Pardubice - osob i jejich rodinných příslušníků. Podle svých zdravotních možností, neboť někteří jsou na invalidním vozíku nebo i ležící, se měsíc co měsíc scházejí k výměně zkušeností. Občas také k výletům, ale především k přednáškám. Na té sobotní jim lékař Valerian Panáček vysvětloval problematiku vhodného stravování.
„Pro pacienta, který nejprve chodil do poradny pro onemocnění ledvin a slýchal, co vše musí ve svém jídelníčku omezit, je náhle vše jinak, když je napojen na umělou ledvinu,“ říká Panáček a dodává, že pacientovi poté nějakou dobu trvá, nežli se psychicky i dietně adaptuje na téměř normální stravu. Takovou, na niž byl zvyklý, než jej začaly ledviny zlobit. Postupně musí například výrazně omezit příjem tekutin.
Podpora rodiny
Své o tom ví i Rudolf Daníček, jenž dva roky docházel na dialýzu. „Denně jsem mohl vypít pouze půl litru tekutiny. Když jsem měl sucho v ústech, cucal jsem kostku ledu,“ vzpomíná Daníček na dobu, kdy třikrát týdně vždy na čtyři hodiny podstupoval dialýzu. Přede dvěma lety byl úspěšně transplantován, vrátil se ke své práci i koníčkům. V obtížném životním období se mohl plně spolehnout na svou ženu Zdenu, která byla iniciátorkou založení sdružení Umíme žít s dialýzou a stále je hlavním tahounem jeho činnosti.
Také Helenu Matěšovou z Pardubic „nad vodou“ drží rodina, manžel a šestnáctiletý syn. Nejprve se dva roky léčila na zánět ledvin a poté půl roku docházela na dialýzu.
„Na selhání ledvin mi zemřela babička i tatínek. Já měla štěstí, že jsem se tak brzy dočkala transplantace,“ říká žena, pro niž tato možnost byla loni tím nejlepším dárkem ke čtyřicátým narozeninám. Co bude dál, uvidí za rok. Zatím je v invalidním důchodu. K práci pokladní v bance se však už vrátit nemůže.
„Peníze, coby nositel spousty bacilů, jsou příliš velkým rizikem.“
Přijít na kloub nemoci
Na svou druhou transplantaci nyní čeká předsedkyně sdružení Helena Rezlerová. Je jednou ze dvou matek, jež po transplantaci porodily zdravé dítě. Její holčičce je devět let.
„Obdivuhodná je chuť našich členů do života. Lidé po transplantacích se cítí jako znovuzrození,“ říká Zdena Daníčková. Zpočátku se domnívala, že v akcích pořádaných sdružením budou hlavně chtít přijít na jiné myšlenky.
Samotnou ji překvapilo, že mají hlubší zájem o své onemocnění a vítají právě ty přednášky, jež jim umožňují se s ním lépe vypořádat.
JIŘINA MIKEŠOVÁ, Pardubické noviny, 28.1.2002