Ano, poslednímu z řady forenzních auditů v oblasti veřejných zakázek Státního ústavu pro kontrolu léčiv se dostalo velké publicity, škoda jen, že se k podobnému kroku neodhodlalo také předchozí vedení. Rétorika by totiž mohla být úplně stejná.
Audit, respektive zpráva z forenzního šetření společnosti Ernst & Young z druhé poloviny ledna 2013 totiž vypráví o období diktatury ředitele Beneše (2009–2012) úplně stejný příběh: obcházení limitů pro vypsání výběrového řízení u zakázek (celkem za 12,5 milionu), dohoda mezi uchazeči o zakázky (v součtu za 150 milionů), nesplnění kvalifikačních kritérií u zakázek (dohromady za 13 milionů), diskriminační požadavky na dodavatele a další… V oblasti personální politiky šlo o neobvykle vysoký počet pracovních smluv (přes 500 dohod o provedení práce a více než 160 dohod o pracovní činnosti) uzavřených v tomto období.
Nepříjemné déjà vu
Zpráva poukazuje i na fakt, že SÚKL není schopen vykonávat některé ze svých agend interně a je plně závislý na dodávkách externích dodavatelů, za které ovšem není schopen nalézt adekvátní náhradu. Z toho důvodu ani není nastaven žádný systém monitorování kvality těchto služeb a není vyloučeno, že platí i za služby, které ve skutečnosti nejsou dodány ve sjednané kvalitě. V kontextu s tím je úterní (15. 4.) prohlášení ministra Němečka o možném vydírání SÚKL ze strany dodavatelů jen nepříjemným déjà vu.
Bulvární podtext dodává zprávě hodnocení zahraničních cest, jež šlo nad rámec šetření, protože náklady na zahraniční cestu většinou nepřesahovaly částku 200 tisíc korun, která byla uvedena jako spodní limit zadávaného šetření. Přesto se zpráva zmiňuje o „relativně vysokých nákladech na zahraniční cesty pro vyšší počet zaměstnanců do exotických destinací a s neobvyklou dobou trvání“.
Perličkou srovnání obou dosud nezveřejněných auditů jsou pak komentáře k vybavení kanceláře ředitele SÚKL. Jestliže si bývalý ředitel Březovský trestuhodně objednal vybavení celé kanceláře za 500 tisíc korun (jak na tiskové konferenci uvedl ředitel Blahuta), jak potom hodnotit vybavení zasedací místnosti a kanceláře protiodposlouchávacím zařízením, které za 291 tisíc korun nechal instalovat a odzkoušet ředitel Beneš?
… a se mnou přijde zákon
Ke konkrétním závěrům z jednotlivých auditů se určitě ještě popíše spousta papírů, ale pro mě osobně je zajímavá spíš ta trnitá cesta k nim. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je vcelku jednoduchou normou, která – laicky řečeno – dává občanovi možnost poptat se na úřadu, za co že byly vynaloženy veřejné prostředky. Někdy je to ovšem komunikace jako v ústavu (případně Ústavu).
Zhruba před dvěma měsíci jsem na těchto stránkách v souvislosti s výměnou ředitelů SÚKL zmínil také audit provedený v citované instituci, podobné informace se objevily i v dalších zdravotnických periodikách. Zhruba před měsícem jsem v e-mailové schránce našel krásný příklad, jak funguje zákon o poskytování informací v praxi.
Na žádost o poskytnutí informací o tom, jaké byly v letech 2013 a 2014 vypracovány audity nebo obdobné zprávy na dodávky služeb v letech 2006 až 2013, odpověděla vedoucí oddělení právních a legislativních činností JUDr. Lenka Čechurová tak trochu neuváženě nepravdivě:
„K Vašemu dotazu Vám sděluji, že v letech 2013 a 2014 nebyly pro Ústav vypracovány žádné audity nebo revizní zprávy odpovídající specifikaci Vámi uvedené v žádosti.“ Svou odpověď ještě zdůraznila v části, kdy bylo požadováno zaslání textů předmětných zpráv: „Vaší žádosti nelze vyhovět v části požadující zaslání textů auditních zpráv, neboť takové neexistují…“
Protože si o provedených auditech v té době cvrlikali i vrabci na střeše, je zřejmé, že paní Čechurová pravděpodobně utrpěla významnou a selektivní ztrátu paměti nebo měla nějaké zadání shora.
