Na začátku letošního roku jste nastoupil do Nemocnice Bubeneč, a to na pozici primáře. Teď už tu za sebou máte několik měsíců práce, část v nynějších extrémních epidemiologických podmínkách. Nelitujete svého rozhodnutí?
Nelituji ho. Je to mé třetí působiště ve zdravotnickém zařízení typu lůžek následné péče, získával jsem s touto péčí zkušenosti na různých místech, mohu tedy jak porovnávat, tak i zkoušet aplikovat, co se osvědčilo jinde. A musím konstatovat, že tady jsem ze všech svých dosavadních působišť nejspokojenější. Jsem tu rád i proto, že si maximálně vycházíme vstříc s ředitelem nemocnice, doktorem Werbikem. Vidím, že změny k lepšímu, které chceme, můžeme realizovat. Tam, kde jsem působil dříve, jsem s nimi prorážel mnohem obtížněji, pokud vůbec. Já jsem nastoupil v lednu, náš ředitel, MUDr. Petr Werbik, v únoru, a pokroky jsou tady i za tu krátkou dobu patrné.
Čím se už teď vaše nabídka liší od obdobných zdravotnických zařízení?
Rozhodně se lišíme pestrostí nabídky lůžek, máme jak LDN (lůžka dlouhodobě nemocných), tak rehabilitační lůžka, tak i lůžka ošetřovatelská. Do našeho konceptu péče výborně zapadají i lůžka sociální. Ta pro nás nejsou klíčová, ale máme možnost umístit na ně alespoň dočasně jinak obtížně umístitelné „problémové“ pacienty v těžké sociální situaci. Vyzvednout ale musím naše rehabilitace, jsme v nich velmi úspěšní, kromě radosti z výsledků nám to přináší i značnou prestiž v rámci oboru. Mrzí nás, že rehabilitační lůžka můžeme poskytovat jen pro pojištěnce VZP. Je jich sice většina, ale jsou tu i klienti jiných zdravotních pojišťoven.
Rehabilitujete ale všechny pacienty, nebo ne?
Ano, rehabilitujeme samozřejmě všechny naše pacienty, ale v různé míře a různými způsoby, to je třeba správně zvolit. Pacienty přijmeme nejprve na lůžka následné péče. Tam zjistíme i jejich možný profit a perspektivy i z hlediska fyzioterapeutické práce s nimi. Ti, pro které by přinášela největší benefit, jsou adepty pro rehabilitační lůžka. Výborné je, že tam pak provádíme rehabilitaci velmi intenzivně. Výsledek je vidět, ti lidé se opravdu výrazně zlepšují, což i nám dělá velkou radost.
Co vám naopak radost z práce nejvíc kazí?
Náš největší limit je budova, ve které se nacházíme. Je to velmi starý dům, jeho koncepce a dispozice naprosto neodpovídají současným standardům pro zdravotnické zařízení. Například pacienti tu mají společné koupelny a sociální zařízení. Potřebovali bychom vhodnější prostory. Tíží nás také doslova boj o kvalitní personál. Pokud jde o lékaře, jsme na tom nyní velmi dobře. Od května nastoupila MUDr. Anna Táborovcová, zkušená lékařka s atestací z geriatrie a z paliativní medicíny. Máme také výbornou paní doktorku Tajsiju Vačajevu, ta zde pracuje delší dobu a má zkušenosti s tímto zařízením a jeho chodem. Na částečný úvazek máme paní doktorku Lucií Bockovou, takže lékařský tým je na počet lůžek dostačující a velmi kvalifikovaný – a kvalitní. Tíživý moment je nedostatek středního zdravotního personálu, sesterského i ošetřovatelského.
Máte nějaké přání pro svůj obor, kromě dostatku sestřiček?
Jak ubývá akutních lůžek, tlak na následná lůžka se zvyšuje, narůstá jejich potřeba. Pacienti se na ně dostávají nedoléčení. Pacienti překládaní z akutních na následná lůžka, a jejich rodiny, bývají někdy neúplně informovaní a mají velká očekávání, v duchu „tam už se to doléčí“ i ve stavech, kdy to není reálné. Zároveň ale ještě stále laická a mnohdy i odborná veřejnost chápe LDN jako místo, odkud není cesty domů. To je opravdu chybné chápání. Moje přání je, aby se prestiž LDN zvedla a hlavně aby byla jinak prezentována veřejnosti. Svoji službu děláme kvalitně a spoustě lidí pomáháme překrýt dobu, kdy v důsledku nemoci nebo úrazu nejsou soběstační a vracíme je zpět do samostatného života. Nebo, pokud to nejde, alespoň jejich rodiny získají čas pro řešení jejich sociální situace.