Jaký je základní rozdíl mezi homeopatickou léčbou a klasickou medicínou?
Rozdíl je v tom, že klasická medicína léčí víceméně pomocí léku s „opačným“ účinkem a nemoc či symptom potlačuje. Příkladem může být působení analgetik, antacid či kortikoidů. Naproti tomu homeopatický přístup vychází z léčby „podobného podobným“. Nepůsobí tedy „proti“ danému symptomu, například snižováním kyselosti žaludeční sekrece v případě antacid, ale stimuluje samoléčivé schopnosti organismu. Nejde tedy o působení materiální látky, spíše o informační či energetický impuls, který způsobí přenastavení organismu, aby si organismus symptom – v našem případě nadprodukce žaludeční kyseliny – zreguloval sám.
Dá se tento princip přirovnat k něčemu, co využívá i medicína založená na důkazech? Například k vakcinaci?
Bližší mechanismus působení homeopatie není dodneška blíže objasněn. Dá se však říci, že je blízký ochraně organismu pomocí vakcinace, stimuluje organismus k vlastní obraně. Homeopatické působení je jemným, efektivním podnětem.
V homeopatii existují dva hlavní směry – jeden využívá tzv. konstituční léky, druhý léky symptomatické. Můžete vysvětlit rozdíl?
Jedná se o klasickou a klinickou homeopatii. Oba směry pracují se stejnými léky, ale klinická homeopatie používá spíše léky nižšího ředění neboli potence, zatímco klasická homeopatie pracuje s vysokým ředěním homeopatických látek podávaných jednorázově. Důležité je, že konstituční homeopatie nahlíží na člověka jako na integrální celek somatického i psychického stavu a dalších faktorů.
Co je to homeopatické ředění?
Tady se vrátím do historie. Základem homeopatické léčby je pokus, který na sobě prováděl zakladatel homeopatie Samuel Hahnneman. Profesor Hahnemann byl lékař a farmaceut. Testoval působení chininu při horečce tak, že ředil a dynamizoval původní lék až na úroveň, kdy nebylo možno v roztoku prokázat žádnou molekulu účinné látky. Přitom zjistil, že čím je lék ředěnější a dynamizovanější (systematicky protřepávaný), tím hlubší je jeho působení. Všiml si také, že léky o nižším ředění působí převážně na tělesné symptomy, zatímco vyšší ředění léku ovlivňuje i psychiku. V dalších pokusech podával dobrovolníkům opakovaně více ředěný homeopatický lék a zaznamenával, jaké příznaky u těchto zdravých zkoušejících v řádu vyvolá. Byl vlastně prvým praktickým toxikologem. Vzhledem k již nejedovatému ředění to nebylo nebezpečné, přesto účastníci pokusu vykazovali významně často některé dříve nepřítomné příznaky. Na základě pozorování vytvářel konstituční obrazy léků. Základním zákonem homeopatie je, že podobné se léčí podobným. Odpovídá-li obraz léku blízce obrazu pacienta, působí u něho na více úrovních, k hlubšímu ozdravení organismu. Najít konstituční lék pro daného pacienta je jako nalézt správný klíč k zámku. Pro srovnání, běžný chemický lék užívaný plošně podle diagnózy nebo symptomu funguje pak spíše jako paklíč.
Lékaři ale častěji praktikují klinickou homeopatii…
Klinická homeopatie využívá spíše nižší ředění homeopatických léků – v diagnostice nevychází ze složitého mozaikovitého systému hledání jednoho individuálního léku pro konkrétního pacienta, dovoluje podávat současně i několik léků. To funguje příměji, urychluje se hojení a uzdravování. Příkladem může být působení léku Arnica na hematom. Toto homeopatikum urychlí vstřebávání, takže hematom zmizí i během jednoho dne. Platí přitom, že efekt je tím lepší, čím dříve se lék podá. Lék se vybírá podle symptomů – například v závislosti na tom, zda je přítomno hnisání, otok, vyrážka a podobně. Jako příklad uvedu velmi dobrou zkušenost s lékem Rhus toxicodendron u planých neštovic. Využití homeopatik zde dokáže zkrátit průběh onemocnění o řadu dnů, vyrážka zasychá během 3–5 dnů, takže se malí pacienti vracejí už po týdnu do dětského kolektivu. Klinická homeopatie se pro svůj zjevný brzký efekt, šetrnost a celkem snadné použití těší velkému zájmu rodičů i lékařů, zejména dětských. To, že homeopatické léky působí i u nejmenších pacientů a u zvířat, vyvrací efekt placeba.
Je tedy vhodná i k samoléčbě?
