Čeští lékaři se svými pacienty nemluví. A nejde přitom o žádnou legraci: tahle tichá domácnost teď našemu zdravotnictví vynesla titul čtvrtého nejhoršího systému v Evropě.
Ale než se zhroutíme z veder korunovaných touto neblahou zprávou, je třeba rychle říci, že napřesrok může být všechno jinak. Rozmluvit zdejší doktory totiž není nemožné.
A co mi tedy je, pane doktore?
Na žebříčku mapujícím „spotřebitelskou“ úroveň zdravotnictví v zemích Evropské unie zaujalo Česko drtivou 22. příčku. „Vycházeli jsme z veřejně dostupných statistik a rozhovorů s pacienty v jednotlivých zemích,“ vysvětluje vznik soupisky Arne Björnberg, šéf týmu expertů organizace Health Consumer Powerhouse (HCP), která pro Brusel mezinárodní šetření prováděla (viz rámeček).
Arneho, což je mimochodem usměvavý muž středních let a nikoli žena, jak tvrdí ČTK, při práci na českém výstupu nejvíc překvapilo, jak obtížná je v Česku komunikace vůbec a že zdaleka nepoznamenává jen vztah lékař - pacient. „Na naši výzvu se ozvaly jen tři organizace, evropský průměr je přitom dvojnásobný a někde, třeba v Británii, jich s námi spolupracuje i osm,“ říká Arne.
„Jednali jsme i osobně na ministerstvu, slíbili spolupráci, ale když jsme jim pak poslali příslušné formuláře, už se nikdy nikdo ani na urgence neozval. Takže nám nezbylo než vycházet z veřejných statistik,“ dodává s úsměvem. Zjistit, kdo vlastně s evropskými průzkumníky v Praze jednal, zabere desítku telefonátů a den času.
„Ano, jasně, byli tady,“ říká pak Jiří Holub zástupce ředitelky Ústavu zdravotnických informací a statistiky, který sídlí ve stejné budově jako ministerstvo.
„Měli jsme pro ně vyplnit nějaké dotazníky, ale neznali jsme všechna data, tak jsme věc postoupili ministerstvu. Už si ale nevzpomínám, co se s tím dělo dál.“ Ani lidem z ústavu, ani na ministerstvu se nedaří dohledat, kam se podklady poděly.
Na co si tedy zdejší pacienti v dostupných materiálech nejvíce stěžují? „Ankety nejčastěji zmiňují špatnou komunikaci lékařů, lidé mají pocit, že je doktoři odbývají a že jsou arogantní,“ říká Arne Björnberg.
Tento problém si podle svých slov „už léta“ uvědomuje i ministr David Rath - a chce to v nejbližších dnech změnit vyhláškou o zdravotnické dokumentaci. V ní se lékařům nařizuje, aby každého pacienta podrobně poučili o tom, proč se konkrétní vyšetření dělá, jaká má rizika a výhody a zda výkon lze nahradit něčím jiným.
Na chabou komunikaci lékařů s pacienty opakovaně upozorňuje i Svaz pacientů České republiky, jedna ze tří institucí, o jejichž data se HCP mohla opírat. „Tři čtvrtiny stížností, které se k nám dostanou, se týkají právě neochoty doktorů mluvit s lidmi,“ říká prezident a zakladatel svazu Luboš Olejár.
„Pravidelně se setkáváme s arogancí a povýšenectvím. Pacienti si stěžují, že jim lékaři nechtějí sdělit, co přesně jim je a jaká je prognóza.“ Potíž je v tom, že tato „data“ o stížnostech jsou čistě teoretická, pan Olejár nechce říci žádná jména ani nespokojených pacientů, ani nevhodně se chovajících lékařů.
„Nemohu, lidé si většinou nepřejí jít do otevřené konfrontace s doktory, protože se obávají, že pak narazí na ještě menší vstřícnost, nebo dokonce na odmítnutí,“ říká prezident svazu. Sám ale ustrašený postoj pacientů považuje za cestu do pekel.