O pár týdnů později se – v odpovědi na další žádost – ukazuje jako pravděpodobnější spíše druhá varianta. Na další žádost o poskytnutí informací totiž paní Čechurová odpověděla: „Auditní zprávu společnosti Ernst & Young týkající se prověřování zadávání vybraných veřejných zakázek SÚKL za období od 1. ledna 2009 do 30. září 2012 Vám poskytnout nemůžeme… Poskytnutí zprávy je vázáno na souhlas zpracovatele… V souladu se zákonem o poskytování informací jsme tedy tuto část Vaší žádosti odmítli.“
Lež bez emotikonů
Dalo by se říci „Je vyhráno!“, ale nedá. Zjevná nepravda o neexistenci jakékoli auditní zprávy sice vyšla najevo poměrně záhy, z textu elektronické korespondence nebylo pro nedostatek emotikonů nijak patrné, jestli se paní Čechurová při popření své předchozí lži alespoň začervenala, ale žádost o informace byla vyřízena způsobem, který žadatele prakticky nemohl uspokojit. O tom, jestli došlo k odvolání proti rozhodnutí a případně jak dopadlo, nevím nic. Ale je mi jasné, že zákon sám o sobě vymezuje podmínky, za kterých je možné žádost odmítnout.
Souhlas zpracovatele takovou podmínkou není. Vedoucí právního oddělení by měla vědět lépe než já, že není možné vázat zveřejnění informací, za jejichž zpracování byly vynaloženy veřejné prostředky, na souhlas zpracovatele. Tím spíš, že žádné ustanovení, které Ústavu zapovídá zpřístupnění obsahu auditní zprávy, neexistuje. Pouze ustanovení o tom, že bez předchozího písemného souhlasu zpracovatele nemůže být zpráva citována třetí osobou. Dokonce se na závěry nemůže třetí strana ani spoléhat.
Pravděpodobně jsem třetí osobou. Ale necítím se být vázán smluvním ujednáním, které si mezi sebou dohodli představitelé SÚKL a Ernst & Young. Za veřejné prostředky (a ředitel Blahuta na tiskové konferenci dne 15. 4. 2014 oznámil, že šlo o 2 miliony Kč bez DPH) bylo provedeno šetření, jak (nevýhodně) bylo za ředitelování pana Beneše nakládáno s jinými veřejnými prostředky. Na takové informace má podle zákona veřejnost právo.
Staré máslo na hlavě
Těch bezmála 300 tisíc za rušičku odposlechu a relativně vysoké náklady na zahraniční cesty pro vyšší počet zaměstnanců do exotických destinací s neobvyklou dobou trvání jsou v podstatě jenom bulvární vábničky pro vyvolání veřejného odsouzení. Mnohem důležitější je, že Benešova praxe uzavírání smluv a s nimi související následné vydávání pokynů, ze kterých plynou omezení a povinnosti třetím osobám, pokračovala i za ředitele Březovského a pokračuje i za ředitele Blahuty.
Auditní zpráva společnosti Ernst & Young dává vysvětlení i pro chování paní Čechurové. Sama se totiž jako dotazovaná osoba účastnila předmětného auditu. Z jeho závěrů vyplývá, že byla zpracovatelkou protokolu o výběrovém řízení při zadání zakázky, která byla zadána společnosti INFOPHARM bez výběrového řízení zjednodušeným způsobem, a paní Čechurová tak, podle zprávy auditorů, učinila na přímý pokyn ředitele Beneše. O realizaci zakázky se nepodařilo dohledat žádný předávací protokol, SÚKL přesto uhradil faktury ve sledovaném období v celkové výši 1,8 milionů bez DPH.
Možná se v únoru mnozí pletli, možná nebude na obranu Benešova režimu na SÚKL ředitel Blahuta sám. Pravděpodobně mu budou ve vlastním zájmu pomáhat všichni, kteří na SÚKL ještě zůstali a za Martina Beneše seděli ve výběrových komisích bez patřičného prověření jejich nepodjatosti a mají z té doby máslo na hlavě.