariérou. Když to shrnu, tak převažují pozitivní zážitky, a to mě uspokojuje. S přibývajícím věkem a zkušenostmi samozřejmě člověk mění priority, přichází víc pokory, rozvážnosti.
Dokážete „nenosit si práci domů“?
V době, kdy jsem sloužila a pracovala ve směnách, jsem to dokázala. Dnes pracuji i doma. Jde to asi ruku v ruce s pozicí vrchní sestry. Nápady, myšlenky, úkoly přicházejí i mimo pracovní dobu. Jsem s tím smířená, patří to k funkci.
Co se vám v práci povedlo, co nepovedlo a co ještě chcete udělat?
Jsem velmi hrdá na to, co jsme kolem našeho oddělení dokázali. Od myšlenky k otevření uběhlo 10 let. Poslední rok byl velmi hektický a náročný. Vše i v soukromí se podřizovalo pracovním povinnostem. Jsem pyšná na náš kolektiv. Je v něm síla a bez silného a pevného týmu sester, záchranářů, lékařů i ostatních by to prostě nešlo. A co se nepovedlo? Myslím, že vše je tak, jak má být, a přeji nám všem dalších šťastných 20 let v naší nemocnici.