OTÁZKA: Kdy se tento váš talent projevil?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Patřím ke generaci, která se učila psát perem namáčeným do inkoustu. Bylo nezbytné psát pravou rukou. Pro mne, výrazného leváka, to bylo velmi obtížné. I když jsem tedy musel psát pravou rukou, kreslit i malovat jsem mohl levou. Když jsem si vzal do levé ruky tužku a něco si čmáral na papír, byl to pro mne svátek i odpočinek. Papír, tužka a pastelky mě od dětství učily dívat se na svět kolem sebe, vnímat nejen tvary a barvy, ale i mnohé další souvislosti. Kreslení i malování pomáhá rozlišovat, co je podstatné a co podružné, co je vzácné a co tuctové. Mám za to, že v malířství, obdobně jako v hudbě nebo tanci, je důležitá skladba, rytmus a harmonie. Mnohem později jsem se učil, alespoň do určité míry, chápat vývoj malířství a snažil se pochopit přínos jednotlivých umělců a směrů. Ale k talentu, o kterém se zmiňujete, se nijak vyjádřit neumím. Za malíře se nepovažuji. Jsem amatér v pravém slova smyslu. Spíše jen obdivuji ostatní malíře, kteří dovedou zdánlivě jednoduchou zkratkou vyjádřit myšlenku, náladu i jakési zázračné poselství, které vnímavého diváka potěší i posílí.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Nenapadlo vás někdy jít studovat uměleckou školu?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
V mládí jsem neměl pocit, že by mě mohlo těšit malířství, které mě tehdy obklopovalo. Ve škole jsme malovali výkresy k osvobození Československa Rudou armádou, k Vítěznému únoru nebo k volbám. Školy byly plné agitačních nástěnek a plakátů. Je sice pravda, že někteří z malířů byli tak silnými osobnostmi, že dovedli jít svou cestou. Malířství jako povolání však předpokládá, že se malováním uživíte – to znamená, že budete malovat to, co se žádá, co odpovídá době a za co vám někdo zaplatí. Měl jsem v době rozhodování o svém studiu vážné pochybnosti, zda by mi malování zaměřené na výdělek bylo ke štěstí.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Mezi kresbou a malbou jste si zvolil malbu? Proč?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Řekl bych, že kresba a malba se od sebe nedá oddělit. Má-li obraz mít nosnou, kompaktní strukturu, předpokládá to, že je kresebně poctivě zvládnut. Samozřejmě to neznamená, že divák musí vidět pevné kontury reálných objektů. Kresba může být i nenápadná, nebo dokonce skrytá. Lze ovšem připustit, že i malba bez kresby může mít určitý půvab, ale k tomu jsem zatím zřejmě ještě nedorostl.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Jaké volíte motivy a co vás nejvíce inspiruje?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Mám na malování málo času. Za rok se dostanu k jednomu nebo ke dvěma obrázkům. Ale námětů bych našel spoustu. Nakonec si sednu k tomu, co mě nejvíce zaujalo nebo co bych chtěl mít pověšeno v pracovně, popřípadě doma v pokoji. Žádný recept na výběr motivů nemám. Jen několik málo svých obrazů nemám u sebe. Jako příklad vnější motivace bych mohl uvést obraz Ženevského jezera. Když si dcera zařizovala nové bydlení, požádala mě, abych jí poradil, co má do obývacího pokoje pověsit, jakou galerii nebo malíře bych jí doporučil. Přemohla mě tehdy marnivost a řekl jsem: „Co bys kde sháněla, já ti něco namaluji.“ Změřil jsem si velikost místa na zdi. Bylo zapotřebí zvolit formát 185 x 140 cm, což mě potěšilo i překvapilo, nikdy jsem nic tak velkého nemaloval. Pro výšku horizontu jsem zvolil zlatý řez a jako dominující barvu modrou (ultramarin), která se shodou okolností hodila k dalšímu vybavení pokoje. S malováním jsem si užil hodně pochyb i radosti. Měl jsem trošku obavy, zda obraz splní očekávání, ale nakonec to dobře dopadlo. Kdykoli jdu k mladým na návštěvu, rád se na obraz znovu podívám a opravdu nevím, kde jsem vzal tu drzost, abych se do tak velkého formátu pustil.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Ve své pracovně máte i vlastnoručně namalovaný velký obraz svého předchůdce, profesora Adolfa Žáčka...
