Vlákno názorů k článku Test: Trpíte depresí? od Kristý - Dobrý den, je mi 19 let a poslední...

Dobrý den, je mi 19 let a poslední rok trpím velkými depresemi.. Otěhotněla jsem s přítelem (22) v mých 17..Když to vezmu od úplného začátku, tak jsem měla mého prvního kluka v 15 kluk se kterém jsem byla 2 roky jelikož to s ním dopadne tragicky (kluk v podstatě na vše poprvé..) Bya jsem rok sama a byl to můj nejlepší rok v životě, Kluby, Oslavy, cestování, našla jsem si nejlepšího kamaráda kterého jsem měla strašně ráda a brala jsem ho jako mého nejdůležitějšího člověka co mi vždycky pomáhal at se děje cokoliv a takhle jsme trávili každý den...Moje rodina je nic moc musím říct, když jsem byla malá holka, rodiče se o mě 4x soudili (sama jsem nevěděla u koho být) Skončilo to tak že táta se odstěhovat zpátky do Německa a nemluví se mnou, moje máma je doma a bez práce, Moje sestra je také v Německu a moc spolu už také nemluvíme.. Nikdy mě moje skutečná rodina neřekla nic hezkého nebo mi pomohla nebo naslouchala... Vždy se na mě většinou vykašlali...Proto jsem brala většinou jako rodinu pouze kamaráda na kterého jsem se mohla spolehnout, ale nebyla to láska to opravdu ne pouze přátelství... A najednou jsem o vše přišla, když jsem otěhotněla a nemám vůbec nic než sebe a svoji každodenní depresi která každý den pluje a sráží mě čím dál víc.. Mám byt, žiju s přítelem, mám krásného malého chlapečka kterého strašně moc ráda.. ALE už je to tu, TO SLOVO...Které nechápu.. Přiznám se že nejsem tak štastná kdy jsem bývala a velmi často říkám k čemu je můj život když nemám nic.. S přítelem se snad každý den hádáme a hádáme..A každý den se s ním cítim jako kdybych byla blbá a k ničemu..Ukazuje mi stále jeho lásku ke mě, ale říká mi tak strašné věci... Troufám si říct že mi chybí můj starý život..Chybí mi přátele kteří mi už ani nenapíšou, nemám nic... Každý den trávím u mámy a ležím koukám do zdi a přemýšlím o všem.. Nikdo se mnou nemluví jen ležím a koukám do notebooku.. Když jsem doma tak dělám to samé.. Nebo vlastně brečim jelikož je to moje velmi oblíbená vlastnost posledních několik měsíců.. Mám pocit jako kdybych byla blbá, k ničemu, nic neumim, nemám nikoho, život mě sráží k zemi.. Jsem kus něčeho co už tu nejspíš nemá co dělat? Nebo bych měla dát své smrti šanci? Nikomu bych nechyběla přeci jen..