Nejběžnější problémy mohou pacienti a jejich rodiče řešit pomocí samoléčby. Výhodou homeopatie je kromě šetrnosti a bezpečnosti i to, že ji lze využít u indikací, s nimiž si klasická medicína neví rady. Příkladem mohou být růstové bolesti u dětí, kde se osvědčilo podávání homeopatik jako Calcarea phosphorica. Samozřejmě má ale homeopatie své limity, například u bakteriálních onemocnění, jako jsou streptokokové angíny, je třeba podávat antibiotika.
Některé homeopatické léky se vyrábějí z rostlin. Příkladem může být Euphrasia officinalis – světlík lékařský. Jaký je rozdíl mezi fytoterapií a homeopatií?
Homeopati často využívají homeopaticky ředěné a dynamizované výluhy rostlin. Tyto látky působí v podobných indikacích jako tradičně užívané léčivé byliny, ale není zde riziko předávkování či vyvolání alergické reakce. Indikací je naopak více a je možno použít bez rizika i původně jedovaté rostliny. Jednak proto, že látka je přítomna ve značném ředění (viz např. původně jedovaté Aconitum), jednak se homeopatika renomovaných výrobců vyrábějí pod přísným farmaceutickým dohledem a za dodržení GMP. Homeopatické přípravky jsou v ČR registrovány jaké léky, a spadají tudíž pod zákon o léčivech. Jsou k dostání v lékárnách.
Vrátím se ještě k homeopatickému ředění. Jedna látka je tedy k dispozici v různých ředěních – 5 CH, 9 CH, 15 CH, 200 CH… Je obtížné naučit se vybírat tu nejvhodnější?
Když jsem jako homeopat začínal, pracoval jsem nejprve s nízkými ředěními a postupně jsem si rozšířil vzdělání o oblast klasické, konstituční homeopatie, která pracuje s ředěními 200 CH i vyššími. Volba ředění souvisí i s aktuální energií pacienta, například u vyčerpaných pacientů začínáme s nižšími ředěními. Mohu říci, že i po čtvrt století praxe jsem neustále překvapován účinkem homeopatických léků a neustále se učím.
Konstituční homeopatie se odvíjí od konstitučních typů. Kolik jich je?
Základních typů, takzvaných polychrestů, je asi 25. Současná homeopatie však ukazuje, že konstitučních léků lze využít stovky. Máme tedy široký léčebný arzenál, což klade i poměrně velké nároky na studujícího. Na druhé straně dnes můžeme využívat pečlivou homeopatickou systemizaci a homeopatický software, který nám výběr léku zjednodušuje. Do tohoto programu se zadává řada anamnestických dat včetně takových informací, jako je vedle obtíží také pacientův způsob reagování, okolnosti, které stav zhoršují a zlepšují, souvislosti s životními situacemi a různými stresory, které mohly stav vyvolávat. Program vám pak nabídne škálu konstitučních léků, které porovnáváme s vlastní rozvahou.
Je vhodné kombinovat oba typy homeopatie – konstituční a klinickou?
Problém je, že pokud to děláte současně, hůře odlišíte, co zafungovalo. Zda je výsledné zlepšení důsledkem hlubokého působení konstitučního léku, nebo akutního účinku léku nízkého ředění. Sám ve své praxi využívám oba směry, ale při podání konstitučního léku vyčkávám a případný lék s nízkým ředěním podávám někdy k doladění zbylých symptomů s odstupem. Jindy postupuji opačně. Nejprve provedu detoxikaci organismus pomocí takzvaných drenážních léků – například s pomocí léku Chelidonium nebo Carduus marianus lze zlepšit jaterní funkci po zátěži – a až poté volím konstituční lék.
Jak velkou část pacientů léčíte konstituční homeopatií?
V současnosti se zaměřuji převážně na tento typ léčby, která vnímá člověka jako celek, se všemi jeho vlastnostmi, způsobem reagování, zahrnuje také práci s rodinou a pomáhá řešit různé chronické problémy. Vedle toho používám léky s nízkým ředěním v běžných a akutních indikacích. Nejčastěji ke mně přicházejí rodiče s dětmi předškolního věku trpícími opakovanými infekcemi dýchacích cest či zánětů středouší. Ukazuje se, že po podání konstitučního léku se jejich imunita natolik zpevní, že stonají málo a krátce. Je radost, když se třeba od rodičů dozvím, že se u dítěte léčeného homeopatií zlepšil paralelně i školní prospěch a zklidnilo se chování. To je právě ukázka celkového, konstitučního působení léku. Říkám žertem, že se nám podařilo „vytunit“ organismus podobně jako motor auta.
V psychoterapii je známo, že existuje provázanost mezi rodinnými příslušníky a někteří její členové svou nemocí udržují v rodině rovnováhu. Sledujete toto i ve své homeopatické praxi? Cítíte potřebu léčit i rodiče dětských pacientů?