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Když jsem občas jednal s ostatními přednosty ústavů, často měli ve své pracovně obraz významné osobnosti svého oboru. Mým skvělým učitelem byl pan profesor Žáček, kterému vděčím nejen za to, že jsem si po promoci vybral obor sociální lékařství, ale i za to, že mi ukázal, proč a jak se oboru vážně věnovat. Věděl jsem, že bych chtěl mít ve své pracovně jeho obraz, a dlouho jsem uvažoval jak na to. Na malování není ta největší radost to namalovat, ale najít cestu jak si s tím poradit. Je to podobné jako ve výzkumu nebo v teoretické práci na fakultě. Četl jsem tehdy jednu úžasnou knížku o Rembrandtovi, kde bylo uvedeno, že maloval s poměrně malým počtem barev. To mě zaujalo, protože když mícháte dohromady několik málo barev, získané barvy spolu potom dost dobře ladí. Při přípravě obrazu Adolfa Žáčka jsem zvolil okr, kobaltovou modř, rumělku a samozřejmě bělobu. Tyto barvy mi vystačily na celý obraz. Jen na kravatu jsem navíc použil pařížskou modř, tu jsem ale nemíchal s jinými barvami, připadá mi poněkud agresivní. Pokud jde o kompozici, věděl jsem, že by pan profesor Žáček měl sedět v klidu na židli, na kterou byl zvyklý, a vyzařovat optimistickou rozvahu, kterou nám dodával sílu i v řadě krajně nepříznivých situací. Pozici jsem zvolil do mírného písmena „S“, které je spojeno s určitou dynamikou, a s hlavou trochu nakloněnou, což vyjadřuje, jak se domnívám, vstřícnou pozornost.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Jak se panu profesorovi obraz líbil?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Říkal: „Poslyš, to, co tady tvoříš, není to socialistický realismus?“ A já na to: „Asi je, máte pravdu, byl jste trošku rozcuchaný a já vás na obrazu učesal.“ Realismem obrazu však zřejmě nadšen nebyl a k následujícím narozeninám mi dal knihu o moderním umění, kterou si přivezl ze svého ročního působení v sídle Světové zdravotnické organizace v Ženevě.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: A co obrazu říkalo okolí?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
V době, kdy jsem to maloval, chodila manželka kolem mě a namítala: „Prosím tě, co jsi to za člověka. Takové krásné počasí, volný víkend a ty maluješ panu profesorovi koleno.“ Když už obraz visel v pracovně, začal mít, k mému překvapení, i vliv na některé kolegy. Jeden za mnou přišel, když jsem zrovna nebyl v kanceláři. Čekal na mě asi čtvrt hodiny a poté na můj dotaz, co potřebuje, řekl: „Už nic. Donesl jsem ti jeden text k posouzení. Jak jsem tady ale seděl a pan profesor Žáček se na mne díval, pochopil jsem, že ten materiál není dobrý, a rozhodl jsem se, že to přepracuji.“ Mám v ústavu také obraz jeho zakladatele, profesora Františka Hamzy. Toho jsem si namaloval podle malého černobílého obrázku, který jsem našel v jedné starší učebnici. Oba obrazy mám i v powerpointové prezentaci, kterou používám při zahajovací přednášce pro studenty 3. ročníku. Pro dějiny oboru sociální lékařství, a nejen pro ně, znamenají obě osobnosti velmi mnoho.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Jsou to krásná díla, přece jenom si myslím, že byste se malováním mohl klidně i živit...