„Právníci, soudy, pokuty, penále, odškodnění - tohle jsou podle mě jediné možnosti, jak se doktoři rychle odnaučí aroganci. Jestli se pacienti budou i nadále bát, jestli budou schopni jenom anonymních stížností, nikdy ničeho nedocílí,“ říká Olejár.
„Na případech, které jsme dotáhli do zdárného konce, vidím, že bez osobního angažmá to nejde,“ dodává muž, který kdysi svůj občanský spolek založil jako odpověď na aktivity tehdejšího lékařského rebela, dnes ministra zdravotnictví Davida Ratha. „Zdálo se mi nehorázné, aby lékaři vyhrožovali kvůli platům stávkou a brali si pacienty jako rukojmí,“ vzpomíná Olejár. „Pacienti přece také mají svá práva a na ta tehdy nikdo nehleděl. A dodnes moc nehledí.“
Radši nevědět
Problém ale není jen v neochotě doktorů bavit se s pacienty a umožnit jim přístup k lékařským záznamům. Řada lidí totiž ani o své léčbě nic slyšet nechce. „Dostatek informací totiž přenáší část odpovědnosti v léčbě také na pacienta - a to je krok, kterého se mnoho z nich obává,“ vysvětluje Jana Petrenko, ředitelka obecně prospěšné společnosti Koalice pro zdraví, která mimo jiné usiluje o zlepšení informovanosti pacientů.
Známý reformátor českého zdravotnictví Pavel Vepřek přičítá oboustranně váznoucí domluvu tomu, že na pacienta se v našem zdravotnickém systému nepohlíží jako na klienta a že ani samotný pacient se tak necítí.
„Naše zdravotnictví je skanzen socialismu. Všichni si to pamatujeme: vzorná péče, vstřícnost a starostlivost nebyla samozřejmostí, za žádaného odborníka se platilo nejméně flaškou, návštěvy v nemocnici byly povoleny jednou týdně. Zeptat se, co mi vlastně je, se skoro neslušelo - přece nebudu pana doktora okrádat o čas s takovými prkotinami.
Denně se stává, že je český pacient odkázán na doktora, kterého nic nenutí chovat se profesionálně. A tak se mračí, protože se zrovna špatně vyspal, nebo je mu pacient prostě nesympatický.
Aby se tohle změnilo, musí se nejdřív změnit systém. Z pacientů se musí stát klienti, bez nichž se doktoři neuživí. Naši lékaři jsou vzdělaní a schopní, ale většinou placení z přerozdělených peněz, které je vůbec nemotivují usilovat o pacientovu přízeň. Nebo jsou dušeni limity, které jim brání předepisovat to nejlepší, co je na trhu.
A pacienti, kteří nejsou vybaveni dostatkem informací, kde je co čeká, raději pochopitelně sázejí na jistotu známostí, kontaktů a protekcí.“ Změnit zákon o veřejném pojištění, dát možnost pacientům připlatit si legálně za zdravotní péči, aby nehledal pokoutní cesty, to jsou podle Pavla Vepřeka způsoby, jak léčit české zdravotnictví.
„Pacienti se pak logicky přestanou bát na cokoli zeptat,“ říká reformátor, „v pekařství se také nebojíme ptát se, jestli jsou rohlíky dnešní. Přece za ně poctivě platíme. A odpověď většinou dostaneme, protože bez nás se pekař neuživí. Za zdravotní služby také poctivě platíme, jenom to není vidět - a to je nutné změnit.“
Kateřina Mahdalová, Respekt
Reakce čtenářů Zdraví.Euro.cz
Karel Kroupa
K autorce článku.
Omílání té pochybné statisky o chování zdravotníků už snad bylo dost. Srovnává se nesrvnatelné a publikuje to ten, co nemá co otisknout(nemám
tím na mysliZdraví.Euro.cz, ale RESPEKT). Doporučuji srovnat počet pacientů ošetřených jedním lékařem za den u nás a jinde v Evropě.
