„No to jsem,“ podivil jsem se převelice a cestou na lékařský pokoj, kam mne kolega nasměroval vyzvednout si avízovanou zásilku, jsem dumal, proč mi Všeobecná zdravotní pojišťovna po dvaceti letech zničehonic posílá prezent.
Ano, pojištěncem VZP jsem odjakživa, respektive od začátku devadesátých let, kdy bylo zdravotní pojištění zavedeno. Konkurence mě nezlanařila: příspěvek na hormonální antikoncepci, lázně či zdravotní pomůcku jsem zatím nepotřeboval a jediný smysluplný bonus, který bych uvítal – totiž výhodnější pojistný tarif za to, že jen odvádím a nečerpám -, se v nabídce žádné pojišťovny nikdy neobjevil, takže nač měnit?
A najednou balíček. V době, kdy VZP (kupodivu ne ostatní zdravotní pojišťovny) lká, že jí došly rezervy, že vázne výběr pojistného, kdy jí hrozí meziroční propad šest miliard, kdy se ruší tisíce nemocničních lůžek, kdy se zvyšují regulační poplatky a doplatky za léky, omezuje se preskripce, zkrátka současný systém financování zdravotnictví se hroutí, v této pro ni nelítostné době si matička pojišťovna vzpomene na svého klienta a pošle mu mikulášskou nadílku. Krásné, milé, lidské gesto, zvlhly mi oči. Co v tom balíčku asi jen bude?
Ve vztahu k pojišťovně jsem se ještě do včerejška považoval za buzerovaného zdravotníka a bez výhrad jsem věřil všem pomluvám, špinícím korupcí prolezlou mafii VZP. Že prý utopila dvě miliardy v mrtvém projektu IZIP, očerňuje ji sám pan ministr; že kvůli nevypověditelným smlouvám bude muset i nadále platit IZIPu pět milionů měsíčně za správu portálu, kteroužto činnost by s prstem v nose zvládli dva ajťáci, papouškují všechna ta zmanipulovaná média; že si vybudovala pobočky jako paláce, kterých se teď odmítá zbavit, a že rozdává neschopným manažerům statisícové odměny, nadává kdejaký nýmand; že vydává v milionových nákladech stupidní časopis pro pojištěnce, ale šetří na zdravotní péči, že za implantaci defibrilátoru hradí vybraným kardiocentrům tři čtvrtě milionu korun, zatímco v Německu je cena třetinová, že, že…
Jak snadné je někoho pohanět! Jak nízké je závidět v potu tváře vydřený úspěch a vysmívat se, když se zrovna chvilku nedaří. Ovšem nevraživost vůči VZP kvete i na lokální úrovni: například tuhle známá praktická lékařka vyprávěla, jak ji v ordinaci navštívil kontrolor z pojišťovny a bez vytáček jí oznámil, že byl pověřen úkolem najít v její dokumentaci nesrovnalosti za čtyřicet tisíc. Jsou dvě možnosti, sdělil jí: buď se rovnou dohodneme, nebo vám budu v kartách pacientů šťourat tak dlouho, až něco najdu. Dohodli se, podepsala, zaplatila. Je už zvyklá, prý to nebylo poprvé a ani to nebylo nejvíc, běžná praxe. Říkala. Ale bůhví jak to bylo ve skutečnosti – já totiž ode dneška na svou všemi fackovanou pojišťovnu už nedám dopustit.
Beru za kliku, na lékařském pokoji na mne ve velké krabici z béžového kartonu mezi balíčky ostatních kolegů čeká i ten můj. Vytahuji průhledný igelitový sáček označený samolepkou s červeným logem VZP, je plný krásných barevných krabiček. Vypadají exkluzivně, už na první pohled vidím, že se nejedná o žádný Celaskon za pár kaček, že si mne pojišťovna zkrátka považuje. Vysypávám je nedočkavě na stůl, srdce mi tluče jako děcku u rozsvíceného stromečku. Čím jsem si zasloužil tohle báječné překvapení? Že jsem tolik let věrným pojištěncem? Tím to nebude, balíček dostali i čerství absolventi. Dívám se, není-li k pytlíku přiloženo i nějaké to přátelské povídání s hezkým oslovením či alespoň vysvětlující komentář. Ale kuš, co bych nechtěl. Ježíšek přeci také nepřibaluje k dárečkům průvodní list - a já mám tajemství rád.
Prohlížím si první dvě krabičky s nápisem Koenzym Q10. Hm, populární všelék, silný antioxidant, vychytávač volných radikálů. Vhodný proti stárnutí, ateroskleróze, neplodnosti a Parkinsonově chorobě. Pojišťovně na mě tedy opravdu záleží, to je hřejivý pocit. Spouštím počítač a otevírám internetovou lékárnu – jedno balení za 135 korun. Slušné. Další krabička je Ginkgo biloba. Vhodné pro lepší paměť a prokrvení končetin. Tak oni to vědí, že už ve svých čtyřiceti zapomínám a zebou mě nohy! Cena: jen 84 korun, pakatel. Následuje jedno balení Hlívy ústřičné.
Tak tady jsem v koncích, ano, přiznávám; ač sleduji výsledky nejnovějších studií, ve vzdělání mám stále mezery – vůbec netuším, na co to je.
Celý článek si můžete přečíst na serveru: NEVIDITELNÝ PES