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Nemohl, bylo by mi líto ty obrazy prodávat. Nemluvě o tom, že kdybych je měl nějak vyčíslit v penězích, vůbec bych to nedokázal. Než něco dokončím, trvá to dlouho, nedosahuji náležité produktivity ani efektivity. Asi bych si nevydělal ani na slanou vodu. A hlavně – maluji jen to, co mě těší, a to je k nezaplacení. Abych to blíže vysvětlil. Máme chalupu na Vysočině a jeden pán, který se přistěhoval do sousedství, po celý život toužil mít koně a jezdit s ním po krajině. Svůj sen si splnil až v důchodu, v létě na něm jezdil a na zimu jej dával k jednomu sedlákovi, který koně živil a využíval na práci. Při jedné vyjížďce zastavila toho pána žena z blízké vesnice a řekla mu: „Poslyšte, ten kůň se vám přece nemůže vůbec vyplatit,“ a on se jen usmál: „Milá paní, já toho koně nemám proto, aby se mi vyplatil, já jej mám pro radost.“ A tak to mám i já s malováním. Někdy maluji dvě hodiny v kuse a druhý den se na obraz podívám a řeknu si, tady by to chtělo ještě tohle a támhle toto… a někdy ho zahodím, protože se mi přestane líbit. Nevadí mi, když se ho zbavím, ale nemohl bych ho podepsat a prodat.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Šťasten ten, kdo má rád svou profesi a k ní má ještě svého oblíbeného koníčka. Přitom umění je zdánlivě v kontrastu s exaktní vědou, kterou se živíte…
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Asi jsem na tom ještě lépe. Dá se říct, že má práce je i mým koníčkem, beru ji skutečně vážně. Malování je pro mne spíše tichou oázou nebo jakýmsi kukátkem do zázračného světa. Víte, ono nestačí se na svět dívat. Je krásné jej skutečně vidět a podat o něm i skromné svědectví. Snad by se to dalo přirovnat k situaci posluchače na koncertu, který slyší krásnou skladbu, a přitom ji vnímá mnohem méně než hudebník, který ji hraje a je si vědom i jejích technických úskalí, drobných chyb či různých možností jejího provedení. A navíc je tam něco, pro co asi nemám to správné slovo. Můžeme tomu říkat třeba magie, něco, čemu nerozumíme a co ovlivňuje spoustu věcí. Například to způsobuje, že se nám líbí jednou to a jindy zase ono. Mohlo by se to vysvětlovat aktuálním stavem nervového systému, působením hormonů, slunečními erupcemi a kdoví čím ještě, ale je možné snít i o tom, že k tomu došlo v důsledku postavení hvězd nebo díky zázračnému mávnutí motýlích křídel. Je přirozené, že ve vědecké práci stavíme na definovaných jevech, na měření vztahů mezi nimi i na posouzení jejich ovlivnitelnosti. Byla by však asi škoda, kdybychom obraz celého světa, který nás ve své plné složitosti obklopuje, redukovali jen na to, co už víme. Čím se člověk dostává hlouběji k poznání snad většiny jevů, tím před ním vyvstává více otázek než odpovědí. Jako by nám dílčí poznání jen trošku nadzvedávalo oponu zakrývající dosud nepoznaný svět, v němž žijeme, v němž se snažíme vytvářet svoji budoucnost a v němž se konec konců mnohdy jen nešikovně snažíme vyrovnat se svým osudem.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: V čem vidíte největší půvab malování?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Máte před sebou bílý papír a tužku a někdy přesně víte, co chcete nakreslit, a dovedete posoudit, zda se vám podařilo dosáhnout cíle. Ale někdy ani nevíte, co namalujete a proč. A až několik čar vám napoví, oč vlastně běží. S překvapením zjišťujete, jak se před vámi zjevuje „vyjdetina“ – něco, co „vyšlo“ jaksi samo od sebe, náhodou a „magickým“ vlivem okolností. Potom to zahodíte nebo jen kamsi založíte a po nějaké době se k tomu vrátíte, nebo také ne. V tom je ten půvab. Je to jakási svoboda modifikovaná tím, co nastalo nebo nenastalo. Není to libovůle, ale spíše služba, kdy malujete čáru tam, kde by se jí dobře leželo, a vybíráte k sobě barvy tak, aby spolu ladily, aby se jim dobře vedlo. Dalo by se namítnout, že když umělec podává svědectví o dnešním chaotickém a rozporuplném světě, měl by na svých obrazech zachycovat zmatek plný dynamiky, střetávání a nesouladu. Snad i proto se nepovažuji za umělce, ale za žasnoucího amatéra, který tíhne k představě a potřebě jakéhosi řádu nebo uspořádání. Patří do toho i snaha po uměřenosti a po určitém typu souladu.