V tom bychom figurovali jistě na prvních místech, ne-li na prvním. S tím našim místem 4.od konce v „chování“ nějak nekoreluje naše třetí místo ve spotřebě léků.
Spíše to koreluje s faktem, že zdravotní péče je u nás zneužívána. Nevím jak byste, ctěná paní redaktorko, reagovala , kdyby Vás po 4 hodinové noční operaci ve 3 ráno vzbudil pacient s měsíc trvajícími bolestmi zad. Odpovězte si upřímněbyla byste vlídná?
Ještě k upřesněníčasto po takovém nočním scénáři lékaře čeká normální pracovní den se vším všudy. To ve vyspělé Evropě nemá obdoby. Naše zdravotnictví před rokem 1989 také nevypadalo tak zle, jak líčíte. Stejná agentura,kerá nás dnes zařadila na 4.místo od konce, nás zařadila v roce 1985 na místo 5.od předu.Při Vaší erudici jistě nebude problém si to ověřit.
Bohumír Šimek
Nepřínosný článek! Jen konstatuje, že je cosi nedobrého mezi lékaři a pacienty. Pochopitelně! Dokud se pacient nestane donátorem svého lékaře a zůstane potenciálním ekonomickým ohrožením ošetřujícího lékaře, těžko se něco změní! Pacient od zdravotnictví, které je zadarmo, neočekává většinou nic a dobrovolně si hledá cestu protekce nebo korupce!
Dr. Brázda
Zlatý skanzen socialismu, bodejť by se to navrátilo. Teď se mi jistě budete smát, ale uvědomte si, že tehdy byl čas mluvit s pacientem, existovala sociální sestra atd. Nyní to funguje na principu body (a klid). Pokud se na pacientovi provedou „výkony“, znamená to body a tím pádem peníze pro nemocnici. Za mluvení s pacientem žádné body nejsou a tudíž s ním nikdo mluvit nebude. Já osobně jsem altruista a viděl jsem, že někdy by rozhovor pomohl více než kaskáda vyšetření. Bohužel to ale není možné, je nutno honit body a taky za tím účelem vypisovat tuny idiotských papírů, na pokec s nemocnou babičkou nemá čas ani lékař, ani sestra.
Daniel Tyk
Souhlasím s názory o arogancí lékařů a povýšeneckém chování.Stačí si všimnout,jak lékař,který přechází přes svou čekárnu nebo po chodbě zcela přehlíží pacienty,kteří jej slušně pozdraví.Tento polobůh jiné,než s medicinským vzděláním neuznává a může být jeho zdvořilým čekající třeba dvojnásobný doktor,inženýr,ale to není důležité, je to člověk,který se obrací na lékaře a jejich pomoc.A to už předznamená další jednání,že se pacient bojí zeptat,aby pana doktora neobtěžoval!
Luboš Olejár, Svaz pacientů ČR
Když tak čtu řádky Karla Kroupy nemohu mlčet. Copak pane Kroupo, nejsou to lékaři, kteří zvou pacienty na kontroly? A tak máme v ČR jednu z nejvyšších návštěv u lékařů. Vždyť takový MUDr. Berka z Brna otevřeně na konferenaci ČZF přiznal v minulém roce, že tolik kontrol si u pacienta naplánuje, kolik peněz musí vydělat, aby vše poplatil a ještě mu zbylo na živobytí a dovolenku.
Pak se my pacienti s tím máme nejak rvát? Ani náhodou! Svaz pacientů ČR doporučuje svým členům: Kolikrát Tě chce vidět tvůj lékař, tolikrát k němu jdi, jinak bys mohl být bez lékaře.
A nakonec poznámka k nočnímu buzení lékaře pacientem. Pokud máte službu a berete naše peníze za to, tak nemáte právo na spaní. Když jste přetížen, tak ukončte službu a ať slouží jiný lékař. Takovou morálku tady nechceme, brát peníze a nepracovat.
komentátor
ad L. Olejár: No cement