Ano, platí, že rodina funguje jako provázaný celek, a jestliže ovlivním její část, ovlivní to i další členy systému. Znamená to, že útěkem do nemoci se dítě snaží – a to zoufale nevýhodně – nevědomky otupovat ostří rodičovského konfliktu. Podle teorie jedné mé kolegyně existuje v rodině chronicky nemocného dítěte nějaký rušivý element, který nazývá rodinným alergenem. Může to být třeba rodič, který vykazuje, někdy i skrytou, poruchu sociálního kontaktu. Rodina pak funguje zjevně či skrytě disharmonicky. Někteří z jejích členů na to mohou reagovat psychosomaticky. Jejich nemoc je projevem bezmoci vypořádat se s danou situací. Často se říká, že alergická rýma je vlastně utajený pláč. Alergenem přitom nemusí být pyl nebo potravina, ale psychosociální situace. Jestliže léčíme takové alergické dítě izolovaně, aniž by se změnila situace v rodině, dítě se krátkodobě zlepší, ale problém se bude vracet. Takže ideální je pracovat i s nejbližšími členy rodiny, pokud ovšem jeví zájem.
Je vhodné kombinovat homeopatii s klasickou léčbou?
Samozřejmě, v mnoha případech se tak děje. Léčbu naordinovanou specialistou nepřerušujeme, homeopatika podáváme současně. Jestliže má dítě astma a užívá antiastmatika, můžeme mu nasadit homeopatické léky, a pokud dojde ke stabilizaci subjektivních i objektivních parametrů onemocnění, může specialista chemické léky vysazovat. Ale jak vyplývá z předchozího, něco jiného je užívat sezónní homeopatika s nízkým ředěním, něco jiného je brát konstituční lék a ještě něco jiného pracovat k tomu s psychosomatickým stavem v rámci rodiny.
Dokážete u pacienta už při prvním kontaktu odhadnout, jaký je konstituční typ?
Pokud bych takto pacienta ohodnotil na základě prvního dojmu, vytvářel bych si autocenzurované myšlenkové prostředí a podvědomě bych mohl preferovat otázky, které by potvrzovaly nastřelenou hypotézu. Věnuji se sběru potřebných informací a pozorování pacienta i jeho komunikaci s okolím. Ve finále provádím analýzu a vyhodnocení případu.
Pro daného pacienta existuje jeden nejvhodnější konstituční lék na celý život?
Člověk je živý, rozvíjející se organismus, jako strom. Ten se mění v průběhu ročních období, růstu a stárnutí, navíc na něj působí směr větru, bouře, zvýšené množství srážek, překážky v růstu… Tyto vnější faktory formují organismus a dávají vznik různým patologickým stavům. To, že převládá v určitém období některý z nepříznivých faktorů, může způsobit, že u člověka dominuje v různém čase potřeba jiného konstitučního léku.
Pokud by šel pacient ve stejném čase ke dvěma homeopatům, jaká je pravděpodobnost, že dostane tentýž konstituční lék?
Hahnemann rozlišuje dvě kategorie – simillimum a simile. Simillimum je lék nejbližší pacientovi a měl by působit jako ten nejvhodnější klíč. Pak jsou léky, které jsou blízké, podobné. Ty se nazývají simile. Myslím, že většina léků, které podáváme, jsou na úrovni simile. Proto se může stát, že by pacient dostal od dvou homeopatů dva různé léky. Oba léky by ulevily, ale každý by působil na trochu jiné spektrum obtíží. Nalézt simillimum je mnohdy ideál, neboť jak jsem řekl, pracujeme s opravdu velkým množstvím léků. Na druhé straně, pokud by pacient šel opravdu současně ke dvěma homeopatům, byl by to velmi, velmi nestandardní, absurdní příznak. Oběma homeopatům by to pomohlo k určení stejného léku na základě této uvedené zvláštní známky. A nejspíš k ukončení léčby, důvěra je její nezastupitelná součást.
Jakou roli hraje samotná osobnost homeopata? Jak moc je pro úspěch léčby důležité, aby pacient s homeopatem byli tzv. na stejné vlně?
Empatie a vzájemná důvěra jsou základními podmínkami jakéhokoli terapeutického vztahu, snad kromě situací operačních oborů, kde je důležitější, aby byl chirurg hlavně zručný operatér. V homeopatii je empatický přístup conditio sine qua non, bez níž nelze dobře léčit. Působení lékaře ovšem nezohledňují požadované dvojitě zaslepené vědecké studie. Pacient má vždy nejen tělo, ale i duši, obojí spolu nerozlučně souvisí.