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Máte svého oblíbeného autora?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Už od dětství jsem si všiml, že se mé kresby liší od výkresů mých vrstevníků. Jako levák jsem stíny šrafoval kolmo na směr obvyklý u praváků. Asi proto mne zaujala zejména díla Leonarda da Vinci, který levou rukou šrafoval své překrásné kresby stejným směrem jako já. Když nabízel své služby, prý neuváděl, že je malíř. Předkládal návrhy na výstavbu opevnění i kanálů, byl žádaným organizátorem slavností a vynálezcem. Není ovšem sporu o tom, že „Mona Lisa“ je malířský zázrak. Někde jsem četl příběh o jejím vzniku. Bohatý kardinál měl nemanželského syna a zaplatil Leonardovi, aby synovi namaloval maminku, která umřela při porodu. Nedovedl ji ale dobře popsat. Leonardo proto vytvořil jakousi ideální představu ženy, aby se synovi zalíbila a aby ji přijal za svou matku. Zmíněný syn si však malbu nikdy nevyzvedl, a tak ji Leonardo vozil s sebou a postupně ji opravoval až do své smrti. Poté ji vlastnil francouzský král František I., kterému se obraz tak zalíbil, že si jej nechal pověsit do své koupelny. Vysoká vlhkost obraz sice poškodila, ale naštěstí nezničila. Existuje také hypotéza (snad spíše řada hypotéz) o záhadném úsměvu „Mony Lisy“. Leonardo údajně věděl o slepé skvrně, což je místo na sítnici, kde ústí zrakový nerv do oční bulvy a ještě není rozvětven na jemná nervová vlákna, takže tam nejsou světločivé buňky. Když se prý člověk dívá na obraz Mony Lisy v úrovni očí z určité vzdálenosti, oko si dokresluje zbývající koutek úst, a tím Mona Lisa snad dokáže měnit svůj úsměv. Mám rád takové historky o obrazech. Těžko říct, zda jsou pravdivé, ale mají svůj půvab. Zaujala mě například i ta, která se týká Rembrandtova obrazu „Návrat ztraceného syna“. Na něm má syn tvář v klíně svého otce a ta samozřejmě není vidět. Když restaurátoři obraz zrentgenovali, zjistili, že tvář je v podmalbě vykreslená a že syn pláče. Rembrandt ale nemohl tušit, že jednou budou rentgeny a lidé plačící tvář uvidí. Možná, že ji tak potřeboval namalovat pro svůj vnitřní pocit, pro úplnost té chvíle. A to je jeden z malých příkladů již zmíněné magie spojené s uměním, která mě nepřestává okouzlovat.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: A koho nejvíce obdivujete z moderních malířů?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Je jich mnoho. Snad nejbližší mi jsou Josef Čapek a Claude Monet. Některé z jejich obrazů vnímám jako pootevřené dveře do zázračného tajemství víru barev, který vypovídá o prchavém okamžiku pochopení něčeho, co nám běžným smrtelníkům zůstává přes všechno naše úsilí dosud skryto.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Není malování poněkud tichou zábavou?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
No, řekl bych, že je to jedna z jeho výhod. Snad jsou malíři, kterým se lépe maluje při nějaké hudbě. Já dávám přednost tichu. Když jsem si pro své potěšení maloval kopii „Hráče na flétnu“ od holandského malíře Hendricka ter Brugghena, vzpomněl jsem si na televizní rozhovor mezi Markem Ebenem a dirigentem Liborem Peškem. Marek Eben tehdy poznamenal, že v hudbě existují takzvané ďábelské akordy, které v chrámové hudbě nesmí zaznít, a ptal se, zda jsou nějaké božské akordy. „Ne, ty, pokud vím, nejsou,“ odpověděl pan dirigent, „božské je jen ticho.