Odpověď na názor

Dobrý den, (16 let) Nevím, jestli to tady k něčemu bude, ale před asi rokem jsem si zde dělal test a vyšla mi závažná deprese. Nedávno jsem se vyoutoval matce a od té doby mám doma víceméně peklo, jelikož si matka nechce přiznat, že bych něco takovýho mohl být (trans, o orientacích jsem se jí radši nezmiňoval). Zkoušel jsem si o tom promluvit se školní psycholožkou, ale jediná ráda od ní byla, že se mám víc s matkou bavit, což však končí ne moc dobře. Když jsem přijel domů, první otázka byla: "takže doufám, že už nechches být kluk?" Vždy, když může, neustále opakuje v mojí blízkosti, že puberta je zlá věc, protože to je to, co si o mé situaci myslí. Vše je jenom puberta a já se jenom snažím zviditelnit. Což je však poslední věc, co bych v životě chtěl. Jsem od té doby dost uzavřený, nebavím se skoro s nikým irl. Když poprvý došlo na konverzaci o tom, že se jenom přetvařuji a svým přátelům lžu o tom, že jsem kluk, 3 dny jsem byl jenom ve svém pokoji a jediná reakce, kterou jsem obdržel byla, že jsem sebestředný a že proč se s nikým nebavím. Taky mě občas shazuje za to, že se nedokážu bavit s lidma, protože prostě nechápe, že existuje něco jako introvert. A váha je taky kapitola sama o sobě. Za 60 kg mě pořád urážela, že jsem fat a měl bych zhubnout. Omlouvám se, že jsem se tady tolik rozepsal, ale nevím, co mám dělat. Už jsem bohužel zašel až k sebepoškozování a matky se po tom všem bojím zeptat, jestli by mě mohla objednat k nějakýmu specializovanýmu psychologovi.