“ Při malování však není úplné ticho. Obrazy mohou i mluvit, jen je třeba jim trpělivě naslouchat. Na výstavách chodím obvykle velmi rychle, ale jsou i výstavy nebo alespoň obrazy, na které potřebuji hodně času. Vypovídají nejen o době, kdy byly namalovány, o technice a o povaze svého tvůrce, ale přinášejí i mnoho pozoruhodných příběhů, poučení a nápadů. Vysvětluji si to tím, že v době, kdy nebyla televize, lidé od obrazu nečekali jen pěknou, ale i dlouhou podívanou. Stává se mi to i u mého malování, že mě obrázek na něco upozorní a něco mi vysvětlí. Maloval jsem například manželce do kuchyně obrázek sedmi cibulí. Obrázek mi během malování řekl asi toto: 1. Když se dobře nasvítí, každá cibule může být zajímavá. (Původně jsem chtěl malovat koblížky nebo nějaké exotické ovoce.) 2. Na každé cibuli záleží. (Měl jsem totiž za to, že by mohlo stačit, aby jen jedna cibule byla dominantní a vynikla by tím více, čím by ostatní byly potlačeny.) 3. Je dobré, když cibule drží pohromadě.(Zprvu jsem se domníval, že kompozice by získala na zajímavosti, kdyby některá cibule nebyla s ostatními v ošatce… A obdobně si člověk nechá od vznikajícího obrázku poradit, i pokud jde o pozadí, ladění barev, sílu kontrastu a tak dále. Skutečný malíř, který by se chtěl zhostit své těžké role, by měl zažívat tvůrčí muka, hledat neotřelé formy vyjádření a jít svou osobitou cestou. Z tohoto pohledu například skvělý sochař Michelangelo Buonarroti malířem nepochybně byl, i když v jednom svém krásném sonetu, který se váže k fresce v Sixtinské kapli, mimo jiné píše: „Já nejsem malíř a sem nepatřím.“
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Proč jste si vybral pro kopírování právě „Hráče na flétnu“?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Byla to snad jen shoda náhod. Dostal jsem od syna knihu s výbornými reprodukcemi a obraz mě zaujal. Hendrick ter Brugghen byl na začátku 17. století nejvýznamnější holandský „caravaggista“. Několikrát navštívil Řím a snad se i osobně setkal s Caravaggiem. Zvládl a uplatnil styl, který se nazývá chiaroscuro, tedy „jas a temno“. Na obraze malovaným tímto stylem se dá očekávat sytá černá i plná bílá barva. Toho ostatně využíval rovněž Leonardo da Vinci a k dokonalosti dovedl již zmíněný Caravaggio. Obrazy malované tímto stylem jsou velmi výrazné a je poutavé sledovat jejich kresebnou i barevnou skladbu. Asi nejlepší cesta jak se s tím podrobněji seznámit je pokusit se to namalovat.
31.1.2012 17:13:58
OTÁZKA: Existuje nějaké obecné poučení, které vám dalo vaše malování?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.
Mnoho obrazů v sobě obsahuje krásná poselství o zázračných snech, zklamáních, nezdolných nadějích a o touze po svobodě, kráse, důstojnosti, agresi i porozumění. Byť se někteří malíři snažili zachytit dávné historické nebo náboženské události, mnohdy podali výstižné svědectví o svých současnících, o tom, co je trápilo i těšilo. Malířství vede ke zjednodušování, ke stylizaci. Musíte si ujasnit, co je důležité a co lze pominout. Současně vám ale obraz připomíná, že tam není všechno. Tím – snad paradoxně – varuje před ledabylým zjednodušujícím viděním světa, před povrchní účelovostí anebo komerčním pozlátkem. Dobré obrazy však svá poučení nekřičí. Hodně záleží na tom, zda člověk má příležitost a skutečně dobrou vůli naslouchat. Mám-li být zcela upřímný, asi to hlavní, co mi malování dalo, je připomenutí, že není vhodné na sebe v tomto ohledu příliš upozorňovat. Nikdy jsem malířství soustavně nestudoval, zápolím s mnoha předsudky a nemohu se měřit s těmi, jimž se výtvarné umění stalo životním posláním. Člověk by asi neměl mluvit o tom, čemu příliš nerozumí a k čemu se jen občas soukromě utíká, když si chce odpočinout a přijít na jiné myšlenky. No a vidíte, v tomto rozhovoru jsem se zmíněným dobrým poučením neřídil. Snad mi to shovívaví čtenáři prominou.
31.1.2012